18. kapitola - Schopnosti

Probudila jsem se a přitom mě trochu bolelo tělo. Tohle bylo poprvé, co jsem se probrala z jednoho ze svých zvláštních snů, protože jsem chtěla. Hned další den jsem o svých snech pověděla o Annie. Ona byla jediná, kdo o mých snech věděl naprosto všechno. Zároveň mi s tím nemohla nijak poradit, protože byla mudla.

„Pověz o tom někomu,“ radila mi, zatímco přecházela po pokoji sem a tam. Byla to jediná rada, kterou m mohla dát. „Řekni o tom nějakému profesorovi, jakémukoliv. Vždyť ve snu si skoro nechala zmizet Valerii. Tady už to začíná být nebezpečné. Co kdyby se ti to povedlo? Sice Valerii moc nemusím, ale nechat někoho zmizet, to už je moc.“ 

„Mám to pod kontrolou,“ namítla jsem. „A přišla jsem k tobě spíš kvůli tomu druhému snu.“ 

Annie se posadila vedle mě na postel. „To může být jenom náhoda. Ve filmech se kolikrát objeví nějaký dvojník.“ 

„Jenže tam většinou znají svoji rodinu. Copak to nechápeš?“ vyhrkla jsem. „Jestli narazím někdy někde na někoho, kdo je mi dost podobný, tak je šance, že je to můj příbuzný.“ 

Annie se na mě nechápavě dívalo a potom vyvalila oči. „Ty myslíš…Ty myslíš, že Harryho máma je tvoje příbuzná?“ 

„Možná,“ potvrdila jsem. 

„Jakože ona je tvoje máma a Harry tvůj brácha.“ 

„Možná,“ pokrčila jsem rameny. „Já nevím. Tohle všechno jsou jenom domněnky.“

„Ale nemuselo to tak být. Třeba to zrcadlo ukazuje budoucnost. Bylo tvoje a Harryho starší já. Třeba se v budoucnosti vezmete a tamto byli vaše děti. Sama jsi říkala, že ten chlap vypadal jako Harry.“ 

„Jo, až na ty oči. Harry je má úplně stejné jako já a ten chlap tam měl hnědý oči. Připadají ti moje oči hnědé?“ 

„Tak měl třeba kontaktní čočky. Nebo se mu někdy v budoucnu stane nehoda s lektvarem a on bude od té doby mít hnědé oči. Nebo se stane něco jiného, co mu změní barvu očí. Já nevím, co bude, do budoucnosti nevidím, na rozdíl od toho zrcadla.“ 

Povzdechla jsem si. „Ještě máš nějaké teorie?“ 

„No, ještě mě napadlo, že si nějak přicestovala časem z minulosti a ve skutečnosti jsi Harryho máma.“ 

„To už byla lepší ta teorie se zrcadlem budoucnosti.“ 

Dál už Annie naštěstí žádnou novou teorii nevymyslela. Zbytek svátků jsem strávila v klidu, nic zvláštního se nestalo. To až po svátcích se mi opět zdál jeden z divných snů. 

Nejdříve se m zdály takové normální blbosti, za které může Annie s těmi svými teoriemi. Nejdřív byl Harry můj manžel pak syn a potom znova manžel. Přitom jsem tam Harrymu pokaždé řekla, ať uklidí kuchyň a nečte si pořád. Když byl manžel, tak si četl noviny, a když byl můj syn, tak si četl časopis o famfrpálu. Nakonec se tam objevil Ron se svou manželkou, což byla profesorka McGonagallová v květovaných šatech. 

Potom se mi teprve objevil ten divný sen. Harry seděl v místnosti se zrcadlem a díval se v něm na svou rodinu. Tentokrát seděl na zemi a tu podivnou deku, kterou měl předtím přes sebe přehozenou, nyní válel po zemi. I rodina naproti němu seděla. Matka měla položenou hlavu na rameni svého muže. Dnes držel spící miminko otec a o matku se opíral malý Harry. Už si s ničím nehrál, jenom koukal se svými rodiči na Harryho. 

„Zase ses na ně přišel podívat Harry?“ Harry ihned vyskočil a ohlédl se. Ze tmy se vynořil Albus Brumbál. Stejně jako Harry jsem ho lekla. Harry se bál, že bude mít problémy z toulání se po večerce. Já jsem se bála, že mě uvidí v tomto průhledném stavu, ale pak jsem se uvědomila, že je to dost nepravděpodobné. 

 „Já…já jsem tady jenom…“ pokusil se Harry o vysvětlení, 

„Znovu ses přišel podívat na svoji rodinu. Takže už si pochopil, co dokáže Zrcadlo z Erisedu.“ 

„Ukazuje mi mojí rodinu, ale Ron tam viděl něco jiného.“ 

„Zrcadlo ukazuje, po čem tvé srdce touží. Člověk, který je naprosto šťastný, by tam viděl jen sám sebe. Tvůj kamarád Ron vyrůstal ve stínu úspěchu svých bratrů, a proto si přeje zazářit. Ty si vyrůstal bez rodiny, a proto tam vidíš své rodiče.“ 

„Nevidím tam jenom je.“ 

Profesor si posunul brýle na nose výš. „A co tam všechno vidíš, Harry?“ 

„Jsem tam také já jako malý. A potom…je tam miminko.“ 

„Takže tam máš i sourozence. Jak vypadá?“ zeptal se ho se zájmem profesor. 

„Je zabalené do deky a není z něj moc vidět. Navíc spí a má zavřené oči. Není vůbec poznat, jestli je to holka nebo kluk. Ani není vidět barva vlasů nebo očí,“ popisoval Harry svého nenarozeného sourozence. „Proč tam tak je?“ 

„Pověz Harry, ty bys přál mladšího sourozence?“ 

Harry přikývl. 

„A právě proto ho tam vidíš. Jenže se tvůj sourozenec nikdy nenarodil a právě proto není poznat. Není možné určit, po kterém z tvých rodičů by byl. Ani Zrcadlo to nedokáže určit, pokud tvé srdce netouží po mladším sourozenci s černými vlasy.“ 

„A když jste se mě ptal, jak vypadalo to miminko, tak jste čekal, že mělo tmavě rudé vlasy a zelené oči?“ 

„Jak tě to napadlo Harry?“ zeptal se ho překvapeně. Já jsem se také překvapeně podívala na Harryho. Míří tím tam, kam si myslím, že míří? 

„No, moje maminka je opravdu hodně podobná Kate. Navíc má přesně stejné oči jako já. A tak mě napadlo,…“ 

„…že je Kate tvoje sestra,“ dořekl za něj Brumbál. Ano, Harry si myslel to samé co já. S nadějí, že se konečně dozvím o svém původu, jsem popošla o několik kroků blíž a postavila jsem za Harryho. „Nejsi první, koho to napadlo. Harry, co víš o tom, kde ji jako malou nalezli?“ 

„Jednou nám vyprávěla, že ji prý našel Hagrid v jednom rozpadlém domě v Předvečer všech svatých.“

„A ta noc, kdy zemřeli tvoji rodiče, se stala kdy?“ napověděl mu. 

„Také v Předvečer všech svatých. Takže ji Hagrid našel ve stejný den, co zemřeli moji rodiče. Ale…vždyť Hagrid říkal, že tu noc to byl on, kdo mě odvezl k Dursleyovým.“ Harry překvapeně vyvalil oči. „Tenkrát byla Kate nalezena v tom samém domě, kde byl zničen Voldemort?“ zeptal se Harry Brumbála. 

Přikývl. „Ano, Harry. Už tehdy mě napadlo, jestli není Kate tvoje sestra. A když potom rostla a já jsem zjistil, jak moc se podobá tvé matce, ověřoval jsem si své podezření.“ 

„A je to pravda?“ zeptal se Harry s nadějí. Tu naději bych měla také, ale kdyby to byla pravda, tak bychom to už jak dávno věděli. 

„Ne, není,“ zamítl to, což mě nepřekvapilo. Přesto se Harry tvářil zklamaně. „Tvoje maminka už nikdy nebyla znovu těhotná. Navíc byla Kate nalezena, když ji byl zhruba jeden rok. A když ses narodil svým rodičům, tak ses narodil opravdu jenom ty a nebylo žádné dvojče.“ 

Harry se ohlédl k zrcadlu a zadíval se na malé miminko. Jenže mezi ním a zrcadlem jsem stála teď já. Harry se koukal skrz mně. 

„Harry, musím tě informovat, že zítra se zrcadlo přesune na jiné místo. Je důležité, Harry, aby ses ho už nepokoušel hledat. Nestačí jen žít ve snech, musíš žít doopravdy. Sice jsi o svou rodinu přišel, ale jednou si založíš svou vlastní a od té tě už nikdo neoddělí. Takže si honem oblékni svůj plášť a utíkej do své postele.“ 

Harry přes sebe přehodil plášť, což byla ta divná deka na zemi. Ještě než si pod něj schoval i hlavu, tak se otočil na profesora. 

„Pane profesore, co vidíte vy v zrcadle? Nemusíte odpovídat, jestli nechcete.“ 

Profesor se usmál. „Vidím tam sebe, jak držím velké, tlusté a vlněné ponožky.“ 

Společně s Harrym jsme se na něj překvapeně podívali. Ani jeden z nás nemohl uvěřit, že jeden z největších myslitelů světa, si přeje dostat ponožky. 

Několik dnů před začátkem školy jsem se rozloučila s ostatními v dětském domově a odjela jsem do Bradavic. Sotva jsem přijela do Bradavic, oba dva mi pověděli všechno o Harryho nočních výletech. Hermiona přijela o den dřív, takže jsem prošvihla, jak dává Harrymu přednášku o jeho lehkovážnosti. Kromě toho, že jsem konečně zjistila něco o Harryho podivné dece, což byl ve skutečnosti neviditelný plášť, mi neřekli nic nového. Ani jeden z nich se nezmínil o tom, jak jsem podobná Harryho mamince. 

Těch pár dnů, co jsme měli do doby, než začne vyučování, jsme využili k pátrání po Flamelovi. Kromě toho jsem také ve volném čase četla Schopnosti a snažila se najít popis projekce. Jakmile pak začala škola, měli jsme mnohem méně času. Nakonec jsme najeli na systém, že do knihovny jsme chodili vždy o přestávkách a po vyučování a byli jsme tam do doby, než madam Pinceová zavřela knihovnu. Večer jsme pak věnovali domácím úkolů. Nebo alespoň Hermiona věnovala, protože Harry trávil hodně času na trénincích famfrpálu a já s Ronem jsme se snažili najít si záminku pro lenošení a ulejvání od úkolů. Ron většinou hrál s Harrym nebo se mnou šachy, Hermiona se vždy raději vymluvila na úkoly. Ron byl fakt dobrý a ať jsme s Harrym dělali cokoliv, nedokázali jsme ho porazit. 

Ron se mě zrovna snažil přemluvit, abych šla hrát šachy, ale já jsem četla Schopnosti. Právě v tu chvíli přišel do místnosti Harry. Posadil se do křesla vedle nás a Ron se ho v tu chvíli zeptal „U Merlina, co se stalo?“ 

Zvedla jsem oči a podívala jsem se na Harryho. Tvářil se napůl vyděšeně a napůl překvapeně. „Snape bude dělat při příštím zápase rozhodčího,“ vysvětlil nám. 

„Tak to se mi nelíbí,“ prohlásila jsem. 

„To se tolik bojí, že Zmijozel letos nevyhraje pohár nebo se chce zase pokusit shodit z Harryho koštěte?“ zeptal se Ron možná až trochu moc hlasitě. Naštěstí nikdo neslyšel druhou část jeho otázky. To bychom někomu těžko vysvětlovali. 

„Nemůžeš hrát. Řekni Woodovi, že nenastoupíš,“ radila jsem mu. 

„Jak bych mu vysvětlil, že najednou nehraju?“ 

„Onemocni. Okopíruj Kate a běž si zaplavat do jezera,“ navrhnul Ron a já jsem po něm za to hodila jednu z jeho šachových figurek. 

„Musím hrát. Není nikdo jiný, kdo by hrál místo mě. A těžko ti něco udělá, když vás bude sledovat celá škola.“ 

„Budeš radši riskovat svůj život nebo jeden prohraný zápas?“ zeptala jsem se ho. 

„Snape si najde i ve vzduchu a před celou školou způsob, jak ti něco udělat,“ souhlasil se mnou Ron. 

„Jsme tři proti jednomu. Jsi přehlasovanej,“ oznámila jsem mu. 

„Ale konečný rozhodnutí je na mně. Jsem to já koho se Snape pokusí shodit koštěte a taky jsem to já, kdo bude vypadat jako idiot, když nebude hrát.“ 

„Fajn, ale až budeš ležet rozpláclý dole na hřišti, tak za mnou nechoď!“ zvýšila jsem trochu hlas, což Harryho i ostatní překvapilo. Nikdo z nich nečekal, že takhle vybuchnu. Vzala jsem svojí knihu, založila jsem si kouskem pergamenu, kde jsem skončila, a uraženě jsem odešla otvorem ven. Neměla jsem už moc času, protože za chvíli bude večerka. Napadlo mě zajít do knihovny hledat Flamela a tak jsem šla naštvaně chodbou. 

Ani nevím, proč jsem na Harryho tak vybuchla. No, trochu tuším. Harry mě poslední dobou rozčiluje. Celou dobu čekám, kdy mi řekne o tom, jak se podobám jeho matce. Předtím Brumbálovi řekl, že se s Ronem bavili o tom, jestli bychom mohli být sourozenci. Ale proč mi nemůže prostě říct o tom, co je napadlo? Copak je tak těžký se s tím svěřit? A ještě ke všemu chce riskovat život pro famfrpál. 

Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem nekoukala na cestu, a do někoho jsem narazila. Ten někdo spadl na zem a já spadla hned za ním. 

„Nemusíš se mi hned klanět, ale když to musí být,“ ozval se chladný hlas nade mnou. Ani jsem se nemusela dívat a bylo mi jasné, kdo to je. 

Postavila jsem se a podívala jsem se mu do tváře. „Zmlkni, Malfoyi. Teď na tebe vážně nemám náladu.“ Popravdě, v téhle náladě hrozilo, že mu brzo něco udělám. I když to mu hrozilo vždycky, když jsem ho viděla, takže to nebyl až takový rozdíl. 

„Copak, něco se nám stalo?“ Malfoy mluvil takovým hlasem, jako kdyby mluvil s malým dítětem. Tím jenom přiléval olej do ohně. 

„Malfoy, varuju tě, dneska tu není žádný Snape, který by tě zachránil a mám takovou náladu, že jestli mě nepřestaneš štvát, tak mě ani tvoje gorily od tebe neodtrhnou.“ 

„Jo, když už mluvíš o Snapeovi, už jsi slyšela, že bude dělat na zápase rozhodčího?“ zeptal se mě. 

Zamračila jsem se ještě víc. „O tom jsem už náhodou slyšela.“ Jak to ten Malfoy dělá, že vždycky ví, jak mě vytočit? 

„To se divím. Ono většinou vy Nebelvíráci toho moc nevíte. Zato my už i víme, kdo vyhraje.“ 

„A kdo podle vás, slizkých hadů, vyhraje? Tipuju, že Nebelvír to nebude.“ 

„No, vzhledem k tomu, že chytačem je Potter, tak vyhraje Mrzimor.“ 

„Harry je vynikající chytač a ty to víš. Proto ho tak shazuješ, protože žárlíš.“ 

„Potter, ten ani neví, čím se Zlatonka chytá. Byla jenom náhoda, že posledně tu Zlatonku vůbec chytil.“ 

„Nebyla to náhoda a teď při zápase ji chytí znova.“ 

„Chceš se vsadit?“ navrhnul. Proč jsme zase u sázek? 

„O co?“ 

„Pět galeonů,“ řekl chladně. „Ne, počkat. Ty vlastně nemáš žádný peníze. To je blbý, žádná sázka asi nebude,“ pokrčil rameny. 

„Já mám pět galeonů,“ vyhrkla jsem, aniž bych myslela. Pravdou bylo, že jsem měla jenom několik srpců. 

„Tak platí,“ natáhl ke mně ruku a já mu ji krátce stiskla na potvrzení sázky. Měl studenou ruku. Jakmile jsme se pustili, oba dva jsme si ruku otřeli, i když Malfoy to udělal o trochu zhnuseněji. „A měla by sis zvednout tu nebelvírskou špínu ze země.“ 

Nechápala jsem, co tím myslel, ale když jsem se otočila, tak jsem to zjistila. Na zemi seděl Nevill a pokoušel se vstát. Nohy měl spojené a nemohl se sám normálně postavit. 

„Neville, co se ti stalo?“ ptala sem se ho, zatímco jsem mu pomáhala vstát. 

„Malfoy na mě předtím použil svěrací kouzlo. Potom jsi přišla ty a srazila mě.“ 

„Promiň,“ omluvila jsem se mu. „Pomohla bych ti s těma nohama, ale neznám protikouzlo. Pomůžu ti na ošetřovnu.“ 

„Ne!“ vyhrkl. „Na ošetřovnu ne. Madame Pomfreyová by o tom řekla profesorce McGonagallové a ta by se mě vyptávala, kdo za to může.“ 

„Ty hodláš krýt Malfoye?“ zeptala jsem se nevěřícně. 

„Jinak by mi udělal něco horšího.“ 

Protočila jsem oči v sloup. „Tak pojď do společenské místnosti. Hermiona zná snad všechny kouzla a protikouzla. Ale k tomu s Malfoyem a McGonagallovou se ještě vrátím.“ 

A tak se Neville za značné námahy a s mou pomocí dostal do nebelvírské společenské místnosti. Hermiona k němu hned přiběhla a odčarovávala mu nohy. Mezitím jsem si vyčerpaně sedla do křesla a knihu Schopnosti jsem položila na stolek. 

„Hele, Kate,“ začal Harry. „Já možná asi nebudu hrát.“ 

„Cože?“ zvolala jsem překvapeně. „Ty musíš hrát!“ oznámila jsem mu. 

„Ale vždyť před chvílí jsi říkala, že…“ 

„Co jsem říkala předtím, už neplatí. Ty musíš hrát a konec tečka.“ 

Harry nakonec pokrčil rameny a dál to neřešil, což je nejspíš tím, že si k nám přisedl Neville. Nevill jim začal vyprávět, co mu Malfoy provedl. 

„…No a pak tam přišla Kate, omylem mě srazila, pohádala se s Malfoyem a vsadila se s ním,“ zakončil své vyprávění. 

„Tak tuhle část si zrovna říkat nemusel,“ zamumlala jsem. 

Hermiona se na mě podívala vyčítavým pohledem. „Už zase ses s ním vsadila?“ 

„A o co?“ ptal se mě Harry. 

„Vsadili jsme se, že Nebelvír vyhraje.“ 

„A o co?“ zopakoval svoji otázku Harry. 

„O pět galeonů,“ odpověděl za mě Nevill, za což jsem ho probodla pohledem. 

Pokusila jsem se změnit téma. „Neville, nenech si to od Malfoye líbit. Postav se mu.“ 

Neville se na mě nevěřícně podíval a potom zavrtěl hlavou. „Nejsem odvážný. Nepatřím do Nebelvíru.“
Plácla jsem se do čela. „Neville, ty seš moudrý klobouk? To on nás rozřazuje do kolejí, a když tě poslal do Nebelvíru, tak protože sem patříš.“ 

Harry vyndal z kapsy čokoládovou žabku a podal ji Nevillovi, aby se uklidnil. Nevill ji s vděčností přijal. Pokusil se o chabý úsměv. 

„Harry, tady máš tu kartu, když je sbíráš.“ Nevill podal Harrymu kartu z žabek, jenže přitom, jak se nakláněl k Harrymu, zavadil o moji knihu a shodil ji na zem. Kniha zůstala ležet na zemi a bohužel z ní vypadla záložka. 

„Promiň, Kate.“ Omlouval se mi Nevill a sehnul se pro knížku. Když mi ji podával, tak zasunul náhodně záložku někam do knížky. 

„To je dobrý,“ mávla jsem nad tím rukou. Vzala jsem si od něj knihu a rozevřela ji na místě, kam zastrčil záložku. Chtěla jsem nalistovat tu správnou stránku, kde jsem skončila, ale ztuhla jsem. Úžasem a radostí se mi rozzářily oči. 

Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na Nevilla. „Neville, ty jsi geniální,“ oznámila jsem mu a všichni na mně překvapeně zírali. Bylo mi to jedno. Posadila jsem se do křesla a začetla jsem se do knihy. Ignorovala jsem okolí, protože Nevillovi se právě podařilo najít to, co se už nějakou chvíli marně snažím najít. 

Projekce (někdy také známa jako bilokace) 

Projekce se dá charakterizovat, když člověk (také znám jako bilokant) prožije mimotělní zážitek. V takovém případě se rozdělí na dvě části. Mysl bilokanta opustí své tělo, které mezitím upadne do transu. Mysl mezitím získá podobu svého průhledného těla a nazývá se astrální podoba. 

Ve skutečnosti se ale ve chvíli, kdy se mysl oddělí od těla, přesune mysl do astrální dimenze. Astrální dimenze ta je nejbližší naší dimenzi a často se protínají. V případě protnutí vznikne něčí astrální podoba. V této astrální dimenzi může bilokant chodit, kam chce, nebo se rovnou objeví na místě, které je velmi vzdálené tělu bilokanta Někdy si bilokant ani neuvědomí, že je bez těla a v astrální dimenzi. 

Schopnost projekce (ať klasické nebo myšlenkové) se začíná objevovat u bilokantů v pubescentním věku. Během několika let se dokáží schopnosti značně rozvinout, ale v prvním roce jsou ještě dost slabé. V případě, že se nerozvíjí, může po nějaké době tato schopnost sama zmizet. Rozvíjet se dá pomocí meditací a častých návštěv astrální dimenze. V raném stádiu jdou ještě schopnosti postačí standartní lektvar Antiskill (viz. poslední kapitola). 

A kde vůbec schopnost projekce daný člověk získá? Do astrální dimenze se dokáže dostat každý člověk, jakmile zemře a tam pak čeká, dokud nebude moci jít dál. Dostat se ale do astrální dimenze během svého života a zase odtamtud odejít, dokáže jenom bilokant. S tou schopností se ten člověk musí narodit a nelze ji nijak získat. Právě proto jsou bilokanti tak vzácní, protože se bilokant narodí jen jednou za desetiletí. Přesto se některým obyčejným lidem po hodně času stráveném meditací podaří dostat se na pár vteřin do astrální dimenze.
Do astrální dimenze se bilokanti dokážou dostat pomocí snů, což je nejsnazší způsob. Podle jedné teorie existuje takzvaná snová dimenze, kam se přesouvá mysl každého spícího člověka. Když budeme pokračovat v této teorii, tak lidé bez schopnosti projekce se do této dimenze dostanou a mají tam svoje vlastní území, ale nikdy tam na nikoho jiného nenarazí. Na druhou stranu bilokanti, kteří schopnost projekce mají, si tam vytvoří portál do astrální dimenze a přesunou se tam. 

Existují různé případy astrálních podob. V prvním případě dokáží ostatní lidé vidět astrální podobu, ale v druhém případě nedokáží. V druhém případě, kdy je astrální podoba lidem neviditelná. Mohou ji ale zahlédnout v obyčejném zrcadle. V některých případech bilokantovo astrální podobu dokonce zezačátku nevidí, ale po zdokonalení této schopnosti se stane astrální podoba také viditelná. 

Jednou z málo zmiňovaných odvozenin projekce je myšlenková projekce. V případě obyčejné projekce využije bilokant s obyčejnou schopností projekce prolnutí astrální dimenze s naší dimenzí a vytvoří astrální podobu. Ale v případě myšlenkové projekce bilokant rovnou to prolnutí dimenzí vytvoří. Pomocí své mysli si něco představí. To se následně objeví v astrální dimenzi a on to pak přesune do naší dimenze. 

V některých ojedinělých případech se stane, že je bilokant naladěný na jednu osobu. Proč to tak je, není známé. 

Někdo do mě štouchnul. Zvedla jsem hlavu od knihy a podívala jsem se do tváře Harryho. 

„Zatímco sis tu četla, tak my jsme ho našli!“ řekl mi potichu. 

„Koho?“ zeptala jsem se nechápavě. 

„Nicolase Flamela,“ oznámil mi Ron. „Vyrobil Kámen mudrců.“ 

„Cože vyrobil?“ zeptala jsem se opět nechápavě. 

Hermiona obrátila oči v sloup, přičemž svírala obrovskou tlustou knihu. „Vytváří Elixír života a mění kov v ryzí zlato.“ 

„Tak ten chci,“ prohlásila jsem. „Takže vy si myslíte, že Chloupek hlídá právě tenhle Kámen?“ 

Hermiona mi to potvrdila a tím jsme rozhovor ten večer uzavřeli. Hermiona odnesla tu obrovskou tlustou knihu nahoru, přičemž se rozhodla rovnou v ložnici zůstat a jít si už lehnout. Popřála jsem klukům dobrou noc a vydala jsem se také nahoru do ložnice. Ještě jsem spát nešla, znovu a znovu jsem si pročítala tu část o projekci. 

Takže jsem bilokant. Vysvětluje to všechno, co se mi děje. Jenom mi není jasná ta souvislost s Harrym. Stalo už dřív, že byli ti takzvaní bilokanti naladění na jinou osobu, ale nebylo jasné proč. A existuje i způsob jak se toho zbavit. Podívala jsem se na tu poslední kapitolu. Ten lektvar je jednoduchý, s trochou štěstí ho zvládnu sama. Chci se ale těch schopností zbavit? 

Během několika let se dokáží schopnosti značně rozvinout, ale v prvním roce jsou ještě dost slabé. Už nyní, když jsou moje schopnosti slabé, sem dokázala zapálit Snape. Pokusila jsem se o zmizení Valerie, což se mi naštěstí nepovedlo. A potom, jak jsem rozbila ve snu to zrcadlo, zabila jsem tam tím Harryho. Co když za pár let, až budu mít ty schopnosti značně rozvinuté, se mi bude znovu zdát nějaký takový sen a já opravdu někoho zabiju? 

A právě s takovou myšlenkou jsem usnula. A zdál se mi sen. 

Podívala jsem se do malého kapesního zrcátka. Byla jsem starší a vyšší. Tvářila jsem se smutně a oči jsem měla opuchlé, jako kdybych brečela. Celá jsem byla oblečená do černých šatů. Schovala jsem zrcátko do kabelky a pokračovala jsem za ostatními, kteří byli také oblečení do černého. Poznávala jsem tu děti od nás z dětského domova. Všechny děti se tvářily smutně a snažily se ode mě dostat co nedál. Všimla jsem si, že jdeme kolem náhrobků, takže jsme byli na hřbitově. Šla jsem prostě s ostatními. Nakonec jsme se zastavili u velké bílé rakve. 

Stál u ní kněz a ve chvíli, kdy jsme se zastavili, začal mluvit: „Byla to hodná dívka. Velice milá a sympatická…“ a kněz pokračoval ve svém povídání o tom, jaká to byla dívka a co všechno na ní bylo dobré. Nakonec to zakončil větou „…Ale přes to všechno si ji Bůh zavolal na nebesa. Sbohem, Annabell Parkerová.“ 

„Ne!“ zaječela jsem a vytřeštila oči hrůzou. „Annie nemůže být mrtvá!“ křičela jsem na ně a z očí mi tekly slzy. Nikdo z ostatních se mě nesnažil utěšit. Jenom na mě zírali a nic neříkali. Nejhorší ale byly ty pohledy. „Jak se to stalo?“ zeptala jsem se jich, ve snaze prolomit to ticho. 

„Sama moc dobře víš proč,“ ozval se povýšený hlas vedle mě. Patřil Valerii. „Vždyť jsi ji sama zabila.“ 

„Ne!“ křičela jsem na ní. „To není pravda! Nevěřím ti!“ 

„Ale je to pravda,“ odpověděla mi klidně. „Chtěla jsi vymazat mě a ona ti v tom chtěla zabránit. Pak jsi neovládla své schopnosti a zabila ji.“ 

„Ne!“ křičela jsem na ni, ale tušila jsem, že má pravdu. Podlomila se mi kolena a já jsem se posadila na zem. Obejmula jsem si rukama kolena a tak jsem tam brečela. Těžko říct, jak dlouho jsem tam seděla. Možná to bylo pár minut, pár hodin, ale mě to připadalo jako celá věčnost, kdy jsem se užírala hrozným pocitem viny. 

Někdo mě obejmul kolem ramen. „To bude dobrý, Kate,“ utěšoval mě známý hlas. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se do očí, které byly kopií těch mých. 

„Harry, prosím, pomoz mi. Já to nechtěla.“ 

„To bude dobré. Všechno bude v pořádku,“ utěšoval mě. Pak mě postavil na nohy a někam mě vedl. Nevnímala jsem, kam mě to vede, prostě jsem se jen nechala od něj vést a přitom jsem vzlykala. Nakonec jsme se zastavili u nějakého vykopaného hrobu, ve kterém ležela rakev, a já jsem vzhlédla k Harrymu. 

„Co tu děláme?“ zeptala jsem se ho se slzami v očích. 

„Řekl jsem ti, že všechno bude dobré. Nebezpeční lidé budou zlikvidováni.“ Nechápala jsem, co tím myslí, ale potom jsem si všimla náhrobku hrobu, kde jsme byli. 

Katherine Becker

Narozena 31. 10. 1979

Zemřela 19. 2. 1991

Vytřeštila jsem oči hrůzou. „Harry? Co to má znamenat?“ 

„Tvoje schopnosti nejsou pro ostatní bezpečné,“ odpověděl mi chladně a popostrčil mě blíže k hrobu. „Ale, Harry, to přece nemůže být pravda.“ 

„Je to pravda a ty to víš. Jsi nebezpečná pro sebe i okolí. Je jedno jaké máš úmysly, když svoje schopnosti nemůžeš ovládat.“ A s těmi slovy mě strčil dolů. 

Dopadla jsem přímo do rakve. Obrátila jsem se k Harrymu a chtěla jsem vstát, ale Harry mě zarazil. 

„Škoda, že ses těch schopností nezbavila, když si měla možnost.“ A s těmi slovy zavřel víko rakve. 

Ve stejnou chvíli jsem sebou škubla a bouchla jsem se do hlavy o něco dřevěného. Všude byla tma. Myslela bych si, že jsem v té rakvi, jenže na to je tu až moc místa. A opravdu dávají do rakví polštáře? Zašátrala jsem rukou pod polštářem a nahmatala jsem svoji hůlku. 

„Lumos,“ zašeptala jsem. Spadl mi kámen ze srdce, protože hůlka osvítila mojí postel. Byl to jenom zlý sen. „Nox,“ zašeptala jsem a hůlku jsem odložila na noční stolek. Zavřela jsem oči a usnula jsem bezesným spánkem. 

V den zápasu jsem se s Ronem a Hermionou usadila na tribuně vedle Nevilla. Tomu bylo divné, proč jsme byli tak zachmuření. Ronovi a Hermioně dělal starosti Snape. To mě dělalo také trochu starosti, ale zároveň mě trápilo, jestli mám potlačit schopnosti nebo nemám. Starosti ohledně Snape byly zbytečné, protože se na zápas přišel podívat i Brumbál a před ním by se Snape o nic nepokusil. To znamenalo, že zápas proběhne v klidu. Bohužel, jsem to zakřikla. 

„Ale kohopak to tu máme? Mudlovskou špínu, krvezrádce, parchanta bez rodičů a jednoho nemotoru.“ Malfoy právě přišel k nám na tribunu a posadil se hned za nás. 

„Když se ti tu nelíbí, tak vypadni,“ odsekl mu Ron a přitom nespouštěl oči z Harryho. 

„Já bych hrozně rád, ale přišel jsem sem kvůli sázce. Abych si mohl vzít peníze rovnou,“ Malfoy se na mě ušklíbnul a já jsem ho probodla pohledem. 

„Budeš to ty, kdo prohraje.“ 

Malfoy pokrčil rameny. „Když myslíš.“ 

Snape právě nařídil trestné střílení pro Mrzimor. Harry kroužil nad hřištěm a pátral očima po Zlatonce. Mezitím Snape nařizoval v jednom kuse trestné střílení pro Nebelvír, což by bylo pro náš tým dost špatné, ale Mrzimor měl dost neschopného brankáře. Střelci na tom byl o něco lépe, ale stále to nebylo nic moc. Zato odrážeči byli dobří. Málokdy minuli a často pomocí potlouků překazili nějaký hod našim střelcům. Dvojčata Weasleyovi s nimi měla, co dělat. Jako mrzimorský chytač hrál za Mrzimor Cedric. Takže se mu podařilo dostat do týmu, což nebylo tak překvapivé, protože byl dost dobrý. 

„Hele, Longbottome, proč se nedáš dohromady tady s Beckerovou? Chudák se k chudákovi hodí. Jeden nemá peníze ani rodiče a druhý nemá mozek. Dokonalý páreček.“ 

Nevill, který doteď seděl na sedačce a doufal, že si ho Malfoy nevšimne. Když se ho teď Malfoy pokusil urazit, tak zrudnul a otočil se k němu. 

„Zmlkni, Malfoy,“ řekl mu do očí. 

„Jen do něj, Neville,“ řekl mu Ron a Nevilla to povzbudilo, takže se nyní tvářil ještě odhodlaněji. 

Malfoy na něj překvapeně podíval. „Copak, konečně si sebral odvahu? Už se nebudeš schovávat za maminčinou sukní?“ 

To už Nevill nevydržel a Malfoy od něj schytal jednu ránu pěstí do obličeje. 

Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Harry najednou rozletěl prudce dolů k zemi. Cedric se rozletěl hned za ním. Nevěděla jsem, co sledovat dřív. Rvačku nebo Harryho? Nakonec jsem střídavě sledovala oba dva. Crabbe a Goyle odtrhli Nevilla od Malfoye a Nevill s nimi pak sváděl boj. Mezitím mu Ron vyrazil na pomoc a vrhnul se na Malfoye. Hermiona ta vyskočila na sedačku a nevnímala, co se kolem ní děje, jenom povzbuzovala Harryho. 

Podívala jsem se krátce na Harryho. Ten právě proletěl těsně kolem Snape, který pravděpodobně postřehl jenom červenou šmouhu. Letěl střemhlavě za Zlatonkou a Cedric se držel těsně za ním. Nevím, co měl Cedric za koště, ale pravděpodobně to není Nimbus 2000. Harry se natahoval po Zlatonce, když do něj narazil z levé strany potlouk a vychýlil ho ze směru. 

Ve stejnou chvíli i do mě vrazilo něco neviditelného a odstrčilo mě to doprava. Vrazila jsem tak do Malfoye, kterého to vyvedlo z rovnováhy a toho využil Ron. O chvíli později se váleli oba dva na zemi a vyměňovali si rány pěstí. 

Zvedla jsem oči a podívala jsem se znovu na Harryho. V duchu jsem se přitom modlila, abych zase nebyla v jeho těle jako na posledním zápase. Harry naštěstí udržel rovnováhu, ale držel se za bok. Jestli ho to nějak bolelo a mě samotnou torchu pobolíval v boku, tak to musel překonat. Už totiž mířil za Zlatonkou a byl těsně za Cedricem. Stačila by chvilka a Harry by Cedrica předehnal. Cedric si to uvědomoval, protože ještě víc přidal. Natahoval ruku a zbývalo mu už jenom několik centimetrů. Harry dohnal Cedrica a také už sahal po Zlatonce, ale jeho ruka byla od ní dál než Cedricova. Ve chvíli, kdy si Cedric všimnul Harryho ruky, nahnul se dopředu a chytil Zlatonku. 

„Cedric Diggory chytil Zlatonku!“ křičel Lee do mikrofonu. „Získává tak 150 bodů pro Mrzimor!“ 

„Kruci,“ zaklela jsem. Takže Nebelvír prohrál. 

„Počkej,“ zarazila mě Hermiona a podívala se na tabuli, kde se psali výsledky. Podívala jsem se tam také. Mrzimoru už se přičetly body za Zlatonku, takže tam měli nyní napsáno 180. Na druhou stranu Nebelvír, ten získal už body předtím díky neschopnosti mrzimorského brankáře, nyní měl napsáno na své straně 210 bodů. 

Rozzářila jsem se. „Nebelvír vyhrál!“ vyhrkla jsem nadšeně. Děkuju všem nebelvírským střelkyním za záchranu mých neexistujících peněz. 

Obrátila jsem se na Malfoye, který už se nepral s Ronem a díval se na tabuli výsledků. „Tak mi dej moje peníze,“ řekla jsem Malfoyovi a nemohla jsem si odpustit ten vítězoslavný úsměv na mojí tváři. 

„Ne,“ odsekl chladně. 

Zamračila jsem se. „Sázka je sázka. Tak mi dej moje peníze.“ 

Malfoy zavrtěl hlavou. „Nedám ti je. Ty jsi nevyhrála.“ 

„Hele, nevymýšlej si. Vsadili jsme se, jestli vyhraje Nebelvír nebo Mrzimor. A vyhrál Nebelvír, tak mi dej moje peníze.“ 

Malfoy znovu zavrtěl hlavou. „My se ale nevsadili o to, kdo vyhraje. Vsadil jsme se o to, jestli Potter chytí Zlatonku nebo nechytí. A já jsem jasně slyšel, jak ten váš nebelvírský šmejd hlásí, že Zlatonku chytil Diggory.“ 

Už jsem otevírala pusu, abych něco namítla, ale zarazila jsem se. Nemohla jsem si vzpomenout, jak přesně jsme se dohodli. 

„Neville, jak jsme se přesně vsadili?“ zeptala jsem se Nevilla, která byl trochu mimo z té rvačky s těmi hromotluky. Když se na něj člověk podíval, tak bylo poznat, kdo byl boxovací pytel. „A pravdu Neville. Nezapomeň, že mezi kromě odvahy je Nebelvír také čestný,“ dodala jsem, když jsem si uvědomila, že by se mi možná Nevill mohl pokusit pomoci. 

„Vsadili jste se o to, kdo chytí Zlatonku.“ 

Sakra. 

„Takže teď, když jsme si to vyjasnili, bych rád dostal svoje peníze.“ Tentokrát to byl Malfoy, kdo měl na tvář vítězoslavný úsměv. 

„Dostaneš je později. Mám je nahoře v ložnici,“ vymluvila jsem se. 

„Jen jestli vůbec nějaký máš.“ 

„Mám, o to se neboj,“ zalhala jsem. 

„Já se nemám čeho bát. Vždyť si je přece můžeš kdykoliv vyčarovat jen tak ze vzduchu.“ Naštěstí tuhle narážku jsem pochopila jenom já. Ron se tvářil trochu zmateně a ostatní nás moc nevnímali. Hermiona se dívala někam na hřiště a nás ani moc nevnímala. Většina lidí hned po konci zápasu odešla. 

Než jsem stihla něco Malfoyovi, tak mě Hermiona chytla za loket a táhla mě směrem z tribuny. Ron ten vyběhnul hned za námi. Běželi jsme dolů, ačkoliv jsme nechápala proč. Z toho běhání mě akorát začalo píchat v boku. 

„Co je?“ 

„Harrymu něco je,“ řekla mi. 

Když jsme seběhli dolů k Harrymu, tak se držel za bok a opíral se o zeď. 

„Harry, co ti je?“ vyhrkla jsem. 

Harry se narovnal a pokusil se o úsměv. „Jsem v pohodě.“ 

„Harry, nelži mi. Vidím, že tě to bolí,“ prohlásila jsem a dotkla jsem se místa, kde do něj narazil potlouk. Ve chvíli, kdy jsme se ho dotkla, syknul bolestí. V tu samou chvíli jsem měla chuť syknout bolestí také, protože mě zabolelo v levém boku, ale syknutí jsem potlačila. 

„Jdeš na ošetřovnu,“ prohlásila rázně Hermiona a společně jsme všichni tři dovedli Harryho na ošetřovnu. 

Tam už si ho převzala madame Pomfreyová. Harry měl zlomených pár žeber a tak se dala do léčení. Nás vyhnala z ošetřovny a tak jsme zamířily směrem do společenské místnosti. Tam se momentálně slavilo vítězství ve famfrpálu. Neměla jsem chuť slavit a zamířila jsem do ložnice. 

Musím vyřešit toho Malfoye. Něco o tom tuší a hrozí, že by to mohl někomu povědět. Možná když mu dám ty peníze, tak bude potichu. Ty peníze mu musím dát určitě, nechci mu něco dlužit. Otázkou je, kde je najdu. Harry by mi půjčil, kdybych ho požádala, ale tohle je moje blbost a já si to musím vyřešit. 

 Zavřela jsem oči a představila jsem si, jak galeony vypadají. Zlaté a velké. Představila jsem si jich pět vedle sebe. Čekala jsem, až se objeví ten starý známý pocit, kdy mě začnou brnět prsty, ale nic se nedělo. 

Tak trochu jsem to čekala. Přece bych to neměla až tak snadný. Možná, že jsou galeony nějak speciálně očarované, aby prostě nešli jen tak vyčarovat ze vzduchu. Zkusila jsem to ještě párkrát ale bezúspěšně. Nakonec jsem to vzdala a šla jsem si zklamaná lehnout. 

Ve snu jsem se dostala do astrální dimenze či kam. Prostě to byl další z mých snů. 

Byla jsem ve škole na vyučování. Bylo to přeměňování, protože tam byla profesorka McGonagallová. Nebyla to běžná hodina přeměňování, protože jsem tam nikoho nepoznávala. Všichni byli starší, někteří byli už i možná dospělí. Nejspíš jsem se ocitla v posledním ročníku. Ani látce, kterou vykládala profesorka, jsem vůbec nerozuměla. Zvedla jsem ruku a chtěla jsem říct profesorce, že to je nejspíš nějaký omyl. Profesorka si to vyložila jinak. 

„Takže máme dobrovolníka.“ Všechny pohledy se stočily ke mně. „Takže naše nejnadanější studentka nám předvede vyčarování peněz.“ 

Koukala jsem na ni překvapeně. Nejnadanější studentka? A to řekla opravdu ona? 

„Já…Tohle bude nějaký omyl.“ 

„Klidně to předveď. Všichni už víme, co dokážeš,“ řekl mi jeden starší kluk vedle mě. 

„Jak to všichni víte? Co jsem provedla?“ zeptala jsem se ho. V posledních dnech mám sny, ve kterých jsem někomu nějak ublížila a tak se o mých schopnostech dozvěděli i ostatní. 

„Zachránila jsi školu,“ oznámila mi blonďatá holka, která seděla přede mnou. „Všichni se tak dozvěděli, jaké máš ohromné nadání, a přesunuli tě rovnou do posledního ročníku.“ 

„Takže nám nyní můžete předvést to kouzlo,“ řekla profesorka. 

„Ale já neznám formuli.“ Hmátla jsem do kapsy, která byla prázdná. „A nemám svojí hůlku.“ 

„Vždyť ji nepotřebujete. Ani formuli nepotřebujete. Nikdy jste ji nepotřebovala,“ oznámila mi. 

Zavřela jsem oči a představila jsem si zlaté galeony, jak jsou ploché a kulaté. Vybavila jsem si i jakou měli na sobě rytinu. Začali mě brnět prsty, což bylo dobře. Natáhla jsem ruku a po chvíli jsem ucítila, jak mi ztěžkla. Když brnění přestalo, otevřela jsem oči. Na dlani mi leželo pět zlatých galeonů. Všichni na mě užasle zírali. Čekala jsem, že začnou ječet a vyděšeně utíkat, ale oni udělali něco jiného. Začali mi tleskat. 

„To bylo úžasné,“ slyšela jsem ze všech stran. Vzápětí zazvonilo a já jsem s ostatním vyšla ze třídy. Nechali mě projít dveřmi jako první a až pak šli za mnou. I venku na chodbě mě všichni obdivovali. Gratulovali mi, přestože jsem nevěděla čemu. Vešla jsem do vstupní, která byla jiná. Uprostřed stála obrovská socha a to moje. Dosahovala až ke stropu a rozhodně ji nešlo přehlédnout. Kolem té sochy byla spousta lidí, a jakmile postřehli moji přítomnost, rozběhli se ke mně. Jako kdyby jich doteď kolem mě bylo málo. Obdivovali mě, gratulovali mi, chtěli můj autogram, přestože jsem každého z nich viděla poprvé v životě. Jako kdybych byla celebrita, anděl, bohyně nebo něco takového. 

Něco tam ale chybělo. Rozhlížela jsem se kolem sebe a nemohla jsem najít to, co jsme hledala. 

„Kde jsou moji kamarádi?“ zeptala jsem se ostatních. 

„My jsme tvoji kamarádi,“ řekl mi někdo. 

„Ne, já myslím svoje pravé přátele. Rona, Harryho a Hermionu.“ A najednou nastala ta trapná chvíle ticha. Všichni rozpačitě mlčeli. 

Nakonec někdo promluvil. „No, vždyť to byli přece oni, kdo napadli školu a před kterými si nás ochránila. Zničila jsi je.“ 

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „To bych neudělala.“ 

Můj zrak pak upoutala malá asi pětiletá holčička. Nepatřila sem, na Bradavice byla moc malá. Zamířila jsem přímo k ní. Někdo mě chytil za ruku a řekl mi „Nechoď k ní. Je nebezpečná.“ Ignorovala jsem ho a pokračovala jsem dál k ní. Seděla na zemi a četla si knihu. 

„Copak tady děláš?“ zeptala jsem se jí a posadila jsem se vedle ní na zem. Nebylo ji vidět do obličeje, protože měla hlavu sklopenou a četla si knížku. Přes hlavu měla přehozenou kapuci od mikiny. 

„Čtu si,“ odpověděla mi. 

„Ale proč jsi tady v Bradavicích? V Bradavicích se studuje až od jedenácti.“ 

„Nejsem tu kvůli studiu. Jsem tu kvůli tomu, co se mnou bude.“ 

„A co by s tebou mělo být?“ zeptala jsem se jí. 

„To nevím. Ostatní si myslí, že jsem příliš nebezpečná. To si o nás myslí vždycky, ale není to vždycky pravda. Ty sama jsi toho důkaz.“ 

„Jak to myslíš?“ Nechápala jsem. Pak jsem si všimla toho, co čte. Nebyla to obyčejná dětská knížka. Tohle byla moje kniha Schopností a měla ji otevřenou na stránce o projekci. 

„Ty jsi bilokant?“ zeptala jsem se jí nevěřícně. Že by se mi povedlo narazit na někoho, kdo je jako já? 

„A jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se jí. 

Teprve nyní zvedla zrak od knihy. Podívala se mi do očí a sundala si kapuci. Spatřila jsem její zelené oči a tmavě rudé vlasy. 

„Jsme Katherine Beckerová,“ oznámila mi klidně a usmála se na mě. 

Probudila jsem se ve své posteli. Copak to nikdy neskončí? Promnula jsem si oči. Kdy už to podvědomí ztichne? Posadila jsem se a opřela jsem se o čelo postele. Ruce jsem si přitom položila vedle sebe, jenže u pravé ruky jsem něco nalezla. Vzala jsem to do ruky a ohmatávala jsem to. Bylo to ploché a kulaté. Asi vím, co to je. Levou rukou jsem nahmatala svoji hůlku. 

„Lumos,“ zašeptala jsem a osvítila jsem v mojí ruce malou hromádku galeonů. Spočítala jsem si je. Bylo jich pět. Tu událost s Malfoyem bych teda měla mít vyřešenou. 

Vstala jsem z postele a přešla jsem k oknu. Malfoy je vyřešený ale moje schopnosti ne. Musím se už nějak definitivně rozhodnout. Moje podvědomí by asi chtělo, abych se tě schopností vzdala. Alespoň tak jsme to pochopila z těch snů. Od té doby, co jsem zjistila, že se toho můžu zbavit, se mi každou noc zdál zlý sen. V každém snu šlo v podstatě o to samé. Moje schopnosti byly nebezpečné. 

Vrátila jsem se zpátky k posteli a vzala jsem těch několik galeonů. Kdybych se zbavila schopností, tak bych ani tyhle vyčarované galeony neměla použít ke splacení dluhu. S Malfoyem si poradím nějak jinak. Ze dna kufru jsem vyndala černý váček. Byl v něm řetízek se smaragdem a nyní jsme do něho přidala i pět galeonů. Jenže jsem je pak znovu vyndala. Těžko bych pro Malfoye sehnala jinak peníze, když si nechci půjčit od Harryho, tak raději využiji tyhle. Ať aspoň něco dobrého mi ty schopnosti přinesou. 

Poté jsem vyndala z brašny malou lahvičky. Pro jistotu jsem si ji připravila už před několika dny, i když jsem při té přípravě ještě nebyla rozhodnutá. Nyní už jsem. Přiložila jsem lahvičku k ústům a vypila její obsah. Nyní jsem normální.