Další dny nebyly už tak zajímavé. Zranění na krku jsem se zbavila a už jsem si nemusela dělat obavy s nějakým vysvětlováním. Žila jsem svůj život dál. Chodila do školy, připravovala se na státnice, chodila do práce… A občas jsem si zapsala něco do deníku.
10. 2. 2010
Dnes tam byl zase. Nic
moc neříkal, jenom si objednal a pak tam dlouhou dobu seděl a jenom se díval.
Především na mě. Nahlásila bych ho na policii jako voyera, ale pochybuju, že
proti němu něco zmůžou.
Po čase jsem nebyla jediná, kdo si toho začal všímat.
„Víš, že na tebe ten v rohu kouká?“ zeptala se mě Anne.
„Už asi půl hodiny.“
Podívala jsem se ke stolku v rohu. Ani jsem si nevšimla, že
přišel. Nejspíš si objednával u Anne nebo Maggie, protože před ním stál hrnek
kávy. Ale díval se přímo na mě. Trochu jsem se začervenala.
„No, tak kouká,“ pokrčila jsem rameny a pokračovala jsem ve
stavění sklenic na můj tác.
„Ty se červenáš!“ vyhrkla Anne. „Tobě se líbí.“
„Nečervenám,“ ohradila jsem se. Moje tváře tvrdily opak.
Maggie, která zaslechla náš rozhovor a podívala se, o kom
mluvíme, poznamenala: „Tenhle sem chodí často poslední měsíc. A pokaždé na ní
kouká.“
„Hmm… a už s tebou zkusil promluvit?“ pozvedla Anne
obočí.
„Párkrát jsme spolu mluvili,“ pokrčila jsem rameny a chtěla
jsem jít odnést lidem jejich pití, ale Anne mě zarazila.
„Neodejdeš, dokud nám neřekneš podrobnosti,“ sdělila mi.
„Řekl ti svoje jméno? Víš o něm něco bližšího?“
„Jmenuje se Klaus a dává velká dýška.“ Jo, a ještě je to
upír. „To je všechno,“ pokrčila jsem rameny a roznesla jsem pití. Bohužel po
mém kolečku kolem stolů a po mém návratu k baru výslech pokračoval.
„Běž za ním a promluv s ním, když se ti líbí,“ naléhala
na mě Anne.
„Nepůjdu,“ zavrtěla jsem rozhodně hlavou. „Maximálně až si
bude chtít objednat nebo zaplatit.“
„Proč ne? Vždyť se ti líbí,“ namítla Anne.
„Nelíbí,“ zavrtěla jsem hlavou. „Není můj typ.“
„Vždyť se ti líbí takovýhle světlovlasý,“ podotkla.
„Jenže tohle není typ pro mě,“ sdělila jsem jí. „On je…
prostě je to takový… padouch. Je bohatý, ale bůhvíjak ty peníze získal. Prostě
není pro mě.“
„Jasně, padouch,“ ušklíbla se Anne. „Tak si ho hned nemusíš
brát. Sex s padouchem není tak špatný… A jestli je bohatý tak bude mít
velkou a pohodlnou postel. To bude pokrok od té tvojí staré rozvrzané.“
Podívala se směrem k němu a usmála se. „A myslím, že možná chce další
hrnek kafe.“
Ohlédla jsem se. Vážně něco chtěl. No, tak jsem za ním
nakonec musela jít. „Co to bude? Další káva?“ zeptala jsem se.
„Ano,“ usmál se. „Zaslechl jsem, že tvoje postel je ve
špatném stavu. Je to pravda?“
„Zaprvé neposlouchej cizí rozhovory. Zadruhé tak trochu je.
Chceš si to ověřit?“ Podívala jsem se mu do očí a usmála jsem se. Dřív než
stihl odpovědět, tak jsem dodala: „Jestli jo, tak máš smůlu.“
S tím jsem se otočila a odešla jsem zpátky, kde na mě
protentokrát čekala Maggie.
„Nějaký pokrok?“ zeptala se mě.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a nalila jsem kávu do hrnečku.
Poté jsem se otočila a chtěla jsem mu ji donést, jenže jsem zjistila, že je
jeho místo prázdné. Na jeho stole jenom ležel papírek, který jsem viděla i
z dálky. Vrátila jsem se k jeho stolu a vzala jsem ho do ruky. Pod
ním ležela padesátidolarová bankovka. Opět nešetří na dýšku. Podívala jsem se
na papírek a přečetla jsem si ho.
Nikdy nedráždi upíra
ohledně sexu. Jinak to bude brát jako výzvu.
Mírně jsem se zamračila.
Tohle má být výhružka? Oznámení, že teď jsem objektem jeho zájmu? Jak jinak si
to mám vyložit? Ale ať byl jeho vzkaz jakkoliv záhadný a tajuplný, jedno
pozitivum by tu bylo. Opět jsem dostala od něj velké dýško.
Ten den se tam už znovu objevil. Ani jsem nečekala, že by se
tam znovu objevil. Vždycky přijde jenom jednou za den, dlouho tu sedí a poté
odejde. Takže ho uvidím až zítra a zeptám se ho, jak to myslel.
Ale stejně jsem si nemohla pomoct a cestou domů jsem na něj
myslela. Vlastně na něj poslední dobou myslím pokaždé, když chodím touhle
uličkou, ve které jsme na sebe poprvé narazili. Od té doby jsme se tu potkali
jenom jednou, když jsem si tu byla pro šálu. Přesto mám častokrát pocit, že je
tady někde také a sleduje mě. Nebo jsem jenom paranoidní?
Za sebou jsem něco zaslechla. Že by to byl on? Ohlédla jsem
se. Ne, nic tam nebylo. Začínám být paranoidní.
„Musím na něj přestat tolik myslet…“ řekla jsem si potichu
sama pro sebe.
„Na koho?“ ozval se hlas za mnou. V první vteřině mi
srdce poskočilo radostí, že tu přeci jen je. V druhé vteřině jsem se
okřikla, že se z toho raduju. Ve třetí vteřině jsem si uvědomila, že ten
hlas není jeho.
Otočila jsem se. Nikdo tam nebyl. Ale ten hlas jsem slyšela
naprosto jasně. Určitě to musí být nějaký upír. Neváhala jsem a rozběhla jsem
se k východu uličky. Jenže běhat po náledí není moc dobrý nápad. Zvládla
jsem uběhnout sotva dva metry, než mi podklouzla noha a já jsem se rozplácla na
zemi. Ošklivě jsem se uhodila do hlavy, ale to jsem v tu chvíli
ignorovala. Víc mě zajímala ta ruka, která mě chytila zezadu za krk a hrubě mě
vytáhla na nohy.
„Snad bys neutíkala…“ zamumlal ten neznámý hlas těsně u mého
krku. Cítila jsem, jak chladnou rukou odhrnuje moje vlasy a šálu.
Jenže já se jen tak nevzdám. Zatímco jsem se ho levou rukou
snažila praštit, což muselo působit směšně, kdy si vzpomenu na to, jak mám málo
síly v rukách. Ale tohle bylo jenom rozptýlení, protože pravou rukou jsem
zajela do svojí kabelky a nahmatala jsem tam dřevěný kolík. Pevně jsem ho
stiskla a schovala za svoji ruku.
Mezitím se začal svými zuby přibližovat k mému krku.
Neměla jsem moc času na rozhodování. Jeho ruce mě pevně drželi kolem ramen a
jeho hruď byla těsně přitisknutá k té mojí. Ale jelikož jsem štíhlejší a
on širší, část hrudi nic kromě oblečení nezakrývala. A byla to zrovna ta levá
část hrudi, kde by měl mít srdce. Posunula jsem se, co nejvíc doprava,
rozmáchla jsem se vší silou a kůl jsem namířila těsně vedle svého levého prsu.
Bylo slyšet nějaké křupnutí, pravděpodobně se mi podařilo
zlomit nějaká žebra. Zasyčel bolestí. Upírovo držení se oslabilo a mě se
podařilo dostat se od něj. Ohlédla jsem se. Neviděla jsem mu do tváře, protože
měl hlavu skloněnou a díval se na kůl v sobě. V tu chvíli mi došlo,
že se nedostal až tak hluboko, jak jsem doufala. Minula jsem srdce.
Upír si snadno vytáhnul kůl ze sebe a pak se na mě podíval.
Než jsem stihla něco udělat, byl u mě. Popadl mě a praštil mnou o zeď.
Dopadla jsem na zeď tvrdě a pořádně jsem se přitom bouchla
do hlavy. Možná to je otřes mozku a určitě spousta modřin. Tu bolest jsem si
uvědomila hned, jak jsem dopadla na tvrdou a studenou zem. Zároveň se mi
zatmělo před očima, ale jak jsem ležela na zemi, zrak se mi začal vracet.
Viděla jsem upírovy nohy, jak pomalu kráčejí ke mně. Vzápětí mě hrubě popadl za
vlasy a donutil mě podívat se mu do obličeje. Moc se z jeho obličeje přes
ty upírské rysy rozpoznat nedalo.
„Uvědomuješ si, jak moc bolí, když do někoho něco zabodneš?“
zavrčel na mě. Aby potvrdil pravdivost svých slov, kůl mi zabodl do stehna.
„Auuu!“ zaúpěla jsem bolestí, která se najednou objevila
v mojí noze.
„Už chápeš tu bolest?“ zeptal se upír a vytáhnul kolík
z mojí nohy. Znovu jsem zaúpěla
bolestí. „A co teprve kdybych ti ten kolík zabodnul třeba do břicha? Pro člověka
to musí být hodně nepříjemné.“
Rozmáchl se rukou a chtěl svoji výhružku splnit. Jenže
najednou zmizel. Viděla jsem jenom jednu šmouhu a pak už najednou přede mnou
nestál.
A pak se najednou přede mnou objevil Klaus a skláněl se ke
mně. „Ty jsi nepoučitelná. Jak dlouho ještě budeš chodit touhle uličkou? Dokud
tě tu někdo jednou nezabije?“
„Možná tudy budu chodit i po smrti,“ pousmála jsem se.
Nad mojí poznámkou se usmál a potom se podíval na moji
krvácející nohu. „Tohle nevypadá dobře,“ poznamenal. Jeho obličej se poté
změnil a kousnul se do své vlastní ruky. Svoje zranění mi strčil přímo před
obličej. Bylo mi jasné, proč to dělá, a tak jsem se napila jeho krve.
Poté jsem se na něj podívala. „Teď znovu zmizíš?“ zeptala
jsem se ho.
„A riskovat, že tě za rohem znovu někdo napadne?“ usmál se a
vzal mě za ruku. Pomohl mi postavit se, ale moji ruku nepouštěl. „Obzvlášť když
ti ujel autobus.“
Podívala jsem se směrem, kudy se šlo k zastávce. Ne, že
bych něco mohla vidět. „Sakra,“ zamumlala jsem.
„Chceš odvézt domů?“ zeptal se mě.
Přejela jsem pohledem zpět na něj. „A neuneseš mě do svého
tajemného, temného, upířího sídla plného rakví?“
„Kdybych chtěl něco takového udělat, tak tě rovnou unesu a
nenabízím ti odvoz. Ačkoliv to bych si napřed musel pořídit ty rakve.“
Usmála jsem se. „Kde parkuješ?“
Neodpověděl mi, jenom mě vedl uličkou dál. Pak jsem
zjistila, že parkuje hned za rohem. Ani
mě nepřekvapilo, že jeho auta nepatří zrovna mezi levné. Patřilo mu velké,
černé BMW. A jakožto správný, bůh ví, kolik let starý, gentleman mi otevřel
dveře od auta na místě spolujezdce a zavřel je za mnou, když jsem se posadila.
„Kam zmizel tamten upír?“ zeptala jsem se, když se posadil
na místo řidiče. „Co se s ním stalo?“
„Nemyslím si, že chceš vědět pravdu,“ odpověděl mi, zatímco
startoval auto. „Ale dám ti jednu radu. Příště až do nějakého upíra zarazíš
napůl kolík, ujisti se, že trefíš srdce.“
„Asi si to, co se mu stalo, domyslím,“ podotkla jsem a
zadívala jsem se na cestu. Po několika minutách jízdy jsem si uvědomila, že
míří ulicemi k mému domu, ačkoliv jsem mu neřekla, kudy má jet. „Jak víš,
kde bydlím?“ podívala jsem se na něho.
„Zjistil jsem si o tobě pár informací,“ přiznal, ale
nespouštěl pohled z cesty.
„Jaké například?“ pozvedla jsem obočí.
„Že jsi sirotek, rodiče ti zemřeli před pěti lety při
autonehodě. Studuješ poslední ročník psychologie a pomalu se ti blíží státnice.
Kromě toho se trochu věnuješ žurnalistice, protože občas píšeš články do
časopisů.“ Jakmile domluvil, přejel pohledem na mě.
„Kolik lidí jsi zabil, aby ses tohle dozvěděl?“ zeptala jsem
se.
„Kupodivu ani jednoho. Jenom jsem jich pár ovlivnil,“ opět
se podíval na cestu a zastavil před domem, kde bydlím. Opět mi stejně jako
předtím otevřel dveře auta a pomohl mi vystoupit.
„Je pěkné vidět, že se i v dnešní době najde nějaký
gentleman,“ poznamenala jsem. „Ačkoliv pocházíš ze staré doby.“
„A to tě dokonce i doprovodím i ke dveřím,“ pousmál se a
nabídnul mi rámě. Podívala jsem se na jeho ruku a nakonec jsem se do něj
zavěsila. Pomalu mě vedl ke dveřím, před dveřmi dřív, než jsem stihla něco
udělat, mi zajel rukou do kapsy bundy a vyndal klíče.
„Odkud víš, kam si dávám klíče?“ zeptala jsem se ho.
„Jsem prostě všímavý,“ pokrčil rameny a odemknul dveře. Ve
výtahu mi vrátil klíče a zmáčknul tlačítko pro sedmé patro.
„Už se radši ani nebudu ptát, jak víš, v které patře
bydlím,“ poznamenala jsem a opřela jsem se zády o stěnu výtahu. „Je vůbec něco,
co o mě nevíš?“
„Ano,“ přikývl. „Jak tě vystrašit.“ Pohlédl mi do očí. „Což
mi připomíná, bála ses dnes?“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nestihla jsem to. Spíš jsem
myslela na to, jak utéct. Na strach jsem v hlavě neměla místo.“
Výtah zastavil a my jsme oba dva vystoupili. Zastavila jsem
se před mými dveřmi a otočila jsem se na něj. Prohlédla jsem si ho. V jeho
tváři jsem viděla stopu zklamání. „Nemusíš vypadat zklamaně kvůli tomu, že jsem
nezačala panikařit. Nebo si budu myslet, že se zajímáš jenom o to, jak mě
vystrašit.“
„Vlastně to byl můj původní záměr s tebou. Počkat si na
chvíli, kdy budeš vyděšená. Ale dneska…“ Přistoupil ke mně blíž a podíval se mi
do očí. „Ode dneška jsi pro mě výzva.“
Pochopila jsem tu narážku a jeho vzkaz. To jsem si pěkně
naběhla. „A proč já?“ zeptala jsem se ho a kousla jsem se do rtu. Zády jsem se
opřela o dveře do mého bytu.
„Protože ona svým
světlem rozsvěcuje svíce. Jak v černochově uchu náušnice. Na tvář temné
noci jasně plane. Nedostupná jak zlato zakopané hluboko pod zemí. Ostatní panny
vedle té holubice jsou jak vrány. Tanec už skončil. Půjdu honem za ní, chci
z její ruky přijmout požehnání. Já že jsem miloval? To jsem byl slepý.
Tohle je křišťál. Tamto byly střepy.“
Usmála jsem se, když jsem uslyšela, jak cituje Shakespeara.
Natáhnul ruku a pohladil mě po tváři.
„Vás dotýkat se neurvalou dlaní je stejný hřích jako svátost
znesvětit, ale mé rty, poutníci uzardění, spěchají polibkem tu vinu smýt.“
„Křivdíš své ruce, poutníčku můj milý,“ přidala jsem se
k jeho hře. „Vždyť poutá moji ruku oddaně. Tím dotykem se obě políbily.
Jak při modlitbě jsou teď spoutané.“
„Člověk se modlí nejen rukama,“ namítnul.
„Máš pravdu. K modlení jsou také rty,“ souhlasila jsem
s ním a tušila jsem, kam tohle povede.
„Dopřej jim taky zbožnost, lásko má,“ pokračoval a naklonil
hlavu ke mně. „Ať v modlitbě jsou k sobě sepjaty.“
„Mé rty jsou němé, prahnou po modlení,“ naklonila jsem
k němu také hlavu.
„Mlč, světice, a dej mi rozhřešení,“ znovu naklonil hlavu ke
mně, a když už nás dělil jenom centimetr, otočila jsem hlavu na stranu.
„Asi už bych měla jít,“ zamumlala jsem a hlavu jsem si
opřela o zeď. Znovu jsem se na něj podívala. Tentokrát na něm žádné zklamání
nebylo vidět. Buď to dobře maskoval, nebo já mám moc velké sebevědomí.
„Tak dobrou noc,“
řekl mi. Z jeho obličeje se teď nedalo nic vyčíst.
„Dobrou… a mimochodem je pravda to o tom, že upíra musím
pozvat, aby mohl vstoupit?“
„Je,“ pozvedl obočí. „Proč? Hodláš mě pozvat?“
„Ne, dívka musí dělat drahoty a ne si hned zvát cizího muže
do bytu. Chtěla jsem jenom vědět, jestli můžu v noci klidně spát.“ Zajela
jsem rukou do kapsy a vytáhla jsem klíče. Odemkla jsem si byt a pak jsem se
ohlédla přes ramena na Klause. Právě si přivolávala výtah. Chvíli jsem váhala,
jestli mám udělat to, co mě teď napadlo. Po desíti vteřinách uvažování jsem se
rozhodla.
Otočila jsem se a překonala jsem těch pár metrů mezi námi.
Otočil se na mě, nevěděl, co mám v plánu. Usmála jsem se a naklonila jsem
se k němu. Musela jsem si stoupnout na špičky, abych ho mohla políbit na
tvář, a pak jsem přesunula svoje rty k jeho uchu. „Děkuju za záchranu
života,“ zašeptala jsem.
Pak jsem se narovnala a podívala jsem se mu do očí. „Tak
dobrou noc,“ kousla jsem se do rtu a vydala jsem se ke svému bytu. Neohlédla
jsem se za ním, ačkoliv jsem věděla, že mě sleduje. Měla jsem chuť se podívat
na to, jak se tváří, ale odolala jsem. Zavřela jsem za sebou dveře bytu a
zamknula jsem. Sundala jsem si kabát a rovnou jsem zamířila do svého pokoje ke
svému deníčku.
11. 2. 2010
Dnešní večer byl
šílený. Napřed mě jeden upír napadne a málem zabije (a udělal mi díru do mých
džínů), potom jiného upíra políbím. Teda byla to jenom taková malá pusa, ale
když si vzpomenu, že mě před měsícem kousnul a já jsem pak dostala praštěný
nápad, že se pomstím a budu lovkyní upírů (to bych se napřed musela učit
mířit), tak je tohle absurdní. A mnohem absurdnější je, že se mi možná začíná
pomalu líbit.
Žádné komentáře:
Okomentovat