12. kapitola - Průšvih na hodině létání

Bradavice už jsem začala poznávat. Už jsem si zapamatovala nástrahy hradu a věděla jsem, kde mám přeskočit chybějící schod a jak otevřít tajné dveře. Díky tomu už se mi docela dařilo přijít na hodiny včas. Hodiny byly docela fajn. McGonagallová mě asi nemá moc ráda, takže jsem si musela dávat větší pozor, abych byla na její hodiny připravená a dávala pozor. Kouzla mi nyní šla stejně dobře jako ostatním. Po nějaké době strávené cvičením jsem kouzlo vždycky nakonec zvládla bez většího soustředění. Na lektvarech jsem excelovala, ačkoliv hned za mnou v pořadí byla Hermiona, která byla ale na druhou stranu nejlepší ve všech ostatních předmětech.

Malfoyův průšvih vynesl jeho koleji velkou bodovou ztrátu, čímž si proti sobě poštval některé zmijozelské. Na druhou stranu mu ale jiné koleje za to děkovali, protože nyní byl Zmijozel v boji o pohár poslední. Malfoye to vždycky dost vytočilo, ale k mojí smůle ten svůj vztek směřoval na mě. Došlo mu, že jsem to musela na něj narafičit já, ale nemohl to nikomu říct, aniž by prozradil svůj původní úmysl. Proto kdykoliv mohl, tak mi nějak škodil. Většinou do mě „náhodou“ vrazil na chodbě tak, že se mi rozsypali věci na zem. Alespoň se mu nikdy nepodařilo najít mě někde samotnou. Naštěstí jsme měli se Zmijozelem společné pouze hodiny lektvarů. Bohužel se po pár týdnech objevilo na nebelvírské nástěnce, že nás čekají společně se Zmijozelem hodiny létání. 

Celý první ročník tím byl nadšený. Ron nadšeně vykládal ostatním o tom, jak létal doma na košťatech svých starších bratrů. Svoje dobrodružství na koštěti líčil i Malfoy každému, kdo ho byl ochotný poslouchat. Hermiona si půjčila z knihovny knihu o létání a neustále nám říkala o tom, co se v ní dočetla. Kdykoliv se někdo zmínil o blížící hodině, Nevill zbledl. 

U sebe jsem se na to těšila a zároveň jsem se toho obávala. Těšila jsem se, že si konečně vyzkouším jaké to je létat na koštěti. Když o tom všichni pořád tak mluvili, tak jsem byla zvědavá. Na druhou stranu jsem se bála toho, že budu nešikovná a při každé příležitosti spadnu. Na základní škole nepatřil tělocvik mezi moje oblíbené sporty. Uměla jsem dobře mířit a chytat míče, ale stejně si mě většinou vybírali mezi posledníma. Dalším důvodem, proč jsem z toho byla tolik nervózní, byl Malfoy. Při lektvarech mě hlídal, jestli udělám nějakou chybu a jestli teď zvorám to létání, tak mi to bude ještě hodně dlouho připomínat. 

Odpoledne jsme všichni sešli dolů na hřiště. Zmijozel tam už čekal. Všichni zmijozelští byli obklopeni kolem Malfoye, který jim velmi nadšeně vyprávěl o tom, jak jednou prolétl úzkým tunelem mezi dvěma skálami. Po chvíli dorazila madame Hoochová a řekla nám, abychom se postavili každý ke svým košťatům. 

„Přestože někteří z vás už na koštěti letěli, na těchto hodinách se budete přesně držet mých pokynů. Jestli uvidím, jak někdo dělá, nedej bože létá na koštěti, bez mého svolení, tak mu můžu garantovat, že dostane na pár víkendů zábavu v podobě školního trestu. Nyní natáhněte ruku nad koště a řekněte vzhůru!“ 

Všichni udělali přesně to, co nám řekla. Natáhla jsem ruku nad koště a ještě než jsem to zkusila sama, rozhlédla jsem se po ostatních. Malfoyovi, Harrymu a Ronovi jako jedněm z mála vlétlo koště do ruky hned na první pokus. Malfoy se na mě ušklíbl samolibým úsměvem. Hned jsem proto řekla „Vzhůru!“ a koště mi naštěstí hned vlétlo do ruky. Podívala jsem se na Malfoye a tentokrát jsem mu věnovala úšklebek já. Malfoův úsměv zmizel z tváře a uhnul pohledem. 

Jakmile měli všichni koště ve své ruce, tak nám madame ukázala, jak máme správně na košťatech sedět. Všechny nás pak ještě jednou obešla a některým, kteří seděli špatně, to ukázala ještě jednou. Když měla jistotu, že všichni sedíme dobře, všem nám řekla: 

„Nyní, až zapískám, se odrazíte mírně od země. Ne moc, pouze na tolik, abyste se zvedli o pár stop do vzduchu. Jestliže se odrazíte příliš, tak vaše koště vyletí příliš rychle. Jakmile budete ve vzduchu, držte své koště rovně, lehce se nakloňte blíže k násadě, popolétněte o pár metrů a poté se opět narovnejte a sneste k zemi. Takže připravit - “ pevně jsem sevřela násadu „ – tři - “ pokrčila jsem mírně kolena „ – dva - “ připravila jsme se k odrazu „ – jedna - “ Nevill se odrazil. 

Nevill se z netrpělivosti odrazil moc brzo a až příliš. Vyletěl k nebi jako splašená střela k nebi a nijak nezpomaloval. 

„Zpátky!“ volala za ním profesorka, která už vytahovala svoji hůlku, ale Nevill nevěděl jak se vrátit. 

„Neville, zamiř násadu koštěte dolů!“ zavolala jsem na něj. Nejspíš mě uslyšel, protože vzápětí zamířil s koštětem dolů. Bohužel, stále stejnou rychlostí. O pár vteřin později se Nevill narazil do země. Koště zůstalo ležet o kousek dál a Nevill sám ležel na zemi jako hromádka neštěstí. Profesorka k němu ihned přiběhla a stejně tak i ostatní. Nevill byl naštěstí v pořádku, vypadalo to jenom na zlomené zápěstí. 

„Velmi povedená rada, slečno!“ řekla mi ironicky a pak se obrátila na celou třídu. „Odvedu pana Longbottoma na ošetřovnu. Jestliže se tady mezitím někdo na jedinou vteřinu odlepí nohama od země, tak poletí z Bradavic dřív, než stačí říct famfrpál.“ A s těmi slovy společně s Nevillem odešla. 

„Vážně velmi povedená rada, Beckerová. Longbottom se určitě dostane do nebelvírského famfrpálového týmu. Pro ně to bude posila. Možná bys je měla všechny trénovat, Beckerová. Rovnou si pak můžou rezervovat místo na ošetřovně.“ 

„Zmlkni, Malfoyi!“ obořila se na něj Parvati Patilová. 

Malfoy se už nadechoval, aby jí odpověděl, ale pak ho něco zaujalo v trávě. Bleskově vyrazil vpřed a to něco vzal. „Podívejte, to bude ta blbost, co ji dneska Longbottom dostal.“ 

Opravdu to byl Pamatováček, který dnes ráno přišel Nevillovi. 

„Dej to sem, Malfoyi!“ vyzval ho Harry. 

„Tak si pro to pojď.“ Ušklíbl se Malfoy a popadl svoje koště. Vyrazil do vzduchu a Harryho nenapadlo nic jiného, než udělat to samé. Harry dohnal Malfoye ve výšce zhruba šesti metrů. Stejně jako ostatní dole na zemi jsem zjistila, že oběma létání jde dobře. Bohužel nikdo z nás neslyšel, o čem se ti dva baví, ale o počasí rozhodně nemluvili. Po chvíli Malfoy napřáhl ruku a Pamatováčka vyhodil vysoko do vzduchu. To vyhození ho na moment vyvedlo z rovnováhy a trochu na koštěti zavrávoral. Potom to ale vyrovnal a zamířil k zemi. Harry mezitím vyrazil jako blesk za Pamatováčkem. K velkému ohromení všech ho opravdu dokázal chytit. Naše radost ale nebyla moc dlouhá, protože vzápětí se ozval křik „HARRY POTTERE!“ 

Všichni nebelvírští jsme se zděšeně podívali na profesorku McGonagallovou, která se k nám rychlým a rázným krokem blížila přes hřiště. Přes naše protesty, že za to může Malfoy, si Harryho odvedla. Zmijozel se tomu smál. 

„Jak se to říká, každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán?“ posmíval se Malfoy. 

„Drž hubu, Malfoy!“ okřikla jsem ho. „Tohle je pěkně nespravedlivý a ty máš jediný štěstí, že tebe nechytli na koštěti. Ono kdyby tebe chytili na koštěti ve vzduchu, tak tebe vzhledem k tvému předešlému průšvihu vyloučí okamžitě.“ 

„Ale takhle vyloučí Pottera. Kromě toho díky mě jsme aspoň měli jednu zábavnou snídani s novou výzdobou.“ 

„Ty moc dobře víš, že to nebyla tvoje práce. Ty můžeš být rád, že se nedozvěděli o tom tvém původním úmyslu s překvapením pro mě. Jseš ubohej. Tam nahoře si před chvílí skoro spadnul.“
Tohle Malfoye evidentně pořádně vytočilo. Vzápětí se na mě zlomyslně usmál. 

„Já že to neumím na koštěti? Já nejsem ten, kdo na něm ještě nikdy neseděl.“ 

„Neboj, časem se na něm proletím.“ 

„A co třeba teď hned?“ navrhnul. „Dáme si závod,“ navrhl. 

Zaváhala jsem. 

„Nebo se snad bojíš?“ zeptal se mě Malfoy. 

„Nebojím. Tebe porazím kdykoliv a kdekoliv,“ odpověděla jsem mu. 

„Tak kdo první přeletí hřiště, obletí obruč na druhém konci hřiště a vrátí se sem, ten vítězí.“ 

„Platí,“ řekla jsem a s koštětem jsem se postavila na čáru. 

„Kate, nedělej to. Budeš z toho mít akorát průšvih,“ snažila se mi to vymluvit Hermiona. 

„Nech mě, Hermiono. Vím, co dělám,“ odsekla jsem jí a připravila se k odrazu. Zrychlil se mi tep a začaly se mi potit ruce. Pevně jsem sevřela násadu koštěte. Tohle musím vyhrát. Musím porazit Malfoye. 

Malfoy se postavil vedle mě a připravil se k odrazu. Ještě se na poslední chvíli ohlédl, zatímco já jsem sledovala obruč před sebou. Byla jsem nervózní. Malfoy se na mě obrátil a zeptal se mě „Na tři?“ Přikývla jsem. V hlavě jsem měla jenom myšlenku, že musím být rychlejší než Malfoy. 

„Tři – dva – jedna – teď!“ odpočítal Malfoy. Sotva jsem zaslechla, jak řekl teď, odrazila jsme se od země. Řítila jsem se vzhůru, dokud jsem nenarovnala koště a pak jsem už neklesala a ni nestoupala. Nahnula jsem se dopředu, obličej jsem měla až skoro u násady. Letěla jsme střemhlavě vpřed. Vítr mi fičel v uších, slyšela jsme jenom, jak někdo za mnou volá moje jméno. Za mnou vlál hábit a vlasy mi létaly ve větru ze strany na stranu. S překvapením jsem zjistila, že nikde přede mnou není Malfoy. Asi jsem rychlejší než on. A to na koštěti letím poprvé. Letět na koštěti mi připadalo snadné, jako kdybych to uměla odjakživa. 

Kousek před obručí jsem se narovnala a začala jsem brzdit. Namířila jsem násadu doleva a obletěla jsem obruč. Nyní jsme měla výhled na Malfoye. Jenže on nikde nebyl. Ve vzduchu jsem byla jenom já sama. Co se to sakra děje? Ve vzduchu a ani na zemi mezi mnou a ostatními nic nebylo. On vůbec nevystartoval? Ale proč? 

Doletěla jsem k ostatním a přistála jsem na zemi. Když jsem se pak otočila, tak jsem se zděšením zjistila, že koukám přímo do obličeje madame Hoochové. 

„A jsem v háji,“ řekla jsem si nahlas. 

„Ano, to teda jste. Sotva odvedu jednoho zraněného chlapce na ošetřovnu, tak zjistím, že mezitím se tu někdo jiný snaží zranit. Já chápu, že je většina z vás nedočkavá ukázat, co všechno na koštěti umí, ale to to nemůžete alespoň chvíli vydržet? To, že jste už někdy dřív na koštěti letěla a nyní to umíte, ještě neznamená, že to můžete předvádět na mých hodinách kdykoliv se vám zachce.“

„No, vlastně,“ přerušila jsem ji „já letěla na koštěti poprvé.“ 

„Poprvé?“ Profesorka se podívala na mě, jako kdyby mi nevěřila. Potom se podívala na obruč a na koště v mojí ruce. Pak se opět podívala na mě. „No, to nic nemění na tom, že jste porušila pravidla. Jasně jsem řekla, že kdokoliv se nebude jedinou vteřinu dotýkat oběma nohama země, bude potrestaný.“ 

„Přesně jste řekla, že bude vyloučený,“ připomněl ji ten blonďatý hajzl. To proto nevystartoval. Chvíli před startem se ohlédl a viděl, jak se profesorka vrací. Vůbec nevyrazil a nechal mě, ať se dostanu do průšvihu. 

„Ano a nyní půjdeme rovnou za ředitelkou vaší koleje,“ oznámila mi. Když jsem odcházela, zahlédla jsem ještě Malfoyův vítězoslavný úsměv. Nejradši bych mu v tuhle chvíli jednu vrazila a rozbila mu ten jeho hnusný úsměv. Šla jsem za ní po schodech nahoru. Svíral se mi žaludek při představě, jak se vracím domů do Londýna. Jak bych jenom Annie vysvětlila, že jsem tady vydržela jenom pár týdnů. Vyhodí mě ještě dřív, než se stihnu něco pořádného naučit. Jediné, co dokážu, je přeměnit sirku a pár světelných kouzel. 

Dorazili jsme ke kabinetu profesorky McGonagallové, ze kterého právě vyházel Harry a nějaký starší pohledný student. Harry se na mě zvědavě podíval a já jsem mu neslyšně naznačila ústy „Potom“. Madame Hoochová vešla do kabinetu a já hned za ní. 

„Rolando, ráda tě vi-“ Profesorka McGonagallová spatřila mě a zarazila se. „Co se stalo?“ zeptala se.
„Tady slečna Beckerová neuposlechla můj příkaz. Přestože jsem ji varovala, že kdo bude jenom chvíli vzduchu, zatímco budu pryč, tak bude vyloučen. Přesto se musela před ostatními předvést, a proto žádám její vyloučení.“ 

Profesorka McGonagallová se na mě podívala. „Řeknete mi k tomu něco?“ 

„Není co,“ pokrčila jsem rameny. „Udělala jsem chybu. Jednala jsem lehkovážně a nemyslela jsem na následky.“ 

„Alespoň umíte uznat chybu,“ podotkla McGonagallová. 

„Takže mě vyloučíte?“ zeptala jsem se. 

„K vašemu štěstí ne,“ odpověděla mi a mně spadl kámen ze srdce. 

„Ne?“ ozvala se Hoochová. „Ale Minervo! Neuposlechla můj příkaz. Ty víš, že létat na mé hodině, když tam nejsem, je neodpustitelné.“ 

„Ano, Rolando, já to vím. Ale kdybychom za to vyloučili slečnu Beckerovou, museli bychom vyloučit i pana Malfoye a pana Pottera.“ 

„Pana Malfoye? Ten se chystal letět, ale včas se zarazil. A proč Pottera?“ zeptala se zmateně. 

„Ono zatímco jste vedla pana Longbottoma na hodiny, tak pan Malfoy našel na zemi Pamatováčka, který patří panu Longbottomovi a při pádu mu pravděpodobně vypadl. Pana Malfoye pak nenapadlo nic lepšího, než vzít koště a odletět i s Pamatováčkem do vzduchu. Pamatováček pak vyhodil daleko do vzduchu a jen díky včasném zásahu a leteckému talentu pana Pottera se Pamatováček nerozbil. Dnes tedy byli ve vzduchu celkově tři žáci a všechny je vyloučit nemůžeme.“
„Takže zůstanou bez trestu?“ 

„Ne, to ne. Pan Malfoy už má školní trest díky nové výzdobě síně. Za tohle si svůj trest prodlouží až do konce října a slečna Beckerová se k němu přidá. Pan Potter, který jako jediný měl dobré úmysly, zůstane nepotrestaný. Vyhovuje ti to tak, Rolando?“ 

„Ne, takhle to bude stačit,“ souhlasila Hoochová, která proti tomu nemohla nic namítnout. 

Poté mě profesorky propustily a já jsem mohla jít. Když jsem vyšla z kabinetu, tak jsem spatřila, jak tam na mě čeká Ron s Harrym. 

„Co se stalo? Jak to dopadlo?“ zeptali se mě. 

„Jak má Malfoy ten trest za tu síň, tak se k němu přidám,“ oznámila jsem jim. „Jinak nic.“ 

„A že neuhodneš, co se podařilo Harrymu?“ vyhrkl na mě Ron. „Dostal se do famfrpálového družstva. A to je v prváku. Bude dělat chytače. Je nejdůležitější hráč. Může snadno zvrátit výsledek hry.“ 

„To je super. Gratuluju, Harry. Bylo vážně úžasný, jak si chytil tu skleněnou kouli.“ 

„Jo, ale ty si prý byla taky dobrá.“ 

„Jenom jsem se proletěla po hřišti. To nic nebylo,“ mávla jsme nad tím rukou. 

„Že nic nebylo? Vždyť jsi přeletěla hřiště během několika sekund,“ řekl Ron. „A na starém Zametáku.“ 

„Hmm, možná,“ řekla jsem. „Možná mi trochu létání jde, ale tohle by určitě zvládla většina z těch, co tam byli na hřišti. A to Harry se dostal do týmu. Zasloužíš si to.“ 

„Zaslouží?“ ozvala se za námi Hermiona. „Vždyť jste porušili školní řád. Měli by vás dva i s Malfoyem vyloučit.“ 

„Díky, že nám to tak přeješ,“ podotkl Harry ironicky, za což si vysloužil od Hermiony jedno probodnutí pohledem. 

„Samozřejmě, že nechci, aby vás vyloučili. Ale porušil jsi školní řád a ještě tě za to odmění?“ vytkla mu Hermiona. 

„Podle toho, co jsem slyšel, je na tom nebelvírský tým teď dost blbě. S Harrym možná máme šanci konečně vyhrát,“ prohlásil Ron. 

„I kdyby byl Harry nejlepší chytač na světě, je to nespravedlivý. Měl by za to dostat minimálně školní trest,“ hádala se s námi dál. 

„Jestli mu ten trest tolik přeješ, tak si představ, že tréninky jsou školní trest,“ navrhla jsem ji. 

Hermiona se na mě zamračila. „Aspoň ty jsi mohla mít trochu mozek a nehrnout se hned na koště. U kluků to pochopím, ti jsou hrozní blázni do famfrpálu. Ale ty jsi aspoň mohla trochu přemýšlet a nenechat se vyhecovat. Vždyť o tohle Malfoyovi jde, dostat tě do průšvihu a ty mu to ještě usnadňuješ.“ 

„Fajn, udělala jsem chybu. Spokojená? Byla jsem hloupá a nepřemýšlela jsem. Ale Harry to jako jediný z nás neudělal kvůli hlouposti. Kdyby Harry jako jediný z nás nesednul na koště, tak by nezachránil Nevillovi Pamatováčka.“ 

„Slečna Grangerová má pravdu,“ ozval se za námi hlas. Všichni jsme se otočili a podívali se na profesorku McGonallovou. „Všichni tři jste porušili řád, a proto vám odeberu deset bodů. Pan Potter si díky svému leteckému umění a nezištnému jednání vysloužil místo ve famfrpálovém týmu. Pan Malfoy a slečna Beckerová si svou lehkomyslností vysloužili školní trest. A nyní bych ocenila, kdybyste svoje hádání přesunuli někam jinam než před můj kabinet.“ 

Všichni tři jsme odešli chodbou a na konci jsme se rozdělili. Hermiona šla doleva a my tři doprava. Při odchodu ještě Ron řekl směrem k Hermioně: „Díky za odebraný body. Fakt si ji to musela připomenout.“