Poté, co jsem se probudila, jsem rovnou vstala.
Podívala jsem se na hodinky na nočním stolku a zjistila jsem, že je šest hodin
ráno. Podívala jsem se z okna. Viděla jsem kousek jezera, jak se od něj odráží slunce.
Otevřela jsem okno a ucítila jsem na tváři příjemný teplý podzimní vánek.
Najednou jsem pocítila touhu běžet a nezastavit se. Vytáhla jsem ze svého kufru
tepláky a triko a bleskově jsem se převlékla. Sotva jsem si vlasy dala do
gumičky a už jsem scházela schody dolů.
Když jsem sešla dolů do společenské místnosti,
zjistila jsem, že se tam vznáší spící duch Nicka. Nejprve jsem si ho nevšimla,
postřehla jsem ho, až když jsem jím prošla. Zamrazilo mě z toho a Nicka to
probralo.
„Och, dobré ráno. Není trochu brzy na
vstávání?“ zeptal se mě.
„Jenom jsem si chtěla jít zaběhat a projít se
po pozemcích,“ odpověděla jsem mu. „Venku je krásně a tak toho chci
vyžít.“
„Jistěže,“ souhlasil se mnou. „Nepochybně to
láká k procházce, ale já bych si nyní raději ještě trochu odpočinul.“
„Vlastně,“ začala jsem trochu opatrně „nevadilo
by Vám, kdybyste mi ukázal cestu na pozemky? Jsem tu nová a ještě se tu
nevyznám.“
Nick chvíli váhal, ale pak přikývl.
„Pochopitelně, že Vám pomůžu. Jako rytíř jsem vždy pomáhal ostatním a i po
smrti se snažím pomáhat.“
Vyšla jsem ven ze společenské místnosti, čímž
jsem probudila také Baculatou dámu, která byla ale torchu rozmrzelejší než
Nick. Nicholas se vznášel přede mnou a občas mě upozornil na nějakou nástrahu,
jako například na chybějící schod, který musíte přeskočit. Zavedl mě až na
jedno nádvoří, odkud se dalo jít na pozemky. Tam jsme se s Nickem rozloučila a
poděkovala jsem mu. Otočila jsem se zády k hradu a vyběhla jsem.
Líbil se mi ten pocit volnosti, když mi vítr
vlál ve vlasech. Většinou jsem běhala pouze na hodinách tělocviku, ale teď bylo
docela příjemné si zaběhat. Možná to bylo tou krajinou okolo. Je mnohem
lákavější běhat v příjemném prostředí než v tělocvičně. Běžela jsem kolem lesa,
a když už jsem nemohla popadnout dech, doběhla jsem k jednomu velkému starému
stromu na pozemcích a sedla jsem si pod něj.
Opírala jsem se o strom a dívala jsem se na
oblohu, když mě něco švihlo přes pravou ruku. Podívala jsem se na svou ruku a
měla jsem tam slabou červenou čáru. „Au,“ řekla jsem překvapeně. Vzápětí jsem
zaznamenala kousek od svojí hlavy pohyb. Podívala jsem se tím směrem a spatřila
jsem, jak přímo na mou hlavu letí velká mohutná větev. Všechno se to seběhlo v
několika vteřinách, že jsem nestihla vůbec zareagovat, už jsem se viděla s
rozmlácenou hlavou.
Místo toho jsem ucítila, jak mě něčí ruka
stáhla na stranu. Větev těsně minula mou hlavu a přísahala bych, že jsem
cítila, jak se mi otřela o ucho. Dopadla jsem na levý bok a než jsem si stihla
uvědomit, co se děje, strom mi kolem levé nohy obmotal své větve a vytáhl mě do
vzduchu. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se mě někdo pokusil chytit, ale strom
ho větví odstrčil. Strom mě protáhnul několikrát korunou, přičemž jsem ucítila
snad sto švihnutí větvičkami do tváře.
Pak jsem zahlédla několik barevných záblesků u
kmenu stromu a vzápětí se strom otřásl. Sevření mojí nohy trošku povolila a já
jsem mohla vyklouznout. Podařilo se mi zachytit se nejbližší větve, protože
jinak bych spadla z výšky několika metrů. Bohužel, v další chvíli se po mně
ohnal strom větví. Podařilo se mi vyhnout, ale přitom jsem se omylem pustila.
Letěla jsem dolů a cestou jsem schytala pár další švihnutí větvičkami. Snažila
jsem se chytit nějaké větve, ale nedařilo se mi to. Strom schválně uhýbal
větvemi. Někdo se mě marně pokusil chytit. Dopadla jsme na svoji levou nohu,
která už tak byla pohmožděná od sevření větví. Možná se mi to zdálo, ale asi
jsem zaslechla nějaké křupnutí. Noha se pode mnou podlomila a já jsme v ní
ucítila nesnesitelnou bolest.
Někdo ke mně ihned přiskočil a odtáhl mě o
kousek dál, kam na nás už strom nemohl. Konečně jsem si mohla oddechnout.
Položila jsem hlavu do trávy a snažila se uklidnit. Teď, když jsem neměla v
sobě tolik adrenalinu, jsem si začala uvědomovat, co se stalo. Můj zachránce
seděl vedle mě a stále sledoval ten strom. Podívala jsem se na toho, kdo mě
zachránil. Byl to kluk, o něco starší než já, s hnědými vlnitými vlasy.
„Děkuju,“ poděkovala jsem mu.
„Není zač,“ odpověděl mi zdvořile. Bylo za co
děkovat. Nebýt jeho, tak ležím tamhle pod stromem s rozmlácenou lebkou. „Stačí,
když si příště budeš sedat někam jinam.“
Podívala jsem se na strom. Byla to vrba a pěkně
agresivní. „Co to je?“ zeptala jsem se ho.
„Tohle je Vrba Mlátička. Mlátí všechno ve své
blízkosti. Nikdo neví, proč tu vůbec je, ale je lepší se jí vyhýbat,“ doporučil
mi.
„Teď už vím proč,“ odpověděla jsem mu.
„Asi bych se měl představit,“ natáhl ke mně
ruku. „Jsem Cedric Diggory, Mrzimor, 3. ročník.“
Potřásla jsem si s ním. „Katherine Beckerová,
Nebelvír, prvák. Těší mě.“
„Mě také.“ Chvíli se zamyslel a pak se
postavil. „Za chvíli bude snídaně. Měli bychom jít.“
Pokusila jsem se také vstát, ale jakmile jsem
se postavila na svou zraněnou nohu, podlomila se pode mnou. „Au,“ sykla jsem
bolestí. Cedric mě zachytil, takže jsem nespadla. Opatrně mě položil na zem a
pak se podíval na mou zraněnou nohu. Opatrně mi sundal botu a ponožku a podíval
se na můj kotník. Byl červený a pomalu už začal být oteklý.
„Budeš muset na ošetřovnu,“ řekl mi. Nic jsme
nenamítala a nandala jsem si ponožku a botu. Cedric mi pomohl vstát a podepřel
mě. Pomalu jsme takhle šli k hradu.
„Chodíš každý den běhat?“ zeptal se mě.
Zavrtěla jsem hlavou. „Dneska jsem to zkusila
poprvé. Brzo jsem se vzbudila a napadlo mě využít pěkně počasí.“
„Já běhám už od loňska. Letos bych se rád
dostal do našeho famfrpálového týmu,“ svěřil se mi.
„Určitě se ti to podaří,“ povzbudila jsem ho.
„Na jakou pozici chceš?“ zeptala jsem se ho.
„Buď chytač nebo brankář. Ale loni dodělal
školu chytač, takže tahle pozice je teď volná,“ odpověděl mi.
Prošli jsme nádvořím a dorazili jsme do hradu.
Všichni teď scházeli dolů na snídani a na chodbách bylo díky tomu plno, takže
jsme se nevyhnuli zvědavým pohledům. Musela jsem vypadat komicky, když mě musel
takhle Cedric podpírat. Většinou se ale na mě koukali soucitně.
Cedric mi pomohl po schodech nahoru až do
druhého patra, kde byla ošetřovna. Byla to velká místnost se spoustou postelí s
bílým povlečením a bílými závěsy. Vedle každé postele byl malý, bíle nalakovaný
noční stolek a u stěn velké bílé skříně se spoustou lahviček a krabiček s
různými nápisy. Zrovna u jedné skříně byla jedna paní s bílým čepcem na hlavě a
rovnala léky ve skříni.
„U Merlinových vousů!“ řekla, když nás uviděla.
„Co se proboha stalo?“ řekla a ihned k nám přiběhla.
„Tady Kath…“ začal Cedric, ale já jsme ho přerušila.
„Tady Kath…“ začal Cedric, ale já jsme ho přerušila.
„Kate,“ opravila jsem ho.
„Tady Kate se seznámila s Vrbou Mlátičkou,
madame Pomfreyová,“ oznámil jí Cedric.
„U Merlina, to nemůže ředitel říct prvákům
rovnou při zahajovací hostině, aby se vyhýbali Vrbě Mlátivé?“ zeptala se sama
sebe. „Položte ji sem,“ řekla Cedricovi a ukázala na nejbližší postel.
Cedric mi pomohl si sednout na postel a
zraněnou nohu jsme si položila nahoru. Sundala jsem si botu a ponožku, takže
teď už bylo docela jasně vidět, jak je nateklá.
Madame Pomfreyová přistoupila ke mně a
prohlédla si pořádně můj kotník. „Je pouze vyvrknutý. Můžete být ráda, že to
není nic horšího. Kdysi dávno u tohohle stromu přišel jeden mladík o oko.“ Z
rukávu vytáhla hůlku, namířila na můj kotník a zamumlala nějaké kouzlo. Trochu
se mi ulevilo od bolesti a otok splasknul. Potom se podívala na můj
obličej.
„Teď ještě ty oděrky a škrábance,“ řekla.
Nevšimla jsem si žádných dalších zranění, a proto mi to bylo divné.
„Jaké oděrky a škrábance?“ zeptala jsem
se.
Madame Pomfreyová vyndala ze skříně malé
zrcátko a podala mi ho. Podívala jsem se na sebe a zjistila jsem, že mám v
obličeji spoustu škrábanců od těch malých větviček. Nebyly to nijak hluboké
škrábance, ale už jsem chápala, proč se na mě všichni cestou sem tak soucitně
dívali. Odložila jsem zrcátko a přitom jsem zjistila, že jsem poškrábaná a
odřená i na rukách.
Madame Pomfreyová namířila hůlkou na můj
obličej a opět něco zamumlala. Cítila jsem příjemné teplo na obličeji i na
rukách a pak, jakmile madame sklonila hůlku, teplo zmizelo. Dotkla jsme se
svého obličeje a s úlevou jsem zjistila, že je hladký a bez škrábanců a
odřenin.
„No, můžete jít. A dávejte si pozor,“
propustila nás madame.
„Děkuji,“ poděkovala jsem jí a zvedla jsem se z
postele. Noha už mi fungovala dobře, takže jsem mohla bez obav normálně
chodit.
Bohužel v tu chvíli zazvonilo.
„Sakra,“ zamumlala jsem. To mi to vyučování
pěkně začíná. První den a já přijdu pozdě. Navíc vůbec netuším, co máme první
hodinu a kde ji máme. Nemluvě o tom, že nejsem převlečená a nemám vůbec žádné
sešity sebou.
„Tak já už poběžím na hodinu,“ loučil se se
mnou Cedric.
„Tak ahoj a děkuju, že jsi mi pomohl, a promiň,
že jsem tě zdržela.“
„Nevadí,“ řekl Cedric a vyběhl ven na chodbu.
Šla jsem za ním, ale vůbec jsem netušila, kam jít. Jediné, co mě napadlo, je
Velká síň, kolem které jsem šla s Cedricem, takže bych měla vědět, kde je.
Vydala jsem se po schodišti dolů. Alespoň v něčem jsem dnes měla štěstí,
protože jsem před Velkou síní narazila na jednoho z Ronových bratrů.
„Percy!“ zavolala jsem na něj.
Percy se otočil a podíval se na mně. „Jak to,
že ještě nejsi na hodině?“ zeptal se mě.
„Nevím, co a ani kde máme. Teď jsem byla na
ošetřovně,“ přiznala jsem se mu.
Slovo ošetřovna asi na Percyho zabralo. „Máš
štěstí, před chvílí jsem odváděl první ročník do učebny, protože nevěděli, kde
je. Tudíž vím, že teď máte hodinu přeměňování v tamté učebně.“ Percy mi ukázal
na jedny dveře.
„Díky Percy,“ poděkovala jsem mu a rychle jsem
zamířila do učebny. Jakmile jsem vešla, spočinuly na mě zraky všech v
místnosti.
„Slečna Beckerová konečně dorazila,“
okomentovala můj příchod profesorka McGonagallová. „Můžete mi vysvětlit, proč
jdete pozdě?“
„Já…nevěděla jsem, co máme za hodinu a ani kde
ji máme,“ vysvětlila jsem jí.
„Možná byste měla začít chodit na snídani. Pro
vaši informaci jsem tam dnes ráno rozdávala rozvrhy.“ Z pergamenů na stole
vyndala jeden a podala mi ho. Přišla jsem k ní a vzala si ho, přičemž jsem
zjistila, že to je rozvrh.
„Děkuju,“ poděkovala jsem.
„Odebírám Nebelvíru 5 bodů za vaši
nedochvilnost a vaši nepřipravenost na hodinu. Školní uniforma je povinná pro
všechny bez výjimky. Běžte si sednout.“
Šla jsem si sednout do lavice. Volné místo bylo
v poslední lavici mezi Hermionou a jednou holkou z Mrzimoru. Cestou jsem na
sobě cítila zvědavé pohledy ostatních. Ani se jim nedivím, oblečení jsem měla
špinavé od hlíny a potrhané.
Profesorka pokračovala ve výkladu. Předvedla
nám, jak přeměnit zápalku v jehlu. Potom nám rozdala zápalky a nechala nás, ať
si to zkusíme sami. Skoro nikomu to nešlo, pouze Hermioně se povedlo zašpičatět
zápalku. Naštěstí jsem si ráno dala hůlku do kapsy, takže nyní jsem mohla také
zkoušet kouzlo. Nebylo mi to ale nic platné, protože jsem na tom byla stejně
jako zbytek třídy. I když jsem dělala přesně ten samý pohyb jako profesorka a
pečlivě jsem vyslovovala formuli, tak se nic nedělo. Asi po čtvrt hodině se
každému ve třídě povedlo trochu zašpičatět zápalku, Hermioně se dokonce povedlo
změnit její materiál na kov. Jenom mně se nic nepovedlo.
„Ty si nebyla na snídani?“ zeptala se mě
mrzimorská dívka vedle mě. Zavrtěla jsem hlavou. „Tak proto ti to nejde. Když
máš hlad a žízeň, tak se ti těžko podaří nějaké kouzlo. To mi vždycky říkala
babička.“
„Tak to se ani teď nemusím snažit.“ Podívala
jsem se zklamaně na svoji zápalku a pak jsem se podívala na dívku vedle mě.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se jí.
„Alice Diggory,“ odpověděla mi.
„Diggory…ty jsi příbuzná s Cedricem?“ zeptala
jsem se jí. Hermiona se nás káravě podívala, tak jsme trošku ztlumily
hlas.
„Jo,“ potvrdila. „Je to můj starší brácha.“
Důkladně jsem se teď na ni podívala a povšimla jsme si, že si jsou docela
podobní. „Odkud ho znáš?“ zeptala se mě.
„Zhruba tak před hodinou mi docela hodně pomohl,“
potvrdila jsem jí. Hermiona do mě párkrát šťouchla, ale já jsem ji ignorovala.
„Tak nějak jsem se seznámila s jedním agresivním stromem a Cedric mě před ním
zachránil.“
„Jistě je nepochybně velmi zajímavé, co tady
právě vyprávíte, ale to vám nedává důvod se bavit o hodině,“ ozvalo se přímo za
mnou. Otočila jsem se a podívala jsme se přímo od tváře profesorky. „Předveďte
mi přeměnu,“ řekla mi.
Udělala jsem přesně ten pohyb hůlkou, který nám
předtím ukazovala, a k tomu jsme pečlivě vyslovila formuli. To všechno pod
pečlivým dohledem všech ve třídě a profesorky. Bohužel, zápalka se vůbec
nezměnila.
„Možná byste měla více cvičit a méně se bavit s
ostatními,“ řekla mi a potom se podívala na Alici zápalkojehlu. Na ní už bylo
vidět, že se jí povedl nějaký pokrok. Nakonec se posunula k Hermioně, která jí
předvedla perfektně provedené kouzlo. Za to si vysloužila od profesorky
pochvalu a několik bodů pro Nebelvír. Naštěstí potom zazvonilo, takže nás
profesorka nechala jít a pouze mně dala za úkol procvičovat dále kouzlo. Když
mi to říkala, tak jsem měla takové nepříjemné tušení, že po mně bude chtít toto
kouzlo předvést.
„Nemůžeš reagovat, když se ti snažím něco
říct?“ vyhrkla na mě Hermiona jen, co jsme vylezli ze třídy.
„Promiň,“ omluvila jsem se jí. „Co jsi mi chtěla?“
„Promiň,“ omluvila jsem se jí. „Co jsi mi chtěla?“
„Za prvé jsem tě chtěla upozornit, ať jste
potichu, protože vás profesorka sleduje. A za druhé jsem ti chtěla podat
tohle.“ Hermiona mi podala papírek, na kterém bylo napsáno:
Nevillovi jsem předala žábu. Měla jsi pravdu,
byla jeho.
Podívala jsem se na Hermionu a pak jsem se
rozhlédla kolem. Mezi nebelvírskými studenty se mi povedlo zahlédnout Nevilla.
V hlavě se mi vybavil můj sen. Doběhla jsem za ním a zastavila jsem ho.
„Neville!“
Nevill se na mě podíval. „Ahoj Kate. Díky, že
ses mi postarala o Trevora,“ poděkoval mi.
„Není za co. Kde jsi byl?“ zeptala jsem se ho
přímo.
„No, Hermiona se převlékala v kupé do hábitu a
já jsem mezitím šel dál hledat Trevora. Procházel jsem znovu některá místa a
tak nějak jsem se dostal k tomu kupé, kde si původně seděla ty. Byla tam ta
parta čistokrevných a trochu si ze mě utahovali.“
„A nakonec tě zavřeli v kupé a odešli?“ zeptala
jsem se ho.
Nevill přikývnul. „Jak to víš?“
„To neřeš. Nevíš, jaké hodiny máme se
Zmijozelem?“ zeptala jsem se ho.
„Teď s nimi máme lektvary někde ve sklepení,“
odpověděl mi.
„Sakra, nemám věci na lektvary,“ řekla jsem
spíš sama sobě než Nevillovi. Nechala jsem tam Nevilla stát a utíkala jsem
nahoru po schodech. Já jsem si cestu do společenské místnosti nepamatovala, ale
moje nohy zřejmě ano. Vyběhla jsem do svojí ložnice a vyndala jsem si z kufru
kotlík a lektvarovou sadu. Bleskově jsem přes sebe přehodila hábit, abych
zakryla zašpiněné a potrhané oblečení, a věci jsem si narvala do tašky přes
rameno. Běžela jsem dolů po schodech, až se někteří kolemjdoucí za mnou
ohlíželi. Popravdě se dost divím, že jsem přitom z těch schodů nespadla.
Nakonec jsem to do učebny lektvarů stihla včas.
Do místnosti jsem vběhla přesně ve chvíli, kdy zvonilo. Dnes mám ale vážně
smolný den, protože asi metr ode dveří stál profesor otočený zády ke mně a mně
se povedlo do něj narazit. Profesor se zapotácel a musel se zachytit lavice,
aby neupadl. Já jsem takové štěstí neměla, protože jsem se skácela na zem,
přičemž se mi vysypaly věci z tašky. Zmijozelská část vyprskla smíchy.
„Můžete mi říct, proč nemůžete normálně vejít
do třídy jako každý normální člověk?“ obořil se na mě profesor a pak se na mě
podíval. Na chvíli se jeho oči zaleskly a podíval se na mě stejně jako včera na
hostině. „Srážím Nebelvíru dva body,“ řekl přísně. Dál se mnou nezabýval a
přešel ke katedře. Začala jsem sbírat svoje věci ze země, když se Harry zvednul
a pomohl mi sbírat věci. „Slečna Beckerová to jistě zvládne sama, pane Pottere.
Posaďte se,“ řekl Harrymu profesor od katedry a Harry se vrátil zpět na své
místo. Profesor mezitím začal se svým proslovem, co od nás na hodinách očekává.
Mezitím jsem sbírala svoje věci z podlahy, a jakmile jsem je sesbírala,
posadila jsem se vedle Harryho.
„Dnes si vyzkoušíte udělat klasický léčivý
lektvar proti bolestem hlavy. Postup máte v učebnici na stránce 5.“ Sakra,
pomyslela jsem si. Zrovna učebnici jsem si zapomněla nahoře v ložnici. V tom
spěchu jsem na ni úplně zapomněla. Rozhlížela jsem se po ostatních a naštěstí
si Harry všimnul, že nemám učebnici. Posunul svou učebnici mezi nás, takže jsem
si mohla přečíst postup.
„Díky,“ poděkovala jsme mu šeptem. Profesor
Snapem se netvářil zrovna přívětivě a už jednou jsem dneska vytočila jednoho
učitele mluvením v hodině.
Pročetla jsem si celý postup. Byl docela
jednoduchý, připomněl mi recepty v mudlovských kuchařkách. Oproti kuchařkám
byli ale některé ingredience o dost nechutnější. Vyndala jsem si z brašny
potřebně věci a rozmístila jsem si je na své pracovní ploše. Snažila jsem se postupovat
přesně podle návodu a pečivě jsem krájela všechny přísady.
Snapeův
pohled
Procházel jsem se po třídě a sledoval jsem
práci ostatních studentů. Všechno to byly jen chabé pokusy o lektvar. U
nebelvírských studentů jsem jim pokaždé něco vytknul, zmijozelské jsem raději
nekomentoval. U většiny bych se styděl nazývat to, co vytvořili lektvarem. Vím,
že to byl teprve jejich první pokus, ale na druhou stranu to bylo snad to
nejlehčí možné. Každý lektvarolog by tohle zvládnul i poslepu.
Nakonec jsem zavítal i do míst, kde pracoval
Potter. Trochu jsem doufal, že podědil po Lily nějaký talent na lektvary, ale v
tomhle byl spíše jako jeho otec. Vlastně byl celkově spíš podobný Potterovi než
Lily. Oči měl po Lily, to je pravda, ale naproti tomu měl ty hrozné Potterovské
vlasy. Každopádně lektvar, který vytvořil, byl průměrný. Pamatuji si, že Lily
na první hodině dokázala udělat mnohem lepší.
Když jsem se pak podíval k vedlejšímu stolu,
byl jsem lehce šokován. Kate měla na svém stole dokonalý pořádek. Nyní s pečlivostí
krájela sušené kopřivy. Plně se soustředila na lektvar a mám pocit, že vůbec
nepostřehla mojí přítomnost. Byla přitom tak podobná Lily, až bylo těžké
uvěřit, že to je někdo jiný. Měl jsem pocit, jako kdybych se vrátil časem na
mojí první hodinu lektvarů.
Lektvar Kate ještě nebyl úplně hotový, zbývalo
jí už jenom přidat několik posledních přísad. Pokud bude dále pokračovat takto,
jistě se jí podaří dodělat vytvořit nadprůměrný lektvar.
O deset minut později se mi moje domněnka
potvrdila. Jakmile mi studenti začali nosit vzorky na stůl, nejprve jsem se
podíval na ten její. Jak jsem očekával, byl to nadprůměrně vytvořený lektvar a
nejlepší z celé třídy.
„Vaše práce nejsou nic moc, přesně jak jsem
očekával,“ řekl jsem celé třídě potom, co jsem si prohlédl vzory všech.
„Naštěstí, alespoň pár z vás dokázali utvořit alespoň něco, čemu se dalo říkat
lektvar. Použitelný byl například lektvar pana Malfoye a slečny Grangerové.
Objevila se tu ale jedna práce, která vynikla nad ostatními. Tenhle lektvar
bych se nebál použít proti lehké migréně. A zásluhy za to patří slečně
Beckerové. Nebelvír za to získává pět bodů. Můžete jít, pro dnešek jsme
skončili.“
Žádné komentáře:
Okomentovat