Dneska tam byl znovu.
To není moc velké překvapení, když je tam pokaždé, když jsem tam já. Pokaždé
když si ho holky v práci všimnou, tak se na mě tak divně culí. Raději je
už ignoruju. Naštěstí neví, že s ním mám možná rande. Vlastně nevím,
jestli to je opravdu rande.
Dnes jsem byla normálně v práci, roznášela jsem pití a
jídlo a moc jsem si ho nevšímala. Tedy až do doby, kdy si objednával. V tu
chvíli jsem za ním přijít musela. Právě měl rozevřený nějaký časopis a něco si
v něm četl. Ani nezvedl hlavu, když jsem přišla.
„Co to bude?“ zeptala jsem se ho a vytáhla jsem si malý
bloček.
„Jednu kávu,“ odpověděl mi. Ani nepohnul hlavou, ale pozvedl
víčka a podíval se na mě. Přitom se pousmál.
„Dobře,“ kývla jsem a sehnula jsem hlavu, abych si zapsala
jeho objednávku.
Mezitím konečně zvednul hlavu a podíval se na mě pořádně.
„Co děláš zítřejší večer?“
Podívala jsem se na něj. Tuhle otázku jsem nečekala.
„Pracuju,“ odpověděla jsem mu, přičemž jsem úmyslně zalhala. Schovala jsem
tužku a vydala jsem se pryč.
Jenže v tu chvíli promluvil a to mě zarazilo. „Lžeš,“
pronesl klidně.
Otočila jsem se a podívala jsem se na něj. „Co?“ pozvedla
jsem obočí.
„Znám tvůj rozpis služeb,“ pousmál se. „Zítra nepracuješ.“
Je vůbec něco, co o mně neví?
„A nenapadlo tě, že jsem si třeba s někým prohodila
směny?“ pozvedla obočí. „Maggie má přítele a chce strávit Valentýna. Prohodila
si se mnou směny. A mimochodem je zarážející, že o mně víš první poslední a já
o tobě nevím vůbec nic.“
„V tom případě tu nastal zajímavý paradox v čase. Jak
si s tebou mohla domluvit prohození směny, když před chvílí měla takový
zajímavý telefonát. Její přítel Jack jí oznámil, že nastala změna plánu a že
zítra bude mít čas, takže si budou moct zítra někam vyrazit. Maggie mu na to
řekla, že si s tebou zkusí prohodit směny. Takže buď má jedna z vás
stroj času, nebo si vymýšlíš.“ Na chvilku se odmlčel a potom ještě dodal: „A
bydlím v apartmánech Hollis. Teď už o mně něco víš.“
Pitomý upírský zlepšený smysly. Já jsem měla v plánu
jít zítra do kina. Dávají film, který bych ráda viděla a který jindy nedávají.
Jinak bych si musela počkat, až ho budou prodávat na DVD nebo si ho stáhnout na
internetu, jenže to není ono. Sice ten film dávali už dřív, ale já jsem se
předtím do kina nedostala. Neměla jsem čas.
„Dobře, přiznávám se,“ pokrčila jsem rameny. „O víkendu jsem
si vyrobila stroj času a rovnou jsem ho vyzkoušela. Ale teď jsem z toho
trochu zmatená.“
„Takže mám teď příležitost ovlivnit Maggie, aby tě nežádala
o tu směnu. Vznikl by tak paralelní vesmír, ve kterém máš zítra volno. Co bys
dělala?“
„Šla bych do kina,“ pokrčila jsem rameny. „Proč se ptáš?“
„Zrovna jsem přemýšlel, co budu zítra dělat. Kdybych taky
zašel do kina, vadilo by ti to?“ pozvedl obočí.
„To záleží, jestli bys tam šel sám nebo s někým,“
odvětila jsem.
„Ještě jsem se nerozhodl,“ pousmál se. Takže v překladu
já půjdu do kina a on se tam vnutí taky, takže z toho bude něco jako
rande. Nakonec jsem se otočila a šla jsem mu udělat tu kávu.
Při tom mě zarazila Maggie. „Jul, můžu tě o něco požádat?“
„Můžeš se mě zeptat, jestli si s tebou zítra prohodím
směny, ale já ti řeknu ne,“ odpověděla jsem jí rovnou i na její následující
otázku.
Zarazila se. „Co? Jak víš, na co jsem se tě chtěla zeptat?“
„Asi jsem jasnovidka,“ pokrčila jsem rameny a nalila jsem do
hrnku kávu.
„Proč si se mnou vlastně nechceš prohodit tu směnu? Já
myslela, že zítra nic nemáš.“ A nedá mi
s tím pokoj. Musí dál marně doufat, že si to nakonec rozmyslí.
„Už mám. Takové rande,“ pronesla jsem lhostejně a hrnek jsem
položila na tác. Trochu jsem přitom lhala. Technicky to není úplně rande. Nebo
možná je. To se ještě uvidí, podle toho jestli se tam objeví. A když se neobjeví, tak si vymyslím nějakou
lež. Vlastně mi může být úplně jedno, jestli se tam objeví nebo ne. Já si
prostě zajdu do kina a k tomu ho nepotřebuju. Ať si myslí, co chce, já na
něj nebudu nijak čekat nebo koukat, jestli se objeví. Prostě půjdu sama do
kina.
Přesto jsem si další den dávala záležet na tom, jak vypadám.
Vzala jsem si džínovou sukni a legíny, což je u mě změna, když většinou nosím
kalhoty různých barev. Jen doufám, že mi nebude moc zima. Je únor a venku je
pořád zima, ačkoliv sníh už zmizel. Snad mám dost teplé kozačky. Jinak jsem si
na sebe vzala ještě tílko, svetr a teplý zimní kabát. Snad mě zahřeje.
S účesem jsem se moc nezabývala. Dneska jsem měla
štěstí, že mi vlasy vytvořily pěkné blonďaté vlny, takže jsem se ani nemusela
nijak zvlášť se je snažit zkrotit. Líčení jsem taky nějak odbyla, ne moc
výrazná rtěnka a lehké zvýraznění očí. To je všechno, co se svým kosmetickým
uměním zvládnu. Maximálně si ještě občas
někdy zvládnu dát make-up a pudr.
Jenže ačkoliv jsem si předtím usmyslela, že se nebudu
koukat, jestli někde Klause uvidím, párkrát jsem to porušila. Možná i víckrát
než jen párkrát. Vlastně jsem čekala, že se mi objeví u dveří, když budu
vycházet. Jenže tam nebyl. Ani před barákem, ani cestou jsem na něj nenarazila.
Stejně tak nebyl ani v kině. Nakonec jsem si kupovala jeden lístek sama
pro sebe na film Paranormal Activity 2. Vybrala jsem si místa někde uprostřed.
Ale dokud nezačal film, stále jsem se dívala ke vchodu,
jestli se tam neobjeví, ale stále nepřicházel. Byla jsem nervózní. Napřed mi
naznačí, že se tu objeví, a nakonec nic? Neměla jsem se nechat tolik strhnout
tou myšlenkou, že by to bylo rande. Nakonec, když zhasli v sále světla a
na plátně se objevily první titulky, jsem už vzdala vyhlížení po něm a začala
jsem se dívat na film.
Zezačátku byla trochu nuda, kamery ukazovali jejich denní
život, kde se nedělo nic moc zvláštního. Občas, když atmosféra napovídala, že
přijde nějaká lekavá scéna, jsem raději uhnula pohledem a koukala jsem se na
dolní roh plátna, nebo jsem rovnou zavřela oči. Ale zhruba v polovině
filmu nastala jedna scéna v kuchyni. Hlavní hrdinka seděla v kuchyni
a ozvalo se pár divných zvuků. Když se pak rozhlídla, co to bylo, najednou se
otevřely všechny skříňky v kuchyni.
Při tomhle jsem se hodně lekla, až jsem nadskočila. A stejně tak i moje
srdce málem vyskočilo z mého těla a odletělo navěky do teplých krajin.
Jenže vzápětí mě někdo napravo chytnul za ruku. Otočila jsem
hlavu a naštěstí tam nebyla žádná postava z hororových filmů. Ačkoliv
vlastně ano. Vedle mě seděl Klaus, který jakožto upír si zaslouží svoje místo
v některých filmech. Ale tím, jak stisknul moji ruku, by si zasloužil roli
spíš v romantickém filmu. Silný muž zachraňující vyděšenou dívku. A já
jsem se vážně bála a po zbytek filmu jsem sice stále uhýbala pohledem u
děsivých scén, ale zároveň jsem mu i přitom mačkala ruku. Nestěžoval si a
vzhledem k tomu, jak moc malou sílu v rukách mám, to možná ani
necítil.
Ale v jednu chvíli se ve filmu objevila jedna nudnější
scéna, kde mluvili o tom, jak se zbavit toho démona v té holce. V tu
chvíli jsem otočila hlavu a podívala jsem se na Klause. Jeho oči byly upřené
přímo na plátno. Vypadal přitom vážně roztomile, jak tak zaujatě pozoroval dění
ve filmu. Kéž bych si ho tak mohla vyfotit.
Ale tuhle roztomilou chvíli přerušil, když otočil hlavu a podíval
se na mě. Najednou jsem si uvědomila, že naše obličeje dělí jenom pár
centimetrů, protože, aniž bych si to uvědomila, jsem se k němu při
zkoumání jeho roztomilosti podvědomě trochu naklonila. Výsledkem toho byla
tahle mezi námi malá mezera, které by se mohl jeden z nás snadno zbavit
polibkem. A přesně to udělal.
Naklonil se ke mně a spojil svoje rty s mými. Políbil
mě něžně a jemně, ale stejně jsem ten polibek vnímala s obrovskou
intenzitou. Zavřela jsem oči a užívala jsem si jeho rty zkoumající moje a tu
následnou horkost a vzrušení, který mi projela tělem. Kdybych bývala byla teď
stála, tak by se mi pod tou něhou, s jakou mě políbil, podlomila kolena.
Naštěstí jsem seděla a jednou rukou jsem stále držela tu jeho, zatímco jeho
druhá ruka mě jemně pohladila po tváři. Na dotek byla jeho dlaň trochu studená,
ale měkká a velmi příjemná a následně ji přesunul do mých vlasů. Odměnou mu
bylo, že jsem ho škádlivě kousla lehce do spodního rtu a vzápětí jsem ho
ukonejšila polibkem.
Přála jsem si, aby ten okamžik nikdy neskončil. Jenže on ten
polibek nakonec ukončil tím, že se odtáhl. Trvalo to jenom několik dlouhých
sekund, ale já jsem měla pocit, jakoby to trvalo celou věčnost. Až teprve poté,
co se odtáhl, jsem otevřela oči a nadechla jsem se. Zjistila jsem, že on už má
svoje otevřená a dívá se do těch mých. Jeho ruka stále byla v mých vlasech
a jeho prsty jemně hýbaly pramínky mých vlasů. Vyvolával tak ve mně
elektrizující pocit a já jsem dostala chuť ho políbit znovu.
Páni, sedím ve tmě v kině s upírem a mám ho chuť
políbit. Hlavně, že jsem si před měsícem usmyslela, že se pomstím za to
kousnutí a najdu si způsob, jak ho zabít. A teď se s ním líbám
v kině. Jak přesně do mého plánu zapadá líbání? Uhnula jsem pohledem a
zadívala jsem se na film. Ani jsem se na něj nemusela podívat, abych věděla, že
on na film nekouká. Místo toho se díval dál na mě a já jsem ucítila, jak se mi
pod tím pohledem začaly červenat tváře.
Tímhle stylem pokračoval zbytek filmu, ale ten konec filmu
jsem ani moc nevnímala, protože mě rozptýlil tím polibkem. Navíc po celý zbytek
filmu jsme se pořád drželi za ruce. Sice už jsem mu tu ruku nemačkala, ale
stejně si našel způsob, jak mě dál rozptylovat od filmu, skrz krouživé pohyby
prstů na mé dlani. Až nakonec film skončil a nastal čas zvednout se ze sedadla,
vyhodit pytlík od popcornu, teda kdybych nějaký měla, a jít z kina pryč.
Zamířila jsem do předsálí kina k šatně, kde jsem si
předtím odložila kabát. Klaus mě mlčky následoval, a když jsem získala svůj
kabát zpátky, podržel mi ho a pomohl mi se do něj dostat jako pravý gentleman.
Během toho ani jeden z nás neřekl ani slovo.
Nakonec jsem promluvila jako první, když už jsme stáli venku
před kinem. V tu chvíli jsem si totiž všimla na obloze měsíce. Postupně
ubýval a blížil se nov, myslím, že úplněk byl asi před dvěma týdny.
„Existují i vlkodlaci?“ zeptala jsem se ho, jelikož na ty
vlkodlaky jsem si díky měsíci vzpomněla. Nedávno jsem nad tím přemýšlela a
dospěla jsem k závěru, že když existují upíři, tak by mohli i vlkodlaci.
„Existují,“ pousmál se a vydal se se mnou ulicí pryč od
kina. „Vlastně vedle jednoho právě teď stojíš.“
Překvapeně jsem na něj pohlédla. „Ty jsi vlkodlak? Já
myslela, že jsi upír.“
„Upír jsem také. Je to trochu komplikovanější. Správně bych
měl být hybrid.“
„Takže až bude úplněk, mám se bát, že mě kousneš a ze mě se
pak stane taky vlkodlak?“ zeptala jsem se ho a prohlédla jsem si ho. Zkusila
jsem si ho představit celého chlupatého a došla jsem k závěru, že by mu to
moc neslušelo.
„Ne, moje vlkodlačí část je bohužel spoutaná,“ odpověděl mi
a já jsem si povšimla změny jeho výrazu. Poznala jsem na něm, že by radši byl,
kdyby jeho vlkodlačí část byla volná. Ale asi o tom nechtěl mluvit, protože
změnil vzápětí téma z kletby. „Ale i kdyby tě kousnul jakýkoliv normální vlkodlak,
tak se potom taky nestaneš vlkodlakem. Musela by ses s tím narodit a
někoho zabít, ať úmyslně nebo neúmyslně.“
„Takže jsem v bezpečí a zůstanu člověkem,“ poznamenala
jsem.
„Pokud tě neproměním v upíra,“ odvětil.
„Tohle bys mi udělal?“ pozvedla jsem obočí.
„Možná ano,“ podíval se mi do očí. „Chtěla bys to?“
„Možná ano,“ odpověděla jsem mu stejným způsobem. „Ale ne
teď,“ dodala jsem vzápětí.
„Na co chceš čekat?“ zeptal se mě.
„Chci promovat jako
člověk,“ odpověděla jsem mu. „A potom… Bůh ví, co bude,“ pokrčila jsem rameny.
„Nenudíš se někdy?“
„Ani ne,“ zavrtěl hlavou. „Vždycky se něco najde, jak se
zabavit.“
„Například chodit do jednoho bistra a pít tam kávu bez
pořádného důvodu,“ poznamenala jsem.
„Třeba mi chutná ta
káva, kterou tam vaří,“ namítl.
„Takže to vůbec nesouvisí s tamější obsluhou?“ zeptala
jsem se ho s úsměvem.
„Možná ano,“ přiznal a podíval se na mě. „Původně jsem chtěl
najít něco, čeho se ta jedna servírka bojí. Ale pak jsem změnil svůj záměr
s ní.“
Hlavou mi proběhla vzpomínka na ten vzkaz, který mi před
několika dny nechal na stole v bistru a ve kterém naznačil, že mě chce
dostat do postele. „Takže tu servírku chceš dostat do postele,“ pronesla jsem.
Neodpověděl, nepotvrdil to a ani nevyvrátil. Jenom se tak
nějak zvláštně usmál a šel ulicí dál. N
„Když jí chceš dostat do postele, tak proč ji prostě
neovlivníš, aby se s tebou vyspala?“ zeptala jsem se ho.
„Protože bere sporýš a kvůli tomu ji nemůžu ovlivnit. Sporýš
brání ovlivnění,“ vysvětlil mi a během toho se na mě znovu ani nepodíval. Ale
po chvíli se najednou zastavil a já jsem se na něj tázavě podívala, jelikož
jsem nechápala, proč zastavil. Vysvětlení jsem dostal vzápětí, když se na mě
podíval a řekl mi: „Ale mohl bych udělat tohle.“
Pak už jsem zaznamenala jenom záchvěv vzduchu a jednu cizí
ruku kolem mého pasu. Vzápětí už jsem stála v postranní uličce opřená zády
o zeď a těsně u mě stál Klaus. Jeho ruka stále spočívala na mém pasu a jeho
druhá ruka se nacházela na mé tváři. Dělilo nás jenom pár centimetrů. Pár
vteřin se mi díval do očí a pak už jsem ucítila jeho měkké rty, jak mě líbají.
Trvalo mi několik dalších vteřin, než jsem si uvědomila, co
se děje, a poté jsem zavřela oči a polibek jsem začala opětovat. Ale tohle mělo
k tomu polibku v kině daleko. Ten předchozí polibek byl spíš jemný a
něžný, tenhle byl mnohem vášnivější a tvrdší. A nepřestával. Hladově dobýval
moje rty, zatímco jeho ruka mě pevně objala kolem pasu. Přitiskl se ke mně
natolik, jak jen to šlo, a namáčkl mě tak víc na zeď.
Nenechala jsem se zahanbit a škádlivě jsem ho kousla do
spodního rtu, abych ho vzápětí mohla ukonejšit polibkem. Moje ruka mezitím
putovala po jeho hrudníku a rozepínala jeho bundu, která mi trochu překážela,
zatímco moje druhá ruka se zcela samozřejmě ovinula kolem jeho krku a o kousek
výš, kde se zabořila do těch světlých vlasů.
On také přesunul svojí ruku z mojí tváře do mých vlasů
a jemně mě zatahal za pár pramenů vlasů. Donutil mě tak mírně zaklonit hlavu,
ale zároveň v tom bylo i němé vyzvání, které jsem uposlechla a pootevřela
jsem ústa. Naše jazyky se nedočkavě setkaly a propletly se ve složitém řetězci.
V tu chvíli už byla jeho bunda plně rozepnutá a moje ruka
se mohla vydat na pouť po jeho hrudníku. Pod bundou měl jenom bavlněné triko,
nějakým svetrem se asi moc nezabýval, ale kdyby byl člověk, byla by mu zima.
Jenže on byl upír, který se nemusel zabývat ničím tak banálním, jako je
venkovní teplota. A právě teď se mi to velmi hodilo, protože stačilo povyhrnout
triko a mohla jsem se dotýkat jeho svalů na břiše.
Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že můj kabát a
svetr jsou rozepnuté, jedna jeho ruka mě objímala kolem pasu, zatímco jeho
druhá ruka pevně svírala můj zadek. Jeho všetečné prsty zvládly rozepnout můj
kabát a svetr, zatímco mě rozptyloval jeho jazyk a jeho polibky, které před
chvílí přesunul na můj krk. Naklonila jsem hlavu na stranu, aby měl lepší
přístup. V jednu chvíli zavadil lehce zuby o mojí kůži a já jsem v tu
chvíli nedokázala zadržet povzdechnutí, které se mi vydralo z úst.
Jako kdyby moje povzdechnutí byla nějaké stopka, přestal s tím.
Svoje ruce stáhnul o něco níž a nechal je umístěné na mém pasu. Otevřela jsem
oči a podíval jsem se do těch jeho modrých očí, které se vpíjely do těch mých.
„Proč jsi přestal?“ zeptala jsem se ho potichu, jako kdyby
příliš moc hlasitý zvuk mohl přerušit tuhle chvíli. Ta už vlastně byla stejně narušená,
ale nechtěla jsem, aby to skončilo úplně.
„Chceš, abych tě kousnul?“ pozvedl obočí.
Tahle otázka mě trochu zaskočila. Z toho kousnutí před
měsícem si pamatuji jenom ostrou palčivou bolest v krku. Tak proč jsem teď
vzdychla? Vážně bych chtěla, aby mě kousnul znovu. Hlavou mi proběhla vzpomínka
na jednu knížku, kde upíři při sexu pili z lidí nebo z lidí, kteří
byli napůl upíři. Možná by to bylo zajímavé.
„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Možná.“
Neodpověděl mi, ale místo toho jsem viděla, jak se jeho obličej
začíná měnit. Tohle bylo poprvé, kdy jsem viděla tu přeměnu. Mohla jsem vidět,
jak se jeho oči podlily krví a jak jeho bělma zčervenala. Kromě toho jsem také
spatřila černé žilky kolem jeho očí, a když pootevřel ústa, i jeho tesáky.
Nevím, proč jsem to udělala, ale prsty jsem přejela po těch
černých žilkách. Nevypadal až tak děsivě, jenom zvláštně. Neviděla jsem důvod,
proč bych se ho měla bát. Proto jsem neváhala, klidně jsem se k němu
naklonila a políbila ho, přestože měl stále svoje upírské tesáky. Při polibku
mi vůbec nevadily, spíš jsem je trochu využila a přejela jsem po nich lehce
jazykem.
Poté jsem se znovu narovnala a podívala jsem se mu do očí.
„Mě tímhle obličejem nevyděsíš,“ oznámila jsem mu a pousmála jsem se.
Vzápětí se seběhlo několik věcí naráz. Ucítila jsem, jak mě
přesunul a vzápětí stál těsně za mnou. Držel mě těsně u sebe a skoro mi ani
nedovoloval žádný pohyb. Cítila jsem, jak se pomalu sklání k mému krku.
Naschvál to prodlužoval. Zavřela jsem oči a zatajila jsem dech. V duchu
jsem se už připravovala na tu bolest, až se do mě zakousne. Snad to nebude moc
bolet.
Jenže místo zubů ve své kůži jsem ucítila něco jiného.
Prostě mě políbil na krk a to bylo celé. Pustil mě. Takhle pomalu se přibližoval
k mému krku jenom kvůli tomuhle? Proč?
Překvapeně jsem se na něj podívala. „Co přesně tohle mělo
znamenat?“ pozvedla jsem obočí.
„Chtěl jsem vyzkoušet, jestli se budeš bát. Doufal jsem, že
ano, ale neuspěl jsem,“ pokrčil rameny.
„Takže bys mě kousnul jenom kvůli tomu, abych měla strach?“
zeptala jsem se ho.
„Vlastně ne,“ odvětil. „Máš v krvi sporýš, takže tvoje
krev by nebyla moc dobrá. Bylo by to, jako kdybych pil kyselinu.“
„Tak teď už chápu, proč jsi mě od toho našeho prvního
setkání už nekousnul,“ poznamenala jsem a zapnula jsem si svetr a kabát. Když
mě už nezakrývalo žádné tělo, tak mi byla trochu zima.
„Jo, to byl možná jeden z těch důvodů,“ přikývl.
Mrně jsem se na něj zamračila. „Taky jsi mohl odpovědět něco
ve stylu, že bys mě ujistil, že bys mi nikdy neublížil. Ačkoliv už jsi to vlastně
jednou udělal.“
„Ale potom jsem ti zachránil život,“ namítl
s úšklebkem. „Tím se to vynulovalo.“
„Takže momentálně nemáš žádný bod. Radši bys měl udělat pro
mě něco dobrého, aby se to naklonilo v tvůj prospěch,“ pousmála jsem se.
„A proč bych měl něco takového dělat? Já jsem přece ten zlý
velký upír, který si bere všechno, co chce,“ ušklíbl se.
„Uděláš to, protože mě chceš dostat do postele,“ odpověděla
jsem mu. „Ale kdyby ti šlo jenom o sex, tak bys mě mohl prostě unést. Potom bys
mě mohl buď znásilnit, nebo prostě počkat, až nebudu mít sporýš v krvi a
ovlivnit mě, abych se s tebou vyspala. Ale zatím nevypadáš, že by ses něco
z toho chystal udělat, takže máš ještě nějaký jiný důvod. Něco na mě tě
zaujalo a tebe baví sledovat, jak si poradím s různými situacemi.
Například když naznačíš, že se mnou půjdeš na rande, ale pak se tam neobjevíš.
“
„Zapomněl jsem, že jsem šel na rande s psycholožkou.
Ale jinak máš pravdu. Baví mě sledovat tě, jak si poradíš s různými
situacemi. Například…“ Chtěl ještě něco říct, ale zarazil se, když mu zazvonil
mobil. „Počkej chviličku, prosím,“ řekl mi a poodešel pár kroků stranou.
Neslyšela jsem, co mu říkali, a ani jsem nerozuměla tomu, co na to Klaus
odpovídal.
Po chvíli dotelefonoval a vrátil se ke mně. „Chtěl jsem tě
doprovodit domů, ale nepůjde to. Objevily se nějaké problémy.“
„Jaké může mít upír jako ty problémy?“ pozvedla jsem obočí.
„Nějaké se vždycky najdou. Mám hodně nepřátel,“ pokrčil
rameny. „Zvládneš dojít domů sama nebo ti mám zavolat taxi?“
„Zvládnu to sama. Kousek odsud je stanice metra,“ sdělila
jsem mu. „A myslím, že počet přepadení upírem, když jdu sama večer domů, jsem
si vybrala na deset let dopředu.“
„Zkusím ti věřit, že se ti nic nestane,“ přiznal.
Z kapsy vytáhl malou kartičku a podal mi ji.
„Co to je?“ zeptala jsem, když jsem si od něj tu kartičku
přebírala.
„Moje momentální adresa a jako bonus moje telefonní číslo.
Příště až mě budeš hledat v kině a neustále se rozhlížet, jestli se tam
někde neobjevím, můžeš mi zkusit zavolat,“ ušklíbl se. „Třeba uslyšíš někde
poblíž zvonění a zjistíš, že celou dobu stojím schovaný opodál a pozoruji tě.“
Poté se ke mně naklonil a jemně mě políbil na rty. Zavřela
jsem oči a měla jsem chuť ho zastavit, aby neodcházel, ale neudělala jsem to.
Odtáhl se ode mě, a když jsem otevřela oči, už tam nebyl. Povzdechla jsem si a
vydala jsem se směrem k metru.
O deset minut později jsem už v jiné části města
vystupovala ze stanice metra. Odtud jsem to měla už jenom pár bloků ke svému
bytu, takže jsem se vydala tím směrem. Jenže sotva jsem zahnula za roh, ucítila
jsem kolem sebe pohyb a vzápětí jsem se bouchla do hlavy o zeď. Najednou jsem
se ocitla přimáčknutá na zdi a někdo mě držel pod krkem. K mojí smůle to
nebyl Klaus, ale nějaká zrzka s upířím obličejem. Já mám vážně smůlu na
upíry. Asi bych měla přestat večer chodit ulicemi, kde nikdo není.
„Zase?“ pronesla jsem otráveně. Naštěstí na můj krk
netlačila nijak silně, takže jsem mohla volně dýchat a mluvit. „To nemůžete
začít útočit na někoho jiného?“
Jenže k mému překvapení, tahle mě nekousla. Zatím. Když
pochopila, že mě její obličej nevyděsí, změnila ho na lidský. „Nejsem první
upír, který tě v poslední době napadl, že?“
„Jo,“ odsekla jsem a nenápadně jsem hmátla rukou do kabelky,
kde jsem měla dřevěný kolík. Mezitím jsem se snažila mluvením získat trochu
času. „Vlastně jsi třetí upír za posledních 35 dnů. Copak mám na krku
namalovaný terč?“
Podívala se mi na krk a potom mě do obličeje. „Reálně ne.
Obrazně ho tam máš od doby, co jsi začala chodit s Původním upírem.“
„Já s ním nechodím,“ namítla jsem. Potom jsem se
zarazila. „Počkat, takže o tomhle to je? Nesnášíš ho a chceš se pomstít na mně?
Nechceš radši překonat tu nenávist a užívat si života?“
„Neber si to osobně,“ pokrčila rameny. „Prostě se mu chci
pomstít za to, že mi zabil přítele. Oko za oko, zub za zub.“
„Tak si zajdi na terapii a nějak to překonej. Já s tím
nic nemám nic společného.“
„Vlastně s tím máš společné úplně všechno, protože ty
jsi ten důvod, proč je Mitchel mrtvý!“ vyštěkla na mě a víc stiskla můj krk.
Teď už se mi bude dýchat hůř. „Kdyby si nekoketovala s Klausem, Klaus by
se pak na tebe nesnažil zapůsobit tím, že by tě zachraňoval před nějakým
upírem. Konkrétně před Mitchelem, který jinak nedělal nic špatného. Normálně
pil krev z pytlíků, dokud ho tvůj přítel neovlivnil, aby tě nenapadl.
Jinak by se tě ani nedotkl!“
Přestože se mi momentálně nedostávalo moc vzduchu, který by
mohlo moje tělo přeměnit na energii, dokázalo si moje tělo najít dostatek
energie na to, abych na ní překvapeně vyvalila oči. O tomhle jsem vůbec
nevěděla. Ale proč jsem vlastně až tak překvapená? Klaus by byl něčeho takového
schopný.
Jenže víc už jsem nad tím nestihla přemýšlet, protože té
zrzce se změnil obličej opět na upírský. Vzápětí zabořila svoje zuby do mého
krku a já jsem ucítila palčivou bolest. Jenže o pár dlouhých a nepříjemných
vteřin později se ode mě odtrhla.
Pustila mě a já jsem se konečně mohla zhluboka nadechnout.
Ona mezitím kašlala a dávila se, zatímco ji od pusy odkapávala moje krev.
V té krvi je vlastně sporýš, co jí tak vadí. Proto mě dál nekousala.
Neváhala jsem ani chvilku a vytáhla jsem dřevěný kolík ze
svojí kabelky. Rozmáchla jsem se a zabořila jsem jí ho do hrudníku. Pomohla
jsem si i druhou rukou pro jistotu. Bylo slyšet pár zlomených žeber a ona na mě
překvapeně pohlédla. Pak už jsem jenom viděla, jak padá na zem a její kůže
získává divnou šedou barvu. Nevěřícně jsem koukala na její tělo na zemi. Páni,
já jsem vážně zabila upírku.
Jenže potom se ozvala ta bolest v krku, kterou se mi
teď na kratičkou chviličku pod návalem adrenalinu podařilo nevnímat. Bohužel ta
rána tam stále je a potřebuje něčím obvázat. Rychlým krokem jsem se vydala
k sobě domů, už jenom z toho důvodu, že by mě někdo mohl zahlédnout u
té mrtvoly na zemi. Vážně netuším, jak bych policii vysvětlovala, proč je to
tělo šedé.
Naštěstí mě po zbytek cesty domů už nikdo nenapadl, což za
chvíli bude u mě velmi neobvyklé. Doma jsem si sundala kabát a svetr a zamířila
jsem do koupelny, kde byla lékárnička a kde jsem si také smyla krev
z krku. Vyndala jsem si trochu desinfekce a stříkla jsem si jí na tu ránu.
Jakmile přešla to nepříjemné pálení v ráně, přelepila jsem si ji velkou
náplastí a omyla jsem si zbytek krve, co byl okolo. Poté jsem vešla do pokoje a
vyndala jsem svůj deník.
14. 2. 2010
Dnešek byl velmi
složitý. Před chvílí jsem poprvé zabila jednu upírku, která mně kousla. Můj
cíl, který jsem si dala před měsícem, že si to nenechám od těch upírů líbit a
budu lovkyní, se mi začíná plnit. Bohužel jsem se ale od ní dozvěděla pár
znepokojujících informací. Nemůžu tomu uvěřit, že to vážně udělal. Celý večer
byl tak perfektní, když opominu, že přišel až v polovině filmu. Ale to
líbání v kině a potom v té uličce bylo tak úžasné, tak proč se to
potom musela pokazit tou blbou zprávou? Proč to musel udělat? Mohl se na mě
snažit zapůsobit nějak jinak, ale nemusel kvůli tomu ovlivnit nějakého upíra,
aby na mě zaútočil. Tohle mi bude muset vysvětlit. A vlastně, když nad tím tak
přemýšlím, to vysvětlení od něj chci, co nejdřív. Vlastně ihned. A teď hned si
pro to vysvětlení půjdu. .
Zaklapla jsem deník, v předsíni jsem si oblíkla svetr a
kabát a vydala jsem se ven pro svoje vysvětlení.
Žádné komentáře:
Okomentovat