1. kapitola - První cesta vlakem

"Já to nechápu," prohlásila Natalie. "Ty jsi dostala novou práci, ale proč se musím stěhovat i já? Vždyť jsem stejně celý rok ve škole."

"Protože tě chci mít pod dohledem," odpověděla ji Jessica, která jí už čtrnáct let vychovává.

"Jestli narážíš na to podmínečné vyloučení, tak za to vážně nemůžu. Může za to ten učitel. Neměl nám vykládat, že rozdrcený měsíční kámen posiluje účinky Zmenšovacího roztoku."

Jessica obrátila oči v sloup a podívala se z okna vlaku.

"Proč jsem musela změnit školu?" nenechala se odbýt Natalie. "Tam jsem měla kamarády."

"Nikdo neříká, že je nebudeš mít i tady."

"Jenže to bude divný. Všichni už mají svoje kamarády, svoje party. Hodně toho zažili a pak se tu objevím já. Nováček."

"Natalie," otočila se k ní Jessica. "Nemyslím si, že by ses nedokázala začlenit do kolektivu."

"A víš, že máš pravdu?" potvrdila ji Natalie její domněnku. Vstala ze sedadla a přešla ke dveřím kupé. "Jdu se začleňovat do kolektivu," oznámila chladně Nathalie a zavřela za sebou dveře.

Jessica si znovu povzdechla. Znovu se zadívala ven z okna. Myslela na Natalii a její matku. Před dvěma týdny bylo Natalii čtrnáct let. Zároveň to bylo i přesně čtrnáct let, co s ní Jessica opustila tuhle zemi na přání Nataliiny matky. A teď po čtrnácti letech se Jessica i Nathalie vrací zpátky do své rodné země. Sedí ve vlaku, který jednu z nich veze do nové práce a druhou z nich do nové školy.

Natalie mezitím procházela uličkou. Byla naštvaná, ačkoliv to na ní nebylo poznat. Dokázala nasadit kamenný výraz a tvářit se chladně, že nikdo nemohl poznat, co si myslí. Její dřívější škola nebyla úplně dokonalá. Nesnášela svoje učitele pro jejich neschopnost a nebála se je opravovat. To byl důvod, proč tam měla spoustu problémů. Zároveň to byl i důvod, proč neměla moc kamarádů. Všichni si o ní mysleli, že je šprtka. Z jistého úhlu pohledu měli pravdu, ale Natalie na to měla trochu jiný názor. Prostě jen měla ráda některé předměty a zajímala se o ně. Neměla by být proto naštvaná, že se té školy zbavila. Ale jí to vadilo, protože neměla ráda změny.

A tak nyní procházela uličkou a snažila se najít kupé, kde by bylo ještě nějaké volné místo. Zdálo se, že se proti ní snad všichni domluvili, protože byly všechny zaplněné. Nakonec se jí podařilo najít jedno kupé, které ještě nebylo plné. Seděli tam celkem čtyři lidé. Dvě z toho byly holky, jedna se zrzavými vlasy a druhá s blonďatými. Pak tam byli ještě dva kluci. Jeden byl trochu tlustější a držel podivnou rostlinu a ten druhý černovlasý. Sice to vypadalo na trochu divnější společnost, ale pořád něco než nic.

A tak otevřela dveře a zeptala se jich: "Ahoj, mohla bych si k vám přisednout?" Pokusila se přitom o přátelský úsměv, ale asi z toho vznikl jenom úškleb.

Černovlasý kluk zvedl hlavu od Jinotaje, který si před chvílí vypůjčil od Lenky. Podíval se na dívku ve dveřích a na moment se zarazil. Prohlédl si ji. Blonďaté vlasy a zelené oči tolik podobné těm jeho. Nikdy ji tady ještě neviděl. Byla ze stejného ročníku anebo byla mladší? Nedokázal to posoudit. Ale především ho na ní zaráželo to, že se k nim chtěla přidat. Vzhledem k pomluvám, které se o něm v Denním věštci píší, ho nijak nepřekvapilo, když s ním nikdo nechtěl sedět. Cestou sem všichni jeho spolužáci předstírali, že drží místo nějakému kamarádovi. Přesto sem tahle holka klidně přišla, jako kdyby o ničem nevěděla.

Nakonec to byl ten trochu tlustější kluk, který se jako první vzpamatoval z jejího příchodu. "Jo, klidně se tady posaď," odpověděl jí a přitom začal vyklízet místo vedle sebe. Natalie se na to místo podívala a na moment zaváhala, ale nakonec se posadila mezi něj a zrzavou dívku. Oči všech lidí v místnosti ji sledovaly. Ji však ze všeho nejvíc zajímal ten černovlasý kluk, jehož oči ji zvědavě pozorovaly zpod tlustých brýlí. Jejich pohledy se setkaly. Natalii neuniklo, že má přesně stejný tvar a barvu očí jako ona. Dívala se do jeho očí a on se díval do jejích.

"Takže," přerušila jejich oční spojení ta zrzavá dívka. "Asi bychom se měli představit. Já jsem Ginny Weasleyová," natáhla k ní s úsměvem ruku.

Natalie si s ní krátce potřásla rukou. "Jsem Natalie Watsonová," představila se Naty.

"Já jsem Neville Longbottom," představil se ji trochu rozpačitě kluk vedle ní.

"Já jsem Lenka Láskorádová," představila se blonďatá holka. Natalie na ni pohlédla a ihned si pomyslela, že je podivná. Místo náhrdelníku zátka od lahve, za uchem hůlka a vypoulené oči. Opravdu působila zvláštním dojmem.

Natalie se otočila na toho posledního, kdo se ještě nepředstavil. "A ty?" zeptala se ho.

"Já jsem Harry Potter," pousmál se a potřásl si s ní rukou.

"Ten Harry Potter?" ujistila se Natalie. Chlapec, který přežil, byl známý po celém světě. Natalie o jeho příběhu sice nevěděla moc, ale něco málo ano.

Harry přikývl.

Tentokrát to byla Lenka, která je přerušila. "Proč jsem tě ještě nikdy neviděla v Bradavicích?" zeptala se Natalie.

"No," začala Naty. "To bude tím, že jsem tam ještě nikdy nechodila. Chodila jsem do Magické školy Artura Niedezama v Americe."

"Viděla jsi Sochu svobody?" ptal se trochu dychtivě Nevill.

Přikývla. "O prázdninách jsem s Jess vždycky cestovala po Americe a prohlížely jsme si památky."

"Takže jsi američanka?" ptala se jí Ginny.

"Jo," potvrdila. "Čtrnáct let jsem žila v Americe. A potom Jess dostala místo učitelky dějin v Bradavicích. A kvůli tomu jsem musela změnit školu. Prý aby mě měla pod dohledem." Při poslední větě Natalie protočila oči a ušklíbla se.

"A Jess je...?" ptal se Harry.

"Moje teta," odpověděla stručně a přitom se na něj pousmála. "A když teď znáte moje rodinné poměry, povíte mi i vy něco o škole?"

"Je na hradě," prohlásil Neville.

"Jo, to už jsem zaslechla. Spíš by mě zajímalo něco o hodinách, učitelích a tak. Třeba jaký profesor je nejhorší, nejpřísnější a tak."

"Nejhorší je Snape," konstatoval Neville a trochu přitom pobledl.

"Nadržuje Zmijozelu, všechny nesnáší a učí lektvary. Při hodinách chodí kolem a znervózňuje všechny tím, že jim kouká přes rameno a sleduje jejich práci."

"Hlavně když nebude takový idiot jako ten, co nás učil v Americe."

V tu chvíli se otevřely dveře kupé a dovnitř vešla hnědovlasá dívka se zrzounem, který byl podobný Ginny.

"To je hrozný," vyhrkl zrzek a zaplul na místo vedle Harryho. "Samý kecání o tom, jak teď musíme ostatním jít příkladem, hlídat je a bla bla bla. Harry, prosím, buď místo mě prefektem."

"Rone! Být prefektem je velká čest a měl by sis toho vážit." okřikla ho hnědovlasá dívka, která zůstala stát ve dveřích. Trochu se rozpačitě rozhlížela kolem, protože byla všechna místa zabraná a nebylo, kam si sednout. Pak si všimla mě. "Ty jsi..."

"Natalie Watsonová, přestupuji sem z jedné americké školy a nastoupím do čtvrťáku," představila se Naty.

"Já jsem Hermiona Grangerová," představila se hnědovlasá.

"A tohle je Ron Weasley," ukázal Harry na zrzouna, který se momentálně cpal sladkostmi. "Ginnin brácha a nejnovější nebelvírský prefekt stejně jako Hermiona."

Natalie se postavila. "Klidně si sedni na moje místo," řekla Hermioně. "Já už se stejně vrátím zpátky za Jess. Mějte se." A vyšla ven z kupé, než stihla Hermiona něco namítnout.

Hermiona se posadila na uvolněné místo naproti Ronovi. "Rone, necpi se pořád," napomenula svého protisedícího. Pak si povšimla Harryho, který se koukal na dveře kupé.

"Harry?" oslovila ho.

Harryho tak vytrhla ze zamyšlení a podíval se na ni.

"Co je?" zeptal se jí.

"Nic, jenom mě napadlo, jestli náhodou nemyslíš na ni," řekla a kývla hlavou ke dveřím. Ginny se zamračila.

"Co? Na ni? Ne, já myslel na..." Harry se marně snažil přijít na něco uvěřitelného "...hostinu." Pravdou ale bylo, že na ni opravdu myslel. Marně se snažil přijít na to, koho mu připomíná.

Mezitím procházela Natalie vlakem a stejně jako Harry myslel na ni, i ona myslela na něj. Nemohla ho dostat z hlavy, ačkoliv nechápala proč. A právě proto, že byla duchem mimo, nedávala pozor na cestu a do někoho vrazila.

"Co děláš? Dávej pozor, kam šlapeš," obořil se na ni blonďatý kluk.

"Taky by tě nezabilo, kdyby ses koukal ty, kam šlapeš," odsekla mu hrdě. "Vyhnuli bychom se srážce."

Blonďatého to naštvalo. "Takhle se mnou nemluv, ty špinavá mudlovská-"

Natalie bleskově vytáhla hůlku a než stihl kdokoliv zareagovat, už se její hůlka dotýkala jeho hrudníku. "Ty o mně nic nevíš," procedila skrz zuby. "Neznáš moje rodiče a neznáš můj původ. Tak si dávej pozor na jazyk, nebo bys o něj mohl přijít." Nakonec Nat schovala hůlku a pokračovala v cestě dál.

Blonďák zůstal ohromeně stát. Takhle si s ním nikdo nedovolil mluvit. Jen nebelvírští, ale ty ho příliš netrápili. Věděl, že jednou nad nimi čistokrevní vyhrají. Vlastně to bylo tady ve vlaku, kdy mu poprvé někdo vzdoroval. Byl to Harry Potter, tenkrát při první cestě do Bradavic. Přesto jeho myšlenky nyní patřily té blonďaté neznámé. Nevzpomínal si, že by ji někdy viděl v Bradavicích a na prváka byla moc stará. O chvíli později vcházel do kupé, kde seděl Harry se svými přáteli. V tu chvíli byli v tom kupé dva lidé, kteří mysleli na Natalii: Draco Malfoy a Harry Potter.

Natalie, která o ničem z toho nevěděla, dorazila zpět do kupé za Jess. Jess zvedla oči od knížky a podívala se na Natalii.

"Začlenila ses do kolektivu?" zeptala se jí.

"Jo," souhlasila. "Právě jsem získala pár nových známých. Nevilla Longbottoma, Lenku Láskorádovou, Ginny a Rona Weasleyovi, Hermionu Grangerovou a Harryho Pottera."

Zatímco Natalie vyjmenovávala jména lidí, které právně poznala, Jess se dál dívala do knihy. Křestní jména jí nic neříkala, ale většinu příjmení znala. Longbottomovi a Weasleyovi znala ještě z dob, kdy žila v Anglii. Hlavu zvedla, až když zaslechla Harryho jméno. Natalie si to vyložila tím, že byl Harry tak známý, ale důvod byl jiný. Bylo to dávno, ale kdysi se znala s jeho rodiči osobně. Natalie o tom netušila, stejně jako nevěděla nic o tom, že Jessica dřív žila v Anglii.

Cestu od nádraží do hradu musela Natalie přetrpět v kočáru společně s Jessicou. Jessica jí nabízela, aby se svezla společně s prvním ročníkem na lodičkách, ale Natalie odmítla. Sice tak přijde o ten nezapomenutelný a kouzelný zážitek, kdy poprvé spatří hrad, ale její racionální část mozků ji před tou cestou varovala. Těm vratkým lodičkám a tomu obrovskému vousatému chlapovi, prostě nevěřila.

Do Vstupní síně tak vešla společně Jess a zbytkem studentů od druhého ročníku výš. Hned k nim zamířila profesorka McGonagallová, která tam očekávala na příchod prvního ročníku.

"Jessico, ráda tě po těch letech znovu vidím," pozdravila se přátelsky s Jessicou.

"Já vás také, Minervo," odpověděla jí na pozdrav Jessica.

"Už tenkrát jsem ti řekla, ať mi tykáš. A teď po těch letech to platí dvojnásobně, když jsme ve stejném profesorském sboru."

Natalie nechápala. Vrtalo ji hlavou, odkud se znají z dřívější doby. Pochopila by, že se znají z přijímacího pohovoru nebo z něčeho podobného. Než ale stihla něco říct, Jess jí předstihla.

"Tohle je Natalie," představila ji.

Minerva se na ní podívala. "Jistěže, ty seš tady ta nová. Jsem Minerva McGonagallová, ředitelka nebelvírské koleje a zástupkyně ředitele." Profesorka k ní natáhla ruku.

Natalie si s ní krátce potřásla. "Jsem Natalie Watsonová. Těší mě," Natalie se na ni chladně usmála. Tímhle úsměvem byla typická.

Profesorka se obrátila na Jessicu. "Jessico, už můžeš jít do síně. Natalie tady počká se mnou na zařazování."

Jessica se rozloučila s Natalií, popřála jí hodně štěstí a zamířila do síně. Byla zvědavá, do jaké koleje Moudrý klobouk Naty zařadí.

Po značné době čekání, kterou Natalie naštěstí zvládala dobře, protože ji naštěstí nebyla do vínku nadělena netrpělivost, dorazil i první ročník. Profesorka McGonagallová jim vysvětlovala zařazování a boj o školní pohár. Natalie to už všechno znala, protože ji to všechno Jessica vysvětlila cestou sem. Proto jenom postávala poblíž toho netrpělivého hloučku prváčků a jen čekala, až se půjde dovnitř.

Nakonec se dočkala a profesorka McGonagallová přeci jen zamířila s nimi dovnitř. Natalie se držela o kousek za nimi. Profesorka McGonagallová nejprve vyhlašovala jména prváků a až jako poslední vyvolala její jméno.

"Natalie Watsonová!" zvolala.

Natalie rázným krokem vyšla ke stoličce a posadila se na ni. Vzápětí ji na hlavu dopadl příliš velký klobouk a zakryl jí tak periferní vidění. Ihned potom se jí ozval v hlavě slabý hlásek.

"Hmm, Watsonová, takové je prý tvé jméno. To ale není tvé pravé jméno, že?"

"Je," oponovala mu Natalie.

"No, když myslíš," odpověděl jí klobouk tajemně, ačkoliv dál si myslel svoje. "Tak kam tě pošlu? Ovšem tvou rodinu je vždy těžké někam zařadit. S tvým tátou to bylo nejjednodušší."

"Co víš o mém tátovi? Chodil sem do Bradavic?"

"Ovšem že chodil, stejně jako tvá matka. Oba to byli velmi nadaní čarodějové. Kam ale poslat tebe?"

"Jen ne Mrzimor." Tahle kolej se Natalii líbila ze všech nejmíň. Připadala jí jako taková popelnice na lidi, kteří se nikam jinam nehodili.

"Tak Mrzimor ne? Do toho se ani nehodíš. Jsi chytrá jako Havraspár, tam by ses hodila. Máš také odvahu Nebelvíra, ale i vypočítavost a prohnanost Zmijozela. Takže ať je to tedy..." 

A/N Jak to dopadne? Do jaké koleje zařadí klobouk Natalii?