9. kapitola - Začátek války se Zmijozelem

Byla jsem ráda, že se mi podařil lektvar, ale byla jsem docela překvapená, že byl nejlepší v celé třídě. Všimla jsem si, že Hermiona se teď na mě trochu závistivě dívala. Mě to moc nezajímalo, v tu chvíli jsem se soustředila na něco jiného. Moje oči hledaly mezi odcházejícími studenty blonďatou hlavu. Našla jsem ho mezi Crabbem a Goylem. Od kdy mu dělají bodyguargy? Dostihla jsem ho na chodbě do Vstupní síně, chytila jsem ho za rameno a přitisknula jsem ho ke zdi. Nyní se opíral zády o zeď sklepení a překvapeně se na mě díval. 

„Co sakra děláš?“ vyjel na mě. 

„Proč jste to provedli Nevillovi? Co vám udělal?“ zeptala jsem se ho přímo. Kolem nás se začal shromažďovat dav prváků. 

„Nic nám neudělal,“ odpověděl mi chladně. 

„Tak proč jste ho nechali v tom kupé?“ 

„Nudili jsme se a on nás otravoval. Nic se mu nestalo, tak nevím proč to řešíš.“ Malfoy se pokusil odejít, ale já jsem ho nenechala. 

„Takže kvůli tomu, že jste se vy ubožáci ze Zmijozelu nudili, on prošvihnul zařazování?“ 

„Hele, my nejsme žádní ubožáci,“ ozval se za mnou dívčí hlas. Otočila jsem se za tím hlasem a uviděla jsem za sebou stát Pansy Parkinsovou, tu holku s buldočím obličejem z vlaku. „Nebelvír je ubohej.“ 

„To není!“ vložil se do toho Ron. 

„Ale je!“ ohradil se jeden zmijozelák, se kterým jsem asi seděla původně v kupé, ale zapomněla jsem jeho jméno. 

„Chceš, abych ti to vysvětlil ručně?“ navrhnul mu Ron a zatnul pěsti. 

„Rone, klid,“ pokusil se ho uklidnit Harry a položil mu přitom ruku na rameno. 

„Jo, Rone. Rvačkou si akorát naděláš problémy a vzali by nám za to body,“ přidala se k němu Hermiona.
„Mozek celého Nebelvíru se ozval. Jen ji poslechni, Weasley. Chceš přece vypadat jako srab, nebo ne?“ provokoval ho Malfoy. Ron se ohnal pěstí po Malfoyovi, ale naštěstí ho Harry zarazil. 

„Ty buď radši zticha, Malfoy,“ okřikla jsem ho a chytla jsem ho přitom za límec.. „To, co jste provedli Nevillovi, nebylo pěkný. Měli byste se mu omluvit.“ 

„Tak to si hodně věříš,“ okomentovala můj požadavek Parkinsová. 

Malfoy se podíval napřed na mě a potom na někoho za mnou. „Jemu se nikdy neomluvím. Nikdo ze Zmijozelu se nikdy neomluví někomu z Nebelvíru. A obzvlášť ne takovému zbabělýmu neschopnýmu nemehlu.“ 

„Jseš ubohej. Jseš zmijozelskej srab, kterej se neodváží nic udělat bez těch svých kamarádů.“ řekla jsem mu do očí. 

„Já nejsem ubohej. Pocházím ze starého a mocného rodu Malfoyů. Moje rodina má důležité kontakty a rozsáhlý majetek. Co z toho máš ty? Nemáš nikoho. I u mudlů tě odstrkovali. Nedokázala sis najít kamarády tam a nenajdeš si je ani tady. Rodiče tě nechtěli a nikdo jinej tě nikdy chtít nebude.“ 

Plesk!
Moje ruka se vymrštila do vzduchu a přistála na Malfoyově tváři. Udělala jsem to, aniž bych o tom nějak přemýšlela. Moje ruka to udělala sama, a ani se mě na to neptala. V davu to zašumělo a ostatní na mě překvapeně koukali. 

„Tak ta sedla,“ okomentoval to někdo. Nebelvírští mi za to začali tleskat. 

Malfoy na mě překvapeně zíral a držel si ruku na tváři. Nejspíš tam bude mít pěkný otisk mojí ruky. Pustila jsem ho a nechala jsem ho jít. Na schodech se ještě otočil a křikl na mě: „Tohodle budeš ještě litovat.“ 

Obklopil mě dav nebelvírských, kteří mi gratulovali a tleskali mi. Ze všech stran jsem slyšela „To bylo dobrý,“ nebo „Zasloužil si to.“ Takhle obklopená jsem prošla Vstupní síní a dorazila jsem na oběd do Velké síně. Ve Velké síni se dav konečně rozpustil a já si mohla v klidu sednout ke stolu. Vedle mě se posadil Harry s Ronem a po chvíli si k nám přisedli i Fred a George. 

„Je pravda, co se říká o tobě a Malfoyovi?“ zeptali se mě. 

„A co se o mně říká?“ zeptala jsem se jich. 

„Prý jsi ho na lektvarech zfackovala.“ 

„Nebylo to na lektvarech. Bylo to na chodbě a byla to jenom jedna facka.“ 

„Ale pořádná,“ dodal Harry. 

„Jo, ten otisk tam bude mít celé odpoledne,“ přidal se Ron. 

„A jak to, že to víte vy dva? Stalo se to před chvílí,“ zeptala jsem se jich. 

„Tady v Bradavicích se šíří drby rychle. Touhle dobou to už ví i Brumbál.“ 

„Super,“ řekla jsem. 

„Teď máš jistotu, že nemusíš už nikomu vykládat tu svojí historku o tom, jak nikdo nezná tvoje rodiče,“ řeklo jedno dvojče. 

„Tak aspoň nějakou dobrou stránku to má,“ řekl Harry a já jsem musela uznat, že mají pravdu. 

„Malfoy si to nenechá líbit. Bude se ti chtít pomstít,“ podotknul Ron. 

„Ať si to zkusí. Já budu připravená,“ prohlásila jsem. 

„Takhle se líbíš,“ řeklo první dvojče. „Jestli to takhle půjde dál, tak tě někdy necháme pomoct ti s některým z našich vtípků.“ 

„Jaká čest pro mě.“ 

„Hej a co já?“ ozval se Ron. „Jsem váš bratr. Neměl bych mít před ní přednost?“ 

„Až nafackuješ Malfoyovi, tak za námi přijď,“ odpovědělo mu druhé dvojče. 

„Mimochodem, proč jsi nebyla ráno na snídani a přišla jsi pozdě na hodinu?“ zeptal se Harry. 

Zbytek dne se nestalo nic moc zajímavého. Ukázalo se, že o incidentu u lektvarů už ví opravdu celá škola. Nějak se mi povedlo, stát se senzací dne. Ale nepodařilo se mi překonat Harryho. Stále když on někam šel, tak se šuškalo o něm. K mojí smůle se mi nedařilo provést žádné kouzlo. Na hodině formulí jsme si zkoušeli několik světelných. Každému se podařilo alespoň jedno, každému kromě mě. Mohla jsem říct formuli stokrát, ale stále bez úspěchu. Hermiona mi potvrdila, že všechno vyslovuju dobře a pohyby hůlkou mám také správně. Tak proč se mi nemůže povést jednoduché světelné kouzlo? 

Večer jsem cvičila kouzla ve společenské místnosti. Chtěla jsem se připravit na zítřejší zkoušení u McGonagallový. Ron se snažil naučit Harryho hrát šachy, ale nakonec po třech Harryho prohrách vzdali a šli spát. Postupně se začala vyprazdňovat celá společenská místnost. 

„Já už toho mám dost,“ řekla Hermiona, která se kousek ode mě snažila číst knihu. „Tady se nedá číst. To tvoje neustálé opakování formule mě ruší. Já schvaluju, že se takhle snažíš připravit na hodinu, ale už tu cvičíš několik hodin.“ Podívala se na hodinky. „Za chvíli bude půl dvanáctý a ty tu cvičíš už od šesti. Jestli ti to kouzlo nejde, tak zajdi za profesorkou, že s tím máš problémy. Všichni z Nebelvíru ti můžou dosvědčit, že ses snažila, ale jestli se ti pořád nedaří kouzlo, tak bude někde nějaký problém. Profesorka McGonagallová ti s tím určitě pomůže.“ 

„Já to kouzlo zvládnu, uvidíš. Stačí mi už jenom chvilka procvičování.“ 

„A pak že já jsem puntičkářka,“ zamumlala Hermiona a začala si sbírat svoje věci. „Já jdu spát, ale dám ti ještě jednu radu. Jestli tu budeš ponocovat a cvičit kouzla až do rána, tak ti zítra moc nepomůže, když na hodině usneš. Dobrou noc.“ 

„Dobrou noc,“ zavolala jsem za ní a potom jsem se dál věnovala svému kouzlení. Společenské místnost byla už prázdná, zůstala jsme v ní jediná. Touhle dobou už bylo chladno a tak jsem se přesunula co nejblíže ke krbu. Natáhla jsem si nohy ke krbu, takže mi oheň v krbu hřál příjemně na nohy. Zadívala jsem se do plamenů. Víčka mi ztěžkla a oči se mi začaly zavírat. Hlavou mi vířily různé myšlenky ohledně mého kouzlení. Hermiona měla pravdu, jestli se mi nedaří takhle jednoduché kouzlo, tak bych měla zajít za profesorkou. Hned ráno za ní zajdu… Přitom se mi oči definitivně zavřely a já jsme usnula. 

Najednou jsem stála ve společenské místnosti a dívala jsem se do ohně. Ohlédla jsme se na křeslo, kde jsem před chvílí seděla. V křesle ležela dívka spící dívka se zrzavými vlasy. To jsem já! Ale když spím v křesle, tak jak můžu zároveň stát i tady? Sen, odpověděla jsem si. Usnula jsme a teď se mi zdá sen. Tak teď prostě otevřu oči a půjdu nahoru do ložnice spát. Pokusila jsem se otevřít oči, ale neprobudila jsem. Sakra, jak se dá probudit ze snu? 

Posadila jsem se do volného křesla vedle sebe. Tak si tu budu sedět a čekat, než se probudím. Zrak mi spočinul do hůlky, která mi při usnutí vypadla z ruky a zůstala ležet na zemi. Když budu cvičit i ve spánku, tak mi to třeba pomůže zvládnout to kouzlo. Natáhla jsem se a chtěla jsem zvednout hůlku, ale bezúspěšně. Moje ruka projela hůlkou, jako kdyby byla vzduch. Co když je ta hůlka pouhá iluze? Ale…co když jsem já iluze? Podívala jsem se na svoje ruce a s překvapením jsem zjistila, že jsou průhledné. Stala jsem se ve snu duchem? Vyběhla jsem nahoru do našeho pokoje a zjistila jsem, že nemůžu vzít za kliku. Zkusila jsem prostrčit ruku dveřmi. Naštěstí mě můj sen nechá alespoň projít dveřmi. V ložnici byla vzhůru jenom Hermiona, která si stále četla. 

„Hermiono!“ zavolala jsem na ni, ale neslyšela mě. Přešla jsem k velkému zrcadlu vedle dveří. Měla jsem na sobě to, v čem jsem usnula. Vypadala jsem naprosto normálně, až na jednu věc: byla jsem průhledná. Vypadala jsem přesně jako duchové na hradech. 

Sešla jsem znovu dolů po schodech ke svému tělu. Co když nespím? Co když jsem umřela a teď je ze mě opravdu duch? Podívala jsem se na svoje tělo. Ne, zamítla jsme to. Moje tělo vypadalo naprosto v pořádku, pouze jsem usnula. Navíc, kdybych byla duch, tak by mě Hermiona slyšela. I když možná jsem nějaký druh ducha, který se nedá slyšet. Zavrtěla jsem hlavou. Žádné pesimistické myšlenky. Prostě jsem usnula a konec tečka. 

Znovu jsme se posadila do volného křesla vedle sebe a znovu jsem se podívala na zápalku, kterou jsem se marně snažila přeměnit. Jestli je to sen, tak ji zvládnu přeměnit. Sny jsou výplodem mého mozku, takže cokoliv si tady vymyslím, tak se to stane skutečností. Pořádně jsem se podívala na svoji zápalku a soustředila jsem se. Proměň se! Přimhouřila jsem oči a soustředila jsem se pouze na zápalku a na její proměnu. Představovala jsem si, jak se špičatí a začíná se postupně kovově lesknout, až z ní nakonec bude špičatá jehla. Přejel mnou mráz po zádech a kolem zápalky se objevila slabá zlatavá záře. Musela jsem je na chvíli zavřít, protože už se to nedalo vydržet. 

Když jsem pak znovu otevřela oči a podívala jsem se na zápalku, už to nebyla zápalka. Byla to špičatá kovová jehla. Záře kolem ní pomalu bledla a já jsem usmála. Sice ve snu, ale konečně jsem to kouzlo zvládla. Kéž by se mi to povedlo i zítra na hodině. Rozhlédla jsem se po společenské místnosti. Napadlo mě vyzkoušet i kouzla, která jsme se učili na formulích. Vždy jsem se zaměřila na nějaké místo v místnosti a v duchu jsem vyslovila formuli. Nemusela jsem se ani tolik soustředit jako u přeměny, po chvíli byla celá místnost zaplněná světelnými efekty různých barev. 

Pak jsem se zarazila. Právě teď jsem ve svém snu, kde si můžu dělat, co chci, a já cvičím kouzla? Tak to ne! Zamířila jsem k portrétu Buclaté dámy. Nemusela jsem ji vůbec budit a říkat jí heslo, rovnou jsem skrz ni prošla. Když jsem pak stála před společenskou místností, zaslechla jsem chrápání. Rozhlédla jsem se a s překvapením jsem zjistila, že Buclatá dáma chrápe. 

Nechala jsem ji spát a šla jsem dolů po schodech do síně. Celou dobu jsem nikoho nepotkala, až dole ve Vstupní síni jsem zaslechla hlasy. Byla tam naprostá tma, takže jsem vůbec nic neviděla. Podle hlasu jsem pouze poznala, že se jedná o dva kluky, kteří se šeptem o něčem domlouvali. Šla jsem blíž k nim, abych zjistila, o čem se baví. 

„…zítra bude celá škola překvapená, až to uvidí,“ řekl první hlas. 

„Je to nejlepší způsob, jak zahájit školní rok,“ řekl druhý. 

„Jo, jenže máme jeden den zpoždění, brácho,“ namítnul první. 

„Nevadí,“ řekl první. 

Popošla jsem k nim o trochu blíž, takže jsem teď stála už asi tak jenom metr od nich. Jeden z nich do něčeho kopnul. 

„Sakra,“ zaklel. „Nic tady není vidět.“ 

„Pšššt,“ zasyčel na něj druhý. „Takhle nás uslyší Filch.“ 

„Tak rozsviť. Jinak se tu brzo přerazíme,“ navrhnul mu první. Vzápětí se nad námi objevilo mírné světlo a já zjistila, kdo jsou. Byla to dvojčata. Jedno dvojče se drželo za palec u nohy a vedle něho ležel převrhnutý kyblík čehosi bílého. 

„Ještě štěstí, že už v tom už nic nebylo,“ řeklo jedno dvojče, které zrovna sbíralo kyblík. „Dělej, Frede, už půjdeme zpátky,“ řekl Georgovi a oba dva se vydali nahoru po mramorových schodech.
Zvědavost mi nedala a nakoukla jsem, teda spíš prošla zavřenými dveřmi, dovnitř do síně. Moc jsem tam toho neviděla, byla moc velká tma. Ze stropu osvětloval síň trochu měsíc a hvězdy a zároveň pronikalo dovnitř trochu světla z venku. V síni jsem rozpoznala obrysy několika metrů vysokých bytostí. Nerozpoznala jsem, co to bylo, ale díky velikosti to rozhodně zítra nikdo nepřehlídne.
Chystala jsem se odejít ze síně, když najednou vrzli dveře a dovnitř vešli tři lidé. Nepoznala jsem, kdo to byl, ale jeden z nich byl menší než ostatní. 

„Buďte potichu,“ říkal ten menší ostatním. „Goyle zůstaň u dveří a hlídej, jestli někdo nejde.“ 

Malfoy! Crabbe a Goyle chodí jedině s Malfoyem, takže ten třetí musí být Malfoy. 

„Crabbe, podej mi to,“ rozkázal Malfoy a Crabbe mu podal něco malého, co zacinkalo, když si to od něj Malfoy bral. 

„Co s tím chceš dělat?“ zeptal se ho Crabbe. 

„Nechám to tady,“ odpověděl mu netrpělivě Malfoy a položil tu věc na nebelvírský stůl. 

„Proč?“ zeptal se znovu Crabbe. 

„Sakra, Crabbe, kolikrát ti to mám ještě vysvětlovat? Weasleyovi tady nachystali překvapení pro celou školu. Naštěstí se mi povedlo zaslechnout, jak se o tom baví, takže já to můžu využít a nachystat překvapení pro Beckerovou.“ Jakmile jsem zaslechla svoje jméno, zamračila jsem se. Co na mně chystá? 

Malfoy pokračoval ve svém vysvětlování. „Díky Merlinovi za Pansy. Naštěstí, jí napadlo po té facce se v davu přiblížit k Beckerový a potají ji sebrat tohle,“ ukázal na věc na stole. „Takže až tady zítra najdou tenhle chaos, budou profesoři parádně vytočení. Když pak najdou i ten náramek, budou mít viníka a já svojí pomstu. Ten parchant dostane, co si zaslouží. Válka začala,“ ušklíbl se. „Tak dělejte, vypadneme odtud.“ 

Náramek? Zděšeně jsem se podívala na svou ruku. Sakra! Náramek od Annie byl pryč. Zamračila jsem se na Draca. Počkej, tohle si vypiješ. Pokusila jsem se vzít náramek, ale protože jsem stále byla průsvitná a nehmotná, nešlo to. Vždyť je to sen! Nezapomínej na to. Předtím jsem zvládla ty kouzla ve společenské místnosti, takže zvládnu i schovat nějak tenhle náramek. Je to přece jenom sen, kde si můžu dělat, co chci. Zavřela jsem oči a soustředila jsem se na náramek. Soustředila jsem se na to, aby se přesunul na mou ruku. Přejel mi mráz po zádech a po celém těle jsem ucítila mravenčení. Když jsem se pak podívala na náramek, nebyl tam. Podívala jsem se na svoje zápěstí, k mému štěstí tam byl. 

Podívala jsem se ke dveřím. Ti tři mezitím odešli a já bych už teď měla odejít také, ale moje pomsta ještě neskončila. Zatím jsem pouze zabránila jejich pomstě, teď je čas na mojí. Nejlepší bude, když jim oplatím stejnou mincí. Celou tuhle výzdobu svedu na ně. Jenže jak to provedu? Nemám nic jejich. A mám se tím vůbec zabývat? Vždyť je to jenom sen, sice je dost živý, ale zatím je to stále jenom sen. Nakonec jsem se rozhodla pro pomstu. I když je to jenom sen, tak se mu tady chci nějak pomstít. Jenže jak? Můžu zkusit vytvořit něco jejich, podle čeho je poznají. Zmijozelská kravata? Ne, to neukazuje přímo na ně a navíc by si mohl někdo myslet, že se to někdo snaží hodit na zmijozelskou kolej. 

Plácla jsem se do čela. Už to mám! Prostě tu vytvořím jejich přijímací dopisy a nastražím to tak, aby to vypadalo, že jim vypadali. Tak teď už stačí se jenom soustředit. Podívala jsem se na místo kousek ode dveří a na to místo jsem se soustředila. Hlavou mi vířily vzpomínky na Malfoye. Jak se nepostavil ve vlaku na mojí stranu. Jak mě nechal klidně odejít. Co provedl Nevillovi. Jak se mi smál v lektvarech. Co mi řekl na chodbě. Ukradl mi náramek od Annie. Chtěl mi udělat průšvih u profesorů. Řekl o mně, že jsem parchant. Tohle všechno se mi honilo hlavou a já jsem všechen svůj vztek soustředila na ty dopisy. Vybavila jsem si, jaké bylo v tom dopise použito písmo a co přesně tam bylo napsané. Představila jsme si to všechno dopodrobna. V místech, kam jsem se dívala, se objevila opět ta zlatavá záře. Cítila jsem mravenčení po celém těle a podivný pocit v žaludku. Cítila jsem, jak to zabírá. 

Na rameni jsem ucítila něčí dotyk. „Kate, prober se!“ zaslechla jsem něčí hlas. „Otevři oči.“ 

Zlatavá záře zmizela a můj duch se začal rozplývat. „Ne!“ vykřikla jsem. „Ještě chvíli! Už to skoro je!“ 

Najednou jsem seděla v křesle ve společenské místnosti a jedno z Weasleyových dvojčat se mnou jemně třáslo. „Kate, probuď se.“ 

„Co je?“ koukala jsem kolem zmateně. 

„Usnula jsi tu,“ vysvětlilo mi druhé dvojče. „Byli jsme mimo spolku, teď jsme přišli a našli jsme tě tu spát.“ 

„A nebyl to zrovna klidný spánek. Křečovitě ses držela křesla. Mimochodem, cos myslela tím, už to skoro je?“ zeptalo se mě první dvojče. 

„Cvičila jsem ve snu kouzlo,“ odpověděla jsem mu. Kdybych mu měla vyprávět o celém svém snu, seděli bychom tu do rána. V hlavě jsem si stručně prošla svůj sen a vzpomněla na náramek. Podívala jsem se na svoje zápěstí a s úlevou jsem zjistila, že náramek je na svém místě. 

„To se učíš i ve snu? Sakra a já myslel, že jsi normální. A to seš teprve v prváku a už se takhle učíš. Frede, musíme sebou pohnout a vypadnout ze školy dřív, než se tahle bude učit na NKÚ.“ 

Probodla jsem George pohledem. „Nevím, co je to NKÚ, ale teď jsem moc unavená na vaše vysvětlování. Teď jdu spát a zítra mi to vysvětlíte.“ Zvedla jsem ze židle, přičemž jsem zjistila, že mám z toho spaní v křesle přeleželý krk, a šla jsem ke schodům. 

„Počkej,“ zarazil mě Fred a položil mi ruku na rameno. „Zapomněla sis tu hůlku,“ řekl a podal mi mojí hůlku, která mi ve spánku vypadla z ruky. 

„Díky a dobrou noc,“ řekla jsem jim. Naposledy jsem přejela pohledem společenskou místnost a šla jsem spát. Byla jsem nejspíš hodně unavená, protože jinak bych si všimla, že na stolku neleží zápalka, ale jehla.