15. kapitola - Noční výprava

Harryho se stal nebelvírský hrdina zápasu. Všichni slavili, že máme konečně šanci získat famfrpálový pohár. Já jsem se většinu času snažila přijít na to, co se mi stalo na zápase. Jednou se Ron zmínil o tom, že když Harry visel na koštěti, tak že jsem byla trochu divná, ale podařilo se mi odvést řeč jinam. Stejně mi to vrtalo hlavou. A potom ještě to moje kouzlení. Není možné kouzlit bez hůlky. Hledala jsem si o tom něco v knihovně a pokusila jsem se i něco nenápadně zjistit od Hermiony, ale oboje mi potvrdilo jenom to, co už jsem věděla. 

Jedním z mých dalších problémů byl Malfoy. Ukázalo se, že Zmijozel a Nebelvír jsou opravdu znepřátelené koleje. S Malfoyovou partou jsme se kapku nesnášeli. Kdykoliv jsme se potkali, tak jsme po sobě šlehali nenávistné pohledy. Všechno to tak nějak vyvrcholilo, když jsem se dozvěděla, co se povedlo Harrymu, Seděla jsem zrovna ve společenské místnosti, když dovnitř vešel Ron s Harrym a v patách měli Hermionu. 

“Harry, to přece nemůžeš udělat. Nemůžeš se toulat po nocích po hradě,” domlouvala mu Hermiona. Harry ji ignoroval a posadil se vedle mě do křesla. 

“Co se děje?” zeptala jsem se trochu zmateně. 

“Tady Harry,” Hermiona se zamračila přitom na Harryho “...si domluvil po večerce kouzelnický souboj s Malfoyem kvůli-” 

“Kvůli ničemu,” skočil ji do řeči Harry a probodl ji přitom pohledem. 

Hermiona se už nadechovala, aby něco řekla, ale Ron ji předběhl. “A já mu dělám sekundanta.” 

“Seku- co?” 

“Sekundant je náhradník. Když jeden člověk při souboji zemře, tak ho sekundant nahradí,” vysvětlil mi Ron. 

“Zemře? Harry, do čeho ses to proboha dostal?” 

“To jsem mu říkala taky,” podotkla Hermiona. 

“Já nezemřu přitom souboji. Ani já a ani Malfoy neumíme pořádně žádný kouzla. Takže si nemáme ani jak ublížit,” uklidňoval mě Harry. 

“Malfoy nějaký kouzla umí,” připomněla jsem mu. “Ale ty neumíš žádný soubojový. Pokud teda vím.”
“No, jo vlastně.” Harry se podrbal na hlavě a pak se obrátil na Hermionu. “Hermiono, mohla bys mě naučit do desíti hodin nějaký kouzla pro souboje?” 

“Ne, to teda nemohla,” zamítla to rázně Hermiona. “Nebudu tě podporovat v potulování se po večerce a v soubojích.” 

“Hermiono, prosím,” udělal na ní Harry psí oči. “Bez tebe to nezvládnu. Takhle po něm můžu akorát házet poháry.” ´

“Proč zrovna poháry?” zeptala jsem se. 

“Ten souboj má být v pamětní síni ve třetím patře,” vysvětlil mi Ron. 

“Aha.” 

“Hermiono, prosím zachraň mě,” prosil dál Harry Hermionu. “Jenom pár kouzel. Přísahám, že pak už se nebudu toulat nikam po večerce. Jenom dnes.” 

“Tak dobře,” souhlasila nakonec Hermiona. “Ale to, že se nebudeš toulat po večerce, chci písemně.” 

“Provedu.” 

A tak strávili zbytek dne cvičením kouzel. Hermiona naučila Harryho pár kouzel. Po pár hodinách Harrymu začali docela jít. Naučil se třeba kouzlo, po kterém člověk nemohl mluvit, které Hermiona použila na Malfoye předtím v umývarně. Přesto mi to připadalo, že Harry na Malfoye nestačí. Určitě ho doma učili už dřív soubojům. Malfoy bude znát strategie, jak správně uhnout a jiné věci, které Harry neumí. Hermiona zůstala s Harrym cvičit kouzla i místo večeře. 

Na večeři jsme se proto vydali jenom Ron a já. Když jsme pak odcházeli, rozhodli jsme se, že jim sebou vezmeme nějaké jídlo. Harry, který umírá hlady, by asi moc Malfoye neohrozil. Naložili jsme proto jeden tác jídlem a nenápadně jsme ho odnesli ze síně. Naštěstí si toho nikdo z profesorů nevšiml, jinak by to vyvolalo zbytečné otázky. Ve chvíli, kdy jsme vcházeli do vstupní síně, jsem zahlédla Malfoye, jak schází schody směrem do sklepení. 

“Rone, běž prosímtě napřed.” Rona se na mě nechápavě podíval. “Jenom si něco vyřeším. Potom tě doženu.” Ron mě nakonec nechal stát a šel nahoru sám. Otočila jsem se ke sklepení a seběhla jsem schodiště dolů. Dostala jsem se na jednu chodbu, na které byl jenom Malfoy a jeho pomocníci. Byli ke mně otočení zády, takže si mě nevšimli. 

“Malfoyi!” zavolala jsem na něj, příčemž jsem popošla blíž k němu. 

Malfoy se otočil a podíval se ně mě, “Co chceš?” vyštěkl na mě. Možná se mi to zdálo, ale jako kdyby jeho ruka sáhla směrem, kde by mohla být jeho hůlka. 

Zastavila jsem se a zůstala jsem stát pár metrů od něj. “Zruš ten souboj s Harrym.” 

Malfoy se zasmál. “Copak? Dostal strach? A poslal místo sebe tebe?” 

“Neví o tom, že tu jsem.” 

Malfoy pokrčil rameny. “Stejně to nic nemění na tom, že už jsme se dohodli. V jedenáct v pamětní síni. To platí a ty to nezměníš.” 

“A co chceš za to, že to zrušíš?” zeptala jsme se ho. 

Malfoy se na chvíli zamyslel. “Řekneš mi pravdu o tom dopise.” Fajn, to ti rovnou můžu říct i o tom, že se mi už jedenáct let zdá o Harrym, že se ocitám chvílema v jeho hlavě, a že dokážu čarovat bez hůlky. 

“Ne.” 

“Fajn, tak bude souboj,” řekl chladně a obrátil se k odchodu. 

“Počkej!” zarazila jsem ho. Malfoy se otočil zpátky na mě. Sakra, musím něco vymyslet. 

“Máš snad nějakej nápad? A co kdybych si dal souboj s tebou?” navrhnul. Souboj se mnou? Jsem na tom hůř jak Harry. Sakra, proč jenom jsem nesplnila to, co jsem si řekla předtím na zápase? Měla jsem se naučit nějaký soubojový kouzla, když byl ještě čas. 

“A co něco jiného?” navrhla jsem. Jenže co? Sakra mozku, přemýšlej! A pak jsem si vzpomněla na první hodinu létání. “Co závod na košťatech? Něco jako tenkrát na hodině.” 

Malfoy se na chvíli zamyslel, ale pak zavrtěl hlavou. “Myslím, že dneska mám chuť spíš na souboj.” 

“Máš strach? Tenkrát jsi nevystartoval, protože už jsi měl v kalhotech?” Už mi docházeli nápady, tak jsem zkusila to poslední, co mi zbývalo: urazit jeho ego. A navíc před jeho...ochrankou? Bodyguardy? Přisluhovači? Kdo ví, co přesně pro něj Crabbe a Goyle dělají. 

“Já nemám strach!” 

“Takže o půlnoci u jezera,” navrhla jsem. 

“Ale mám jednu podmínku.” 

“Tak říkej.” 

“Až prohraješ, tak mi řekneš o tom dopise.” Sakra. To se mi nelíbí. Nemůžu mu prostě říct, že jsem ho vyčarovala z ničeho. Moc takhle riskuju. Přesto jsem přikývla. 

“Když ale vyhraju já, tak uděláš něco ty,” navrhla jsem. 

“Ne,” zamítl to Malfoy. “Už tak máš výhodu, že ruším ten souboj. Buď bude závod a potom ty budeš mluvit, nebo souboj s Harrym.” 

Sakra, Harry proč tě z toho musím tahat? “Fajn. Přijď tam včas.” 

“Už se nemůžu dočkat,” řekl sarkasticky. 

Potom se otočil a pokračoval chodbou. Já jsem udělala to samé a vydala jsem se po schodišti nahoru. Když jsem dorazila do společenské místnosti, tác už byl prázdný a Harry s Hermionou pokračovali ve cvičení. 

“Kde jsi tak dlouho byla?” vyzvídal Ron. 

“Jenom mě něco napadlo, tak jsem zašla do knihovny,...” Ron otočil oči v sloup”...abych si to potvrdila, ale nic to nakonec není.” Touhle historkou jsem se zbavila podezření. Měla bych jim přestat lhát. A proč vlastně neřeknu pravdu? Byla jsme na pokecu s Malfoyem. Nemyslím si Harry, že to zvládneš, tak místo toho si s ním dám o půnoci závod. Tak tohle říct Harrymu nemůžu. Urazil by se, že mu nevěřím. Možná bude lepší, když tam večer půjdou, chvíli budou čekat a potom půjdou spát. Ale neříká se, že lež má krátké nohy? Zítra se můžou ptát Malfoye, proč nedorazil a Malfoy jim to pak řekne. Panebože, prosím, ať to nezjistí. 

“Hermiono, nevadí když se přidám k Harrymu? Ono se mi takový kouzla můžou někdy hodit.” Třeba dnes večer, když se nedohodnem při tom závodě. 

Hermiona pokrčila rameny. “Klidně. I když vlastně by se ty kouzla hodily I Ronovi, když dělá sekundanta.”
A tak jsem do večera cvičili kouzla. Když se nás někdo ptal, co vyvádíme, tak jsme mu řekli, že jenom cvičíme kouzla. Taková kouzla se vždycky hodí, což je pravda, takže jsme ani nelhali. Jenom já lžu. Měla bych mít na čele napsání lhářka. 

Večer jsme předstírali, že jdeme normálně spát. Když všechny holky usnuly, což bylo v půl jedenácté, tak jsem vstala. Oblékla jsem si bundu a obula jsem si boty. Společně s Hermionou jsem sešla dolů do společenské místnosti, kde už čekal Harry a Ron. Kromě nich tam ještě usnul Percy nad knihou. Vyšli jsme proto ven před společenskou místnost, abychom ho nevzbudili. My holky jsme neměly v plánu jít s nimi. Jenom jsme vyšly ven na chodbu. Odtamtud pak měl jít Harry s Ronem sami a já s Hermionou jsme se měly vrátit do síně. Tak jsme to měli všichni v plánu, ale Buclatá dáma to překazila. 

“Harry, držíme ti palce. Dej pozor, ať tě nechytí. A aby bylo jasno, pořád nesouhlasím s toulaním se po večerce. ” popřála mu Hermiona štěstí. Jo, já mu rozhodně držím palce. Obzvlášť když vím, že tam jdou zbytečně. Jestli je chytí, tak je to moje vina. 

Potom jsme se s Hermionou otočily k podobizně Buclaté dámy, ale ta tam nebyla.

“To si ze mě děláte srandu,” zaklela jsem. Zrovna teď tu není. 

“Tak pojďte taky,” navrhnul Ron. 

S Hermionou jsme si vyměnily pohledy a pak jsme pokrčily rameny. “Nic jiného nám nezbývá,” prohlásila Hermiona. 

A tak jsme se plížili všichni čtyři chodbami. Okny nám svítilo dovnitř měsíční světlo. Byl zrovna úplněk. To se mi hodí, aspon na to létání uvidím. Nikdo z nás čtyř nic neřekl a všichni jsme napjatě poslouchali, jestli nezaslechneme Filche. Podařilo se nám dojít do třetího patra, aniž by na nás někdo narazil. 

Bohužel, nám to štěstí nevydrželo věčně. 

Když jsme sešli schodiště do třetího patra, něco jsme zaslechli. Dostali jsme do chodby, která se křížila s jinou chodbou. A právě tou jinou chodbou někdo procházel. 

“Stát!” zasyčel Harry. Všichni jsme se zůstali stát, ani jsme se nepohnuli. 

Chodbou před námi proběhla kočka – paní Norissová, Naštěstí jsme byli ve stínu, takže nás nebylo vidět. Bohužel ji vzápětí následoval Filch s lucernou. Dopadlo na nás světlo lucerny. Filch se ale díval přímo před sebe a mumlal si pro sebe: “Všichni si spí a jenom mi tu musíme chodit hlídat. Ale my je uhlídáme. Nám nikdo neproklouzne.” 

A protože jsme měli opravdu velkou smůlu, tak ve chvíli, kdy Filch zašel za roh a ztratil se nám z dohledu, Ron kýchnul. 

“Utíkejte!” zavelel nahlas Harry a my se rozutekli chodbou zpátky. Za sebou jsme slyšeli, jak za námi běží Filch a volal: “Studenti nejsou v postelích!” 

Proběhli jsme několika chodbami, ale Filche se nám nepodařilo zbavit. Pořád běžel za námi, ať jsme zabočili kamkoliv. Nakonec jsme se doběhli na konec chodby, kde byly zamčené dveře. 

“Sakra!” zaklela jsem. Ron se snažil beznadějně otevřít dveře, ale držely pevně. Hermiona ho odstrčila a namířila hůlkou na dveře “Alahomora!” A dveře se s cvaknutím odemkly. Všichni jsme vběhli dovnitř a kvapně jsme za sebou zavřeli dveře. Pak už jsme zůstali stát za dveřmi a poslouchali jsme. 

“Jsou tu někde, poklade?” To poklade pravděpodobně myslel na svoji kočku. Ten chlap by měl se sebou něco udělat. Po chvíli jsme slyšeli, jak odchází a oddechli jsme si. Díkybohu nešel dovnitř. A vzápětí jsme zjistili proč. 

Když jsme se otočili zády ke dveřím, přišli jsme na to, že tohle je zapovězená chodba, před kterou nás varoval Brumbál. A právě teď stál přímo před námi obrovský tříhlavý pes. A tyhle tři hlavy nás teď všechny pozorovaly a vrčely. 

Nevím, kdo z nás to byl, ale někdo otevřel dveře a my jsme vypadli ven na chodbu. Vzápětí jsme přibouchli dveře a rozeběhli se chodbou pryč. Běželi jsme jako splašení a zastavili jsme se až u podobizny Buclaté dámy, kde ji udýchaný Harry řekl heslo a my jsme unavení a roztřesení padli do křesel. Percy už tu naštěstí nebyl. 

“Proč je tahle potvora zavřená tady ve škole?” zeptal se po chvíli Ron. 

“Jste slepí? Viděli jste na čem stál?” vyhrkla Hermiona. 

“Na zemi?” navrhla jsem váhavě. 

“Pod jeho nohou byli padací dveře. Něco tam hlídá,” odpověděla si na svoji otázku Hermiona. 

“Co je tady tak tajnýho, že to hlídá taková potvora?” položila jsem otázku. 

“Něco, co chce Snape,” řekl Harry. “Tohle je to, co se snažil před měsícem obejít. A tohle je to, o čem nám Hagrim málem řekl.” 

Pak nastala chvíle ticha, dokud nepromluvil Ron. “Myslíte, že Malfoy pořád čeká? Jak se asi tvářil, když mu došlo, že nedorazíme?” 

Malfoy! Sakra! Vždyť s ním mám mít ten závod. Úplně jsem na něj díky té nestvůře zapomněla. Podívala jsem se na hodinky. Za pět minut dvanáct. Tak to nestihnu proplížit se dolů až k jezeru. 

I když jedno řešení by tu bylo.