11. kapitola - Pouto

Další den jsem zašla do knihovny. Byla to moje první návštěva knihovny. Musím uznat, že knihovna je velmi rozlehlá. Zajímalo by mě, jaké knihy jsou v oddělení s omezeným přístupem. V knihovně bylo hodně lidí, ale většinou to byli starší studenti. Z prvního ročníku jsem si všimla Hermiony. Ta socha v síni na ni opravdu sedí. 

Většinu knihovny zabírala odborná literatura, ale v knihovně bylo i oddělení s krásnou literaturou. V mudlovském světě jsem četla převážně krásnou, z odborné jsem četla akorát učebnice ve škole. Knížku, o které mi řekla Alice, jsem našla právě v tomhle oddělení. Byl tam jeden regál, který tam byl věnován pouze pohádkám pro děti. 

Kniha „Pouto“ byla docela tenká kniha. Byla poměrně stará a v kožené vazbě. Podle toho, jak byla zaprášená, asi nepatří k oblíbeným. Vzala jsem ji a zapsala jsem si její vypůjčení u knihovnice. Nechtělo se mi ji číst tady v knihovně, ty dřevěné židle nevypadaly moc pohodlně. Raději si ve společenské místnosti sednu do pohodlného červeného křesla a v klidu si ji přečtu. 

Ve společenské místnosti jsme si sedla do jednoho kouta vedle Harryho. Seděl tam sám, což bylo docela výjimečné, protože většinou byl vždycky Ron poblíž. 

„Jak zvládáš všechnu tu pozornost?“ zeptala jsme se ho. Poslední dobou jsem dost často zaslechla, jak si o něm někdo šeptá. 

„Není to nic moc. Někteří se otočí a jdou chodbou zpátky, jenom aby mě viděli. Je to dost nepříjemný, hlavně když se zrovna snažíš najít učebnu,“ odpověděl mi. 

„Nezávidím ti. Mně bohatě vyhovuje, že si mě nikdo moc nevšímá.“ 

„Jo a to že nafackuješ jednomu zmijozelskýmu rozmazlenýmu frackovi ti v tom vážně pomůže,“ podotkl Harry. 

„Hele! Já za to nemůžu. Sám si o to říkal,“ hájila jsem se. 

„Ani se ti nedivim, že si mu jednu vrazila. Na tvým místě bych asi udělal to samý.“ Harry se na chvíli odmlčel a potom se mě zeptal: „Myslíš, že ty sochy vážně udělal Malfoy?“ 

„Něco mi říká, že to byl Fred a George.“ V duchu jsem ještě dodala: „A to něco je můj velice podivný sen.“ 

„Před chvílí jsem je zaslechl, jak se o tom baví. Prý uvažovali, že tam dají sousoší tebe, jak fackuješ Malfoye.“ 

„Tak to udělali dobře, že to tam nedali. Kdyby to tam dali, tak by to nevypadalo, jako že to udělal Malfoy.“ 

„Jo, to je pravda,“ uznal Harry. 

Najednou jsem si vzpomněla na svůj slib Annie, že ji budu psát. Jsem tu už pár dnů a ještě jsem ji nenapsala. Podrobně jí napíšu všechno, co se tu stalo. „Harry, půjčil bys mi Hedviku?“ zeptala jsem se ho. 

„Jo, klidně. Proč?“ zeptal se mě. 

„Chci napsat kamarádce,“ odpověděla jsme mu a přitom jsem vyndala z brašny kus pergamenu a věci na psaní. 

Napsala jsem jí o všem, co se tu stalo. Do dopisu jsem napsala všechno divné o mých snech a o Moudrém klobouku. Také jsem jí popsala, jak jsem se pohádala s Malfoyem ve vlaku a jak jsem mu později po lektvarech vlepila jednu facku. V dopise jsem jí rozebrala všechny naše profesory, například Snape. Nepřipadal mi až tak hrozný, jak o něm všichni mluví. Za to u McGonagallové mám pocit, že mě nemá moc ráda. Možná jsem si to u ní pokazila hned na začátku s Nevillovým žabákem. 

Dopis jsem dopsala a schovala ho do brašny s tím, že ho ráno pošlu po Hedvice. Teď už byla venku docela tma, takže by nebylo dobré posílat Hedviku na takovou dalekou cestu do Londýna. Místo toho jsem vytáhla pohádku z knihovny. 

Bylo, nebylo, kdysi byla jedna mladá čarodějka, které pocházela z velmi bohaté a vážené rodiny, a jmenovala se Violet White. Když byla Violet ještě v útlém věku, její strýc přemluvil Violetiny rodiče, aby učinili s rodinou Rutherfordových dohodu. V den Violetiných devatenáctých narozenin proběhnou zásnuby s Christopherem Rutherfordem, který je jen o několik let starší než on. Pro obě rodiny by to bylo velmi výhodné, protože jejich už tak dost vysoké postavení se tím ještě zvýší a nejvíce na tom získá právě Violetin strýc. 

Ve stejném městě mezitím vyrůstal kluk jménem Alexandr. V den Violetiných narozenin ho nalezla jedna chudá rodina, která ho přijala mezi sebe. Alexandr se s Violet vůbec neznal, ale spojovala je jedna věc. Oběma se od malička zdálo o tom druhém a ani jeden o tom nikomu neřekl. V těch snech nikdy nezjistili jméno toho druhého, jenom se tam společně bavili o svých problémech. Alex díky tomu věděl o tom, jak se Violet netěší na své devatenácté narozeniny, a Violet zase věděla o majetkových problémech Alexovy rodiny. 

Když jim bylo osmnáct let a od narozenin je dělil pouhý měsíc, Alexovi se podařilo najít si práci u budoucího snoubence Violet. Pracoval pro něj jako jeho asistent, protože Chris už pracoval na ministerstvu a díky dobrému jménu svojí rodiny tam už stihnul získat docela dobré postavení. Poslední rok se Chris na doporučení svého o rok mladšího bratra Michaela scházel s Violet. Zval ji na různé společenské akce a snažil se získat její přízeň. Violet se snažila si ho oblíbit, ale nedařilo se jí to. 

Po prvním týdnu v Alexově nové práci, měl Chris domluveno s Violet, že se půjdou podívat na premiéru nové hry do nejznámějšího kouzelnického divadla. Bohužel pro Chrise a naštěstí pro Alexe, Chris se nemohl dostavit kvůli práci a tak tam poslal Alexe s omluvou. 

A Alex se poprvé setkal s Violet. 

Jak jsem četla dál, čím dál mi to připomínalo mě a Harryho. Alex s Violet měli mezi sebou oboustranné pouto, ale mezi mnou a Harrym je jednostranné. Já jsem jediná, které se zdají divné sny. Nebo že by se zdáli i Harrymu a jenom o tom nikomu neřekl? 

Mezi Alexem a Violet se díky dlouholetým sdílením snů stali přátelé, ačkoliv to ani jeden z nich neřekl Christopherovi. Alex si povšimnul, že v blízkosti Michaela se Violet červená a tak získal Alex podezření, že jí možná rodiče vybrali nesprávného bratra. Před Violet to ale moc nerozebíral a společně se snažili přijít na to, proč mají stejné sny. Od jedné známé tety dostali doporučení, ať společně navštíví jednu jasnovidku Sylviu Bowenovou a tak za ní společně zašli. 

Alex společně s Violet prošli šarlatovým závěsem a vešli do místnosti. Po celé místnosti byli zapálené svíčky. Violet se tam moc nechtěla. Už když jim teta dávala adresu, tak je upozornila, že to je dost divná osoba. Kdo ví, jestli má vůbec vnitřní oko. Už tak na ni spousta čarodějů pohlíží skrz prsty, když pracuje i pro mudly. Violet pocházela z čistokrevné rodiny a většinou se s mudly nestýkala. 

„Zdravím vás, drahouškové!“ ozval se sladký hlásek s velkého červeného křesla. Seděla tam tmavovlasá žena středního věku s tmavší pletí a trochu silnější postavy. Kolem hlavy měla omotaný oranžový šátek, na sobě měla dlouhé oranžové šaty a přes ramena přehozený hnědý šátek. „Vy musíte být Violet White,“ usmála se na Violet. 

„Jak víte, jak se jmenuji?“ zeptala se jí Violet. 

„Mám přeci vnitřní oko, ne?“ zasmála se. „Tak se posaďte a povězte mi, co vás trápí.“

„Neměla byste to vědět, když máte to vnitřní oko?“ zeptal se jí Alexandr, když si společně s Violet sedali do dvou křesel naproti. 

„Ach, zlatíčko. S vnitřním okem je to mnohem složitější. Chvíli funguje, chvíli ne, prostě si ze mě dělá srandu. Pouze jsem dnes ráno tušila, že za mnou přijdou dva mladí lidé. Věděla jsem o vás jenom, že se jmenujete Alex a Violet a že jste se narodili ve stejný den. Důvod vaší návštěvy mi ale moje vnitřní oko nesvěřilo. Takže mi teď pěkně povězte, co vás sem přivedlo.“ 

A tak jí oba dva pověděli o svých společných snech. Madam Sylvia je celou dobou s nadšením poslouchala. Když pak dopověděli svůj příběh, tak jim začala vykládat svou teorii: 

„To je velmi zajímavé, co jste mi teď pověděli. To, že se někomu zdá o někom, koho nikdy v životě nepotkal, je už tak dost neobvyklé. A když se to zdá dvěma lidem a společně ve snu komunikují, tak je to mnohem pozoruhodnější.“ Sylvia se na chvíli odmlčela a o něčem přemýšlela. Po chvíli pokračovala: „Chtěla bych něco vyzkoušet. Ráda bych viděla vaši auru. Možná vám potom budu moci říct více.“ Poté vstala a začala něco hledat ve skříňce. Po chvilce vyndala lahvičku, kterou rozlila do dvou hrnků a poté jim je podala. „Vypijte to. Je to klasický uspávací lektvar. Je akorát trochu upravený, protože sny se vám zdají až několik hodin potom, co usnete. Po tomto lektvaru se vám budou zdát hned po usnutí.“ 

Alex společně s Violet, která se napřed s obavami podívala na hrnek, vypili obsah hrnku. Sotva stihli položit hrnky na stůl, už jim padala hlava a těžkla jim víčka. Vzápětí už oba byli v říši snů. Tentokrát to ale bylo jiné. 

Dříve se vždy potkali na různých místech, například na louce, v lese, u jezera. Místo toho se dnes ocitli v místnosti s madame Sylvií. Stejně jako předtím, když usínali, tak i tentokrát seděla v křesle a naproti ní seděli spící Violet a Alex. 

„Co to?“ zeptala se překvapeně Violet Alexe, ale než jí stihl odpovědět, ozvala se madame Sylvia. 

„Já vás vidím,“ řekla, ale měla zavřené oči a přitom se usmívala. „Vznášíte se tu jako duchové, vaše těla vypadají, že spí. Ale přesto vás moje vnitřní oko vidí. Vaše duše se vznáší ve vzduchu. Jste stejně průhlední jako duchové, ale na rozdíl od nich zároveň i záříte. Z vašich aur vychází bílé světlo, které je naprosto totožné. Odtud vzali mudlové pověsti o andělech.“ 

Violet se podívala na Alexe a on na ni. Ani jeden z nich neviděl to, co popisovala madame. Sice byli oba dva průhlední a trochu připomínali duchy, přesto ale neviděli žádnou záři. V minulých snech byli naprosto hmotní, ale dnes si poprvé připadali jako duchové. 

Madame Sylvia přistoupila k jejich tělům a s oběma lehce zatřásla. Oba dva se ihned probrali, při čemž se jejich duchové rozplynuli. 

„Takže co s námi tedy je?“ zeptal se Alex. 

„Máte veliký dar. Nikdy jsem si nemyslela, že narazím na někoho s tímto darem. Mezi vámi je obrovské pouto. Vaše aury, životy, osudy, magická jádra a všechno, co k vám patří, je propojené. Cítíte to, co cítí ten druhý. Kdykoliv se stane něco jednomu, ten druhý to také ucítí. Veškerou bolest, lásku, smutek, radost a všechny pocity sdílíte.“ 

To bylo všechno ohledně schopností, které v příběhu byli. Zbytek knihy se už věnoval Violetiným zásnubám. Christopher se nakonec ukázal jako záporná postava a Violet se s ním nakonec nezasnoubila. Alexovým přičiněním se Violet zasnoubila s Michaelem. 

Vztah mezi Violet a Alexem se nakonec ukázal jako sourozenecký. Rodiče Violet v něm nalezli svého ztraceného syna. Jejich matka totiž čekala dvojčata, ale ještě než se narodili, věštkyně o jejích dětech pronesla jednu věštbu. V té věštbě se říkalo, že druhé dítě překazí zásnuby prvnímu. První dítě bude zasnoubeno s někým z významné rodiny a do někoho z té rodiny se i zamiluje. Druhé dítě přestože v budoucnu překazí zásnuby, bude po narození prohlášeno za mrtvého.

O naplnění věštby se pak postaral jejich strýc. Jako první se narodila Violet a strýc hned dostal nápad, zasnoubit ji s někým z rodu Rutherfordů. Když se pak narodil i Alex, podal mu jed, po kterém vypadal jako mrtvý. Všichni si pak mysleli, že je opravdu mrtvý a že nepřežil porod. Dítě předal sluhům, aby ho odnesli někam daleko do hor. K jejich smůle ho ale našel jeden chudý pár, který Alexe vychoval jako svého vlastního. 

Nakonec všechno dobře dopadlo. Alex našel své pravé rodiče, Violet našla svou pravou lásku a všichni byli šťastní. 

Odložila jsem knížku. Ohledně pochopení mých snů jsem se moc dál neposunula. Bylo tam jenom popsáno to, co jsem zažila i já a nic nového nepřibylo. Jenže odkud vzal autor téhle pohádky na to nápad? Je možné, že by to sám zažil? Prolistovala jsem znovu knížku, jestli tam někde není napsané nějaké poděkování nebo nějaké vysvětlení do autora. Nikde nebylo nic, jenom vzadu bylo na vnitřní straně desek napsáno něco tužkou. Nešlo to pořádně přečíst, ale nakonec jsem rozluštila: Projekce.