21. kapitola - Koupaliště

Ležela jsem na břiše a nechala jsem na svoje záda dopadat sluneční paprsky. Vedle mě ležela Annie a dělala to samé. Prostě jsme se opalovaly na koupališti. Jsou to dva týdny, co jsem přijela ze školy a od té doby jsme tohle dělaly často. Prostě jsme vyrazily na koupaliště a lelkovaly jsme na slunci. Užívaly jsme si ty chvíle strávené spolu, protože v září nastoupím do školy a vrátím se až za rok.

Během toho opalování se mi myšlenky zatoulaly zpátky do školy. Vzpomněla jsem si na hrad plný záhad a zkratek, kde jsem ze začátku bloudil. Také jsem si připomněla rozsáhlé pozemky a jezero, kde jsme si sedli po konci závěrečných zkoušek. Ten den se odehrálo naše dobrodružství za padacími dveřmi.

Mysleli jsme si, že jeden náš profesor se snaží získat Kámen Mudrců, ze kterého lze získat Elixír života. Nakonec se ukázalo, že se ho snaží získat jiný profesor a dělá to pro Voldemorta, který zabil kdysi Harryho rodiče.  A právě ten profesor se na Voldemortův příkaz pokusil Harryho zabít. V tu chvíli jsem se tam nějak připletla já. Chvíli předtím jsem totiž po velké ráně do hlavy, která mě málem zabila, upadla do bezvědomí a poté se aktivovaly mé bilokantské schopnosti. Takže jsem se tam objevila ve své astrální podobě a pokusila se o záchranu Harryho. Nakonec se mi nějak povedlo absorbovat smrtelný paprsek mířený na Harryho. A nejzajímavější na tom je, že to nikdo kromě Annie neví.

Nevýhodou je, že poslední dobou mívám bilokanstké sny. Nemám lektvar, který by je potlačil. Takže se zhruba každou druhou až třetí noc vydávám ve snu na procházku. Většinou jsem jenom chodila po našem dětském domově, ale poslední noc jsem se vydala do města. Takhle se můžu klidně v noci toulat po Londýně a nic se mi nemůže stát, když jsem neviditelná.

Zívla jsem a rozhlédla jsem se. Annie vedle mě ležela dál a četla si časopis.

„Annie,“ oslovila jsem ji, ale nereagovala. Byla moc začtená. Tak jsem vstala a šla jsem si zaplavat do jezera, protože už vážně bylo velké vedro. Prošla jsem kolem těch smějících se lidí a vlezla jsem si. Nejdřív jsem opatrně namočila nohu. Na první namočení to bylo studené, ale pak jsem si zvykla. Vlezla jsem do vody až po krk a pak jsem se teprve odrazila ode dna a dělala jsem tempa. Byla jsem ve vodě pár minut a pak jsem se vylezla. Kapala ze mě voda a vracela jsem se zpátky k Annie. Cestou se za mnou několik lidí otáčelo, ačkoliv jsem nechápala proč.

Vedle Annie někdo ležel. Nějaká holka. Možná Annie narazila na někoho, koho zná ze školy. Ta holka měla zrzavé vlasy. Nebylo ji vidět do obličeje, protože ležela na břiše na mém místě. A měla žluté plavky, které byly dost podobné mým. Vlastně vypadaly úplně stejně. Byly to ty samý. Že by měla Annie nějakou kamarádku, která je mi opravdu hodně podobná?

To nebyla žádná kamarádka. Byla jsem to já.

Podívala jsem se na svou ruku. Byla průhledná. Já jsem usnula a nevědomky jsem použila své bilokantní schopnosti. Už abych byla v Bradavicích a mohla jsem si připravit ten lektvar. Už takhle jsou ty schopnosti otravné, a jestli se mi časem zlepší a rozrostou, tak to bude už vážně k nevydržení. Teď musím přijít na to, jak se probudit.

„Annie!“ zavolala jsem na ni, ale bylo to zbytečné. Nikdo mě tady neslyší, stejně jako se nemůžu ničeho dotknout.

Posadila jsem se mezi sebe a Annie. Sedla jsem si do tureckého sedu a začala jsem meditaci. Uklidnila jsem svůj dech a vyprázdnila jsem si hlavu. Když už jsem měla mysl dostatečně prázdnou, soustředila jsem se na jednu jednou myšlenku. Probudit se.

Nešlo to. Cítila jsem tu sílu v sobě, brnělo mě tělo, ale nešlo mi zaměřit. Možná jsem se nedostatečně soustředila. Nakonec jsem to asi po deseti minutách snažení vzdala. Místo toho jsem se zaměřila na něco jiného. Představila jsem si papírek. Bílý, čistý nepopsaný. Síla ve mně se hromadila, tentokrát už měla správný cíl. Cítila jsem, že působí.

Otevřela jsem oči. Vedle Annie ležel bílý, čistý malý papír. Nevšimla si ho. Představila jsem si písmo na papíře a na něm se objevila malá čárka. Potom druhá a potom třetí. Přímo před mýma očima se začal na papír psát vzkaz. Jako kdyby to psal někdo neviditelný neviditelnou propiskou. Písmena se objevovala na papíře, až z nich vznikla slova. Nakonec tam byla jedna věta mým písmem: A. probuď mě! K.

Annie si toho stále nevšimnula. Kdyby nyní zavál vítr, bylo by to snazší. Takhle bych mohla čekat pěkně dlouho, než ji konečně napadne zvednout hlavu. Probodla jsem ji pohledem, přestože mi to bylo k ničemu. To je ta těžký zvednout ten papírek a přečíst si ho?

Jako kdybych chtěla dokázat, jak je to snadné, tak jsem potom sáhla rukou. Udělala jsem to podvědomě, ani jsem o tom nepřemýšlela, protože jinak by mi to rovnou přišlo zbytečné. Moje průhledná ruka by tím jen prošla a nic nevzala. A právě tohle se vůbec nestala. Vzala jsem papírek, jako kdybych byla v normální podobě. Až když jsem ho držela v ruce, tak jsem si uvědomila, že se děje něco divného. Překvapením jsem papírek pustila a on spadnul přímo před Annie.

Vzala ho a přečetla si ho. Poté se naklonila k mému tělu a zatřásla s ním. Probudila jsem se.

„Konečně,“ vyhrkla jsem.

Annie na mě nechápavě koukala. „Proč si mi psala lístek, abych tě probudila? To jsi mi to nemohla prostě říct?“

„A jak jsem ti to asi měla říct, když jsem spala?“ zeptala jsem se ji.

„Měla jsi mi to říct, než ses rozhodla dát si šlofíka.“

„A jak, když jsem v tu chvíli ještě nevěděla, že usnu?“

Nyní se tvářila ještě nechápavěji. „Ale jak si potom…“

„Usnula jsem a dostala jsem se do své astrální podoby,“ vysvětlila jsem ji.

Annie se podívala na papírek, pak na mě, potom znovu na papírek a poté zase na mě. „Vážně si použila ty svoje schopnosti? Takže je opravdu máš?“

„To jsi mi doteď nevěřila nebo co?“ zeptala jsem se jí.

„Věřila. Takže ten vzkaz si napsala ve spánku?“

Přikývla jsem. „Napřed jsme si šla zaplavat a až potom jsem zjistila, že jsem v astrální dimenzi. Snažila jsem se probudit, ale nešlo to. Tak jsem vyčarovala ten papírek se vzkazem.“

„Ale co kdyby tě někdo viděl? Navíc přece o prázdninách nemůžete používat kouzla.“

„Nesmím kouzlit hůlkou, ale o bilokantských schopnostech v tom písemném zákazu nebylo ani slovo. A toho malého čarování by si nějaký mudla všiml jenom, kdyby nás nějak pečlivě pozoroval.“ Rozhlédla jsem se pro jistotu, jestli nás někdo nesleduje. Jen několik kluků, třeba jeden pěkný černovlasý, pokukovalo po Annie. Před měsícem jí bylo čtrnáct a měla pěkné dlouhé blonďaté vlasy. Někdy jsem si vedle ní připadala trochu obyčejně.

„Ale někdo by si mohl všimnout, že jsi byla suchá a najednou si byla mokrá.“

Podívala jsem se na sebe. Opravdu ze mě kapala voda. Nevšimla jsem si toho, protože ze mě kapala voda, když jsem vylezla z vody. Teď už chápu, proč se za mnou ostatní otáčeli. Viděli jenom kapající vodu a mě ne.

„To je zvláštní,“ zamumlala jsem pro sebe.

„Co?“ zeptala se mě nechápavě Annie.

„V astrální podobě jsem byla mokrá, a když jsem se potom vrátila do své podoby, tak se ta voda na mě nějak přenesla. To vysvětluje, proč jsem se tenkrát po tom snu o Vánocích cítila tak potlučená. Co se stane mému astrálnímu já, tak se to samé stane i mému fyzickému tělu.“

Nahoře nad námi jsme zahlédla, jak něco letí. Zvedla jsem oči. „Když k člověku přiletí sova, tak je to asi ostatním podezřelé, co?“ zeptala jsem se Annie. I ona zvedla hlavu.

O deset vteřin později vedle nás přistála hnědá sova, teda pokud se to dalo nazývat přistáním. Nestihla to ubrzdit a tak se kousek svezla po trávě. Byla jsem u ní první, takže jsem stihla vzít si od ní dopis. Vzápětí se kolem ní začali zvědavě scházet mudlové a prohlížet si ji. Sově se všechna za pozornost moc nelíbila, protože se zvedla a odletěl schovat se do stínu stromu, kde ležel na zemi odhozený rohlík a začala do něj klovat. Někteří lidé si na ní ukazovali a matky zakazovali dětem jít k ní blíž.

Rozevřela jsem dopis, který byl adresovaný mně.

Ahoj Kate!

Tak ti nakonec píšu, aby sis v záři nestěžovala, že jsem ti nenapsal. Vlastně jsem musel napsat i Hermioně, od které mi už přišla i odpověď. Psala mi něco o tom, že odjíždí na prázdniny s rodiči někam na jih Anglie. Nejspíš ti to psala asi taky ale mudlovskou poštou (nevím teda, jak moc je ta pošta rychlá). Harrymu jsem psal taky, ale ještě mi neodepsal. Snad to tam u těch jeho mudlovských příbuzných není až tak strašný.

Hlavním důvod, proč ti píšu je, že tě zvu k nám na prázdniny. Když se mamka dozvěděla, že ty ani Harry (u něho už to teda věděla dřív) nemáte rodinu, tak mi rozkázala, abych vás k nám pozval. Taky říkala něco o tom, že alespoň poznáte, jak vypadá kouzelnická domácnost. Já bych vás teda pozval i sám, ale takhle mám i oficiální rodičovské povolení. Kromě vás jsem zval i Hermionu, ale ta chce zůstat s rodiči, než jim zase odjede. Takže jestli chceš přijet, tak mi odepiš po Errolovi (tak se jmenuje ta naše sova). Harry mi zatím neodepsal a Errol přiletěl s prázdnou, takže Hedviku očekávám každou chvílí.

Zdraví tě

Ron

P. S. Chtěl jsem poslat tenhle dopis po Percyho sově, ale odmítá mi ji půjčit, tak snad to Errol zvládnul. Je trochu nemotorný.

„Annie?“ oslovila jsem ji opatrně, když jsem dočetla dopis.

„No?“ zeptala se, zatímco ležela na zádech a opalovala se.

„Vadilo by ti, kdybych odjela na pár týdnů k Ronovi?“

„Cože?“ vyhrkla a posadila se. „Celý rok tu nejsi, teď máme dva měsíce, abychom to dohnali, a ty tu navíc nebudeš?“

„Byla jsem tu na vánoční prázdniny a na velikonoční bych přijela také, ale bylo tam hodně úkolů. A celý rok jsme si přece psali. Kromě toho tam budu jenom na pár týdnů a pak už budu jenom tady.“

Annie pokrčila rameny. „Dělej si, co chceš.“ Přesto jsem poznala, že je trochu uražená.

Napsala jsem na malý lístek Ronovi, že přijedu. Akorát si to ještě musím dohodnout v domově. Lístek, který jsem srolovala a nadepsala na něj Ronovo jméno, jsem schovala do kapsy a zamířila jsem k Errolovi. Nechával se zrovna hladit od jednoho mladého kluka. Byl docela mladý, asi tak patnáct let. Měl černé vlasy dlouhé až po bradu. Předtím patřil k těm, kteří pokukovali po Annie.

„Jdeš poslat dopis?“ zeptal se mě.

„Co?“ Tvářila jsem se nechápavě a snažila jsem se, aby z mého hlasu nebylo poznat, jak mě ta otázka vyvedla z míry.

Narovnal se, přičemž Errol mu stál na ruce, a přeměřil si mě pohledem. „Tipuju tě spíš na Bradavice než na Krásnohůlky.“

„Krásno-co? A jak víš, že chodím do Bradavic?“

„Sovy většinou mudlům poštu nenosí,“ odpověděl a pokrčil rameny. Potom se podíval směrem k Annie. „Ona taky chodí do Bradavic?“

„Ne, je jenom mudla,“ řekla jsem.

„Škoda,“ pokrčil rameny.

„Tebe jsem ale v Bradavicích neviděla.“

„Taky tam nechodím. Studuju v Kruvalu.“

„Kdeže?“

Zarazil se. „Ty nevíš nic o Kruvalu?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„A o Krásnohůlkách?“

Znovu jsem zavrtěla hlavou.

Mávnul rukou. „Tak nic. To by bylo na dlouho. Tady máš sovu, můžeš si poslat dopis.“

Podal mi Errola a já jsem mu připevnila k noze srolovaný lístek. Naštěstí jsem byla obklopená dlouhými větvemi stromu a z jedné strany jsem navíc byla schovaná za tím klukem, takže jsem si nemusela dělat starosti s tím, že by nějaký mudla viděl, co dělám. Errola jsem nakonec nechala odletět k Ronovi domů a doufala jsem, že tu cestu zvládne.

„Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptala jsem se toho neznámého kluka.

„James Hutson.“ usmál se na mě a natáhnul ke mně ruku.

„Katherine Beckerová.“ Taktéž jsem se na něj usmála a potřásla jsem si s ním rukou.

„Mimochodem,“ začal mluvit. „Bude to znít trochu divně, ale stejně ti to povím. Ono před chvílí se mi zdálo, jako kdyby ve vzduchu kapala voda. Nebyl to déšť, to by voda kapala z mraků. V tomhle případě ta voda kapala z výšky v úrovni člověka.“

„To je zajímavé,“ podotkla jsem a snažila jsem se nenechat se tím rozhodit. „Jenom nechápu, proč přesně mi to říkáš.“

„Skončilo to u vaší deky,“ prohlásil.

„Nevím, co to bylo,“ pokrčila jsem rameny. „Já jsem spala.“

„A přesto jsi mokrá,“ zamumlal si pro sebe, ale já jsem to zaslechla.

„Skoro bych řekl, že jsi…“

„Co jsem?“ vyhrkla jsem na něj.

„Ale nic,“ mávnul rukou. „Toho si nevšímej. Takže hodně štěstí v Bradavicích,“ rozloučil se se mnou.

„Ty si zase užij Kruval, ať je to cokoliv.“