Ráda bych vám řekla příběh. Můj příběh. Je to jenom vyprávění o mně a o tom, co si píšu do deníku nebo co bych si tam zapsala, protože jednu část jsem tam zapsat nestihla. Možná to některé z vás nebude zajímat, protože nebude moc zajímavé. Třeba se i najde někdo, komu to zase zajímavé připadat bude. Tenhle můj příběh začal někdy v únoru. Vlastně to vím díky mému zápisu v mém deníku naprosto přesně.
12. ledna 2010
Milý deníčku, dnes se
mi stalo něco velmi divného. Tohle je asi slabé slovo. Sama nevím, co se mi to
vlastně stalo. Prostě jsem šla z práce a pak… Nevím, prostě to nemůže být
pravda. Ale moje zranění na krku mi jasně říká, že to pravda je. Já prostě
nevím. Možná potřebuji trochu času, abych si to v hlavě srovnala. Snad do
tebe zítra budu schopna zapsat něco smysluplnějšího.
Ten den jsem byla v práci. Pracuji jako servírka
v jednom bistru. Není to nic extra a neplánuji tam zůstat napořád, ale
nějaké peníze potřebuju. Kromě toho ještě studuji psychologii na univerzitě
v Chicagu, kde zároveň také bydlím. Dříve jsem bydlela v jednom
menším městě odsud, ale už několik let žiju jenom tady.
Kromě práce v bistru si ještě vydělávám psaním nějakých
článků do pár časopisů. Baví mě to víc, než roznášení nějakých pití, ale
neuživila bych se tím. Není za to moc peněz a navíc bych neměla stálý plat jako
nějaká redaktorka. Platí mi jenom za články, které jim pošlu.
Takže občas si tu bílou malou zástěru vzít musím. Někdy si
říkám, proč ji vlastně mám. Ještě se mi nikdy nestalo, že by nějak uchránila
moje oblečení před újmou. Když už někdy nějaká špína letí mým směrem, tak se
kvůli zákonu schválnosti vždycky nějakým záhadným způsobem vyhne zástěře a
přistane na mém tričku.
Zrovna tohle se mi stalo dneska. Ale nebyla to moje vina,
protože se Maggie, moje spolupracovnice, nějak šikovně otočila a vyklopila
obsah skleničky džusu na moje triko.
„Jejda, promiň, Julie. Já jsem nechtěla,“ omlouvala se mi
hned.
„To je dobrý,“ uklidnila jsem ji. Sice jsem měla chuť se
naštvat a vynadat ji, jenže to bych pak v očích všech byla zlá a krutá.
Ne, neudělala to přece schválně. Naštěstí stačilo vzít si na sebe svetr a
skvrna byla schovaná. Ačkoliv mi poté bylo docela vedro.
Byla jsem docela ráda, když nastala doba zavření bistra.
Stačilo pak jenom otřít stoly a mohla jsem jí domů. Těšila jsem se, jak si vlezu do teplé vany a
budu relaxovat. Jenže napřed bych musela domů dorazit a to znamená, že musím
projít několik ulic, abych se dostala na autobusovou zastávku.
Jenže jít takhle večer sama prázdnými ulicemi nebývá zrovna
příjemné. Většinou se mnou chodívá i Maggie, jenže tu zrovna dneska vyzvednul
autem jejich přítel. Nabízeli mi, že mě také svezou, ale odmítla jsem. Nerada
pobývám v jejich přítomnosti. Z toho jejich neustálého cukrovaní, se
mi zvedá žaludek. Stačí mi, že musím poslouchat v práci Maggie, jak o něm
básní. Netrpělivé očekávám nějakou hádku. Třeba pak budu mít víc klidu.
Něco jsem zaslechla. Ohlédla jsem se. Ne, nic to nebylo. Asi
se mi to jenom zdálo nebo to byla možná jenom kočka. Zabočila jsem za roh. Už
jenom projít touhle uličkou a jsem na autobusové zastávce.
Tuhle uličku bych označila za nejděsivější část mojí cesty
domů. Je to docela úzká ulička, zhruba metr a půl. Ale stejně se sem vejdou dvě
popelnice, které se nachází uprostřed uličky. Pokaždé čekám, jak na mě někdo
zpoza nich vybafne. Ono v tom jejich stínu by se člověk snadno schoval. Oddechla
jsem si, když jsem kolem nich prošla a nic tam nebylo.
Jenže vzápětí něco za mnou zašramotilo. Srdce mi málem
vyskočilo leknutím z hrudi. Otočila jsem se a podívala jsem se znovu na
popelnice. Nic tam nebylo, ale vzápětí se mi otřelo něco kolem nohy. Podívala
jsem se dolů a uviděla jsem černobílou kočku otírající se o mé nohy.
„Dneska si ze mě někdo dělá srandu,“ zamumlala jsem si sama
pro sebe a otočila jsem se zpět k východu z uličky. Tam někdo stál.
Znovu jsem se lekla, protože stál jenom necelý metr ode mě.
Netušila jsem, kde se tam tak najednou vzal. Mohl by se sem vůbec někdo takhle
potichu přikrást?
„Vyděšená?“ zeptal se. Neviděla jsem mu do tváře, ale
v jeho hlase jsem rozeznala samolibý tón. Zároveň jsem v jeho hlase
slyšela i britský přízvuk.
„Ani ne,“ odpověděla
jsem mu. Trochu jsem lhala, ale přece mu to hned nepřiznám.
„Měla bys,“ poznamenal a udělal krok dopředu. Na jeho
obličej dopadl svit měsíce a já jsem spatřila jeho tvář. Nevypadala lidsky. Oči
měl podlité krví a kolem nich jsem zahlédla tmavé žilky. Působilo to démonsky,
ale to nebylo ani zdaleka všechno. Nejhorší byly jeho zuby, které ani nebyly
zuby, ale spíš tesáky.
Nyní jsem stoprocentně vyděšená. Nevěděla jsem, co mám
dělat. Křičet, utéct, rozeběhnout se a zkusit ho porazit? Nakonec jsem nestihla
udělat nic. Než jsem se stihla rozhodnout, byl u mě. Držel mě za ramena,
přitiskl mě ke zdi a podíval se mi do očí.
„Nehýbej se,“ rozkázal mi klidně. Bůh ví proč, já jsem ho
poslechla. Nedokázala jsem se pohnout. Možná to bylo tím strachem. Prostě jsem
nemohla nic dělat, ani když mě pustil. Ale ačkoliv už mě pustil, tak
neustoupil.
Stále se držel v mojí těsné blízkosti. Rukou chytnul konec
mojí šály a zatáhnul za ní, následně spadla šála na zem. Přistoupil ke mně
ještě blíž, kupodivu to bylo ještě možné. Jednou rukou odhrnul moje blonďaté
vlasy z mého krku a sklonil hlavu k mému krku. Vzápětí se do mě
zakousl. Doslova do mého krku zabořil svoje tesáky a začal pít moji krev.
Nejsem si jistá, jak dlouho ze mě pil. Pamatuji si jenom
ostrou palčivou bolest a frustrující neschopnost něco udělat. Můj mozek nestihl
pochopit, co se děje. Stihla jsem si uvědomit jenom jednu věc. Jestli takhle
bude pokračovat, tak ze mě brzo vysaje všechnu krev a já budu mrtvá.
Jenže se to nestalo. Najednou mu začal zvonit mobil. Tohle
ho konečně donutilo odtrhnout se ode mne. Trochu ode mě odstoupil, vytáhnul
z kapsy mobil a přijal hovor. Mně vůbec nevěnoval pozornost a já jsem tam
dál stála, protože jsem se pořád nemohla pohnout. Jenom jsem sledovala jeho,
protože to bylo jediné, co mě mohlo rozptýlit od bolesti v mém krku.
„Co se děje?“ zeptal se poněkud otráveně do telefonu. Pak se
jeho výraz změnil. Asi se dozvěděl něco zajímavého.
Telefonoval ještě několik minut, než hovor vypnul a mobil
schoval. Pak se podíval na mě a přešel ke mně blíž. Sevřel se mi žaludek. Bude
pokračovat v pití? Nebo mě zabije rovnou?
Nakonec neudělal ani jedno z toho. Jenom ke mně
přistoupil a podíval se mi do očí. „Teď odejdeš a nikomu o mně neřekneš.“
Opět jsem ho poslechla a odešla jsem. Zraněná a zmatená tím,
co se stalo. Tou dobou jsem ještě netušila, jak moc tohle setkání změnilo můj
život.
13. ledna 2010
Konečně jsem si včerejšek
urovnala v hlavě. Trochu mi s tím pomohl Google, kde jsem si
vygooglila pár informací o upírech. Včera mě jeden upír totiž kousnul. Ale já
se jen tak nedám.
Žádné komentáře:
Okomentovat