Seděla
jsem na posteli a přemýšlela jsem. Kufr už jsem měla sbalený, vlastně jsem do
něj jenom naházela oblečení a přidala jsem těch pár věcí, které jsem nakoupila
letos na Příčné. Za chvíli už budu muset jít na vlak. Alespoň už budu konečně
v Bradavicích a zbavím se slídivé Valerie. Poslední dobou se tváří nějak
divně.
Stejně
mi vrtala hlavou ta malá černá knížka od Ginny. Vůbec jí nevadilo, když jsem si
ji od ní vzala. Stejně netušila, kde se to vzalo mezi jejími věcmi. Během
posledního týdne jsem ho neustále zkoumala ze všech stran. Ten zvláštní pocit,
který jsem předtím z toho cítila, zmizel. Vypadalo to jako úplně obyčejná
malá černá kniha. Akorát jsem při tom zkoumání přišla na to, že to je vlastně
deník. Nejspíš patřil nějakému mudlovi nebo čaroději z mudlovské rodiny,
protože na zadní straně jsem našla vytištěné jméno krámku z jedné ulice
v Londýně. Ta ulice se jmenovala Vauxhallská a nebyla moc daleko od našeho
dětského domova. To hlavní ale je, že to je nejspíš deník a patřil T. R.
Raddleovi. Alespoň to jméno bylo napsané na první stránce úhledným písmem.
Podívala
jsem se na hodinky. Je čas jít. Deník jsem zastrčila do kapsy batohu a hodila
jsme si ho na záda. Marně jsem čekala, jestli se tu objeví ještě Annie. Od té
naší hádky jsem s ní nemluvila. A právě proto pro mě bylo překvapení, když
jsem otevřela dveře a tam stála ona. Ruku měla zdviženou v úrovni kliky.
„Annie?“
„Díky
bohu, že jsi ještě tady. Bála jsem se, že už jsi odjela,“ kývla hlavou směrem
ke kufru v mojí ruce.
Podívala
jsem se znovu na hodinky. Tři čtvrtě hodiny do odjezdu vlaku. Nejvyšší čas
abych vyrazila.
„Vlastně
jsem zrovna na odchodu.“
„Tak
já s tebou půjdu na nádraží. Jako loni.“
„Dobře,“
odpověděla jsem jí. Společně jsme sešly první patro dolů bez jediného
proneseného slova. To napětí mezi námi by se dalo krájet.
Jako
první promluvila Annie. „Promiň,“ řekla potichu.
„Co?“
„Promiň,“
zopakovala znovu. „Že jsem byla tak protivná.“
„Není
to jenom tvoje vina. Pravda je, že jsem tě poslední dobou zanedbávala.“
„Ale
neměla jsem reagovat tak přehnaně.“
„Fajn,“
prohlásila jsem. „Tak to smažeme. Já ti budu psát tak často, až mi nebudeš
stíhat odepisovat a na Vánoce i Velikonoce přijedu sem. A na tu hádku
zapomeneme.“
„Tak
dobře,“ souhlasila Annie. Konečně se napětí mezi námi trochu uvolnilo a
vypadalo to, že je všechno jako dřív.
„Je
mi to líto,“ řekla Annie po další chvíli mlčení. Podívala jsem se na ni tázavým
pohledem. „Neměla jsem to dělat.“
„Už
jsme se přece dohodly, že je ta hádka smazaná a zapomeneme na to.“ Za chvíli ji
dlouho neuvidím a nechci si těch pár posledních chvil kazit negativním
rozebíráním našich hádek.
„No,
ono to bude možná trochu složitější,“ pokračovala Annie. „ Asi jsem udělala
nějakou blbost.“
Zrovna
jsme sešli dolů do přízemí a měla jsem v plánu pokračovat dál ke dveřím.
Už jsem sahala na kliku, když mě její věta zarazila. Otočila jsem se a podívala
jsem se na Annie, která stála za mnou s pohledem sklopeným do země.
„Co
jsi provedla?“ zeptala jsem se jí. „Annie, co jsi udělala?“
„Nic
špatného neudělala,“ ozval se známý hlas na schodech. Valerie právě scházela
dolů a za ní šel Tom, který nesl pár knížek. „Jen nám řekla pravdu.“
„Pravdu?“
zopakovala jsem po ní. Potom jsem se podívala na Annie. Nemohla jsem tomu
uvěřit. Snad neudělala to, co si myslím. „Jakou pravdu? Co jsi jim řekla?“
„Já
jsem nechtěla,“ namítla Annie. „Jenže já jsem byla naštvaná a oni navíc už
většinu věděli.“
„Příště
až se budete hádat, tak přitom nevykřikuj na celý barák, že jsi čarodějka,“
dovysvětlila Valerie. Hlavou mi probleskla vzpomínka. Tenkrát jsem slyšela na
schodech kroky a zahlédla jsem stíny. To musela být Valerie nebo možná to byli
oba dva.
„A
pak už jen stačilo, aby nám tady Annie dovysvětlila zbytek,“ prohlásil Tom.
„Navíc
nám i ukázala pár tvých učebnic,“ dodala Valerie. Vzala do ruky jednu
z knih, které držel Tom. Knihu natočila tak, abych mohla vidět její název.
Byly to Dějiny čar a kouzel.
To
mě naštvalo. Pustila jsem kufr a nechala jsem ho s žuchnutím spadnout na
zem. Přitom uvnitř zacinkaly váhy, jak narazily do kotlíku. Několika ráznými
kroky jsem překonala vzdálenost mezi mnou a Valerií. Vytrhla jsem jí svoji
učebnici z ruky. Valerie vyjekla překvapením.
„Nesahej
na moje věci,“ zavrčela jsem na ní a výhružně jsem se na ní podívala.
„Já
jsem vždycky tušila, že jsi divná.“
„Nejsem
divná! Jsem normální stejně jako všichni ostatní čarodějové a čarodějky.“
Nejsem, protože jsem zároveň i bilokant.
„Jasně,“
ušklíbla se. „Klidně si to namlouvej dál. A můžeš se vrátit mezi sebe a ty
tvoje zrůdy.“
„Já
nejsem zrůda!“ vykřikla jsem. „Jsem čarodějka! A já se za to nestydím! Jsem
hrdá na to, co jsem. Mám aspoň svět, kam patřím. Nemusím být pořád tady,
v tomhle domě. Nemusím být tady s tebou.“
„Seš
zrůda. Ale klidně si prováděj dál na tý svý ujetý škole ty svoje ujetý…rituály.
A nemusíš se ani vracet. Nechceme být pod střechou s někým takovým.“
„Moje
škola není ujetá. Jednou ji vyjdu a budu umět čarovat. Najdu si nějakou dobrou
práci v kouzelnickém světě. Za to ty to maximálně někdy dotáhneš na
nějakou uklízečku. Ty nejsi nic.“ Při posledním prstě jsem zvedla prst a
chystala jsem se ji šťouchnout do hrudi.
„Kate!“
vypískla Annie. Zarazila jsem se a podívala se na ní.
„Co
je?“ odsekla jsem. Přejel mi mráz po zádech.
„Není
ti to povědomý?“ zeptala se mě. „Tvůj vánoční sen.“ Hlavou mi probleskla
vzpomínka. Boží Hod… koupelna…Valerie. Ucukla jsme rukou a podívala jsem se
znovu na Valerii.
„Dávej
si pozor,“ varovala jsem jí.
„Nemůžeš
mi nic udělat,“ namítla Valerie. „Mimo školu nemůžeš používat kouzla.“ Proboha,
co všechno jí Annie řekla?
„To
si jenom myslíš,“ procedila jsem skrz zuby. Prsty mě začaly brnět. Zaťala jsem
ruce v pěst. Uklidni se. Žádný vztek. 1…2…3…4…5…
„Nemyslím,
já to vím,“ přerušila Valerie moje duševní počítání. Hromadil se ve mně vztek a
energie. „Jinak by tě vyhodili ze školy. A už bys nikdy neviděla ty svoje ujeté
kama…“
Jednala
jsem bez rozmyšlení. Moje ruka vystřelila do vzduchu a udeřila Valerii do
tváře. Ten pohyb ruky byl rychlý. Až příliš. Nepřirozeně rychlý. Nelidsky
rychlý. Magicky rychlý. Ve chvíli, kdy se moje ruka dotkla její tváře, ozvala
se rána. Jenže tohle nebyla obyčejná rána, jako když na sebe narazí dvě věci.
Tahle rána se ozvala z oblohy. Venku se zahřmělo. Lampa zablikala. Valerie
zavrávorala a spadla na zem. Dívala se na mě vystrašeně.
„Já
jsem ti říkala, ať si dáváš pozor,“ zasyčela jsem na ni. „A ještě jednou tě
uslyším nějak špatně mluvit o mých kamarádech, tak to bude horší.“
„Co
se to tady děje?!“ ozvalo se ode dveří do klubovny. Otočila jsem hlavu. Stála
tam jedna z vychovatelek a zrovna ta nejpřísnější, McCourtneyová. A navíc
neví nic o mě, mojí škole a mék světě. Stačil jí jeden pohled na nás, mě a
Valerii ležící na zemi, aby si udělala svůj obrázek. Pochopitelně špatný.
„Tohle,“
ukázala na mě prstem,“ pro tebe bude mít velmi nepříjemné následky.“
„Ale,“
namítla jsem.
„Nechci
slyšet žádné ale,“ zarazila mě rázně.
Podívala
jsem se na hodinky. Zbývá mi dvacet minut. „Jenže mě jede za chvíli vlak do
školy.“
„To
mě nezajímá! Žádné rvačky tady nestrpím. Pojedeš příštím autobusem.“
„Ale
tam jezdí vlaky,“ namítla jsem znovu. „A další jede až v lednu.“
Vychovatelka
se na mě zamračila. „Není tu náhodou slečna Lopezová?“ zkusila jsem ještě.
„Dnes
ne,“ zavrhla mojí myšlenku. Tak se nedá nic dělat.
Přešla
jsem ke kufru a vzala jsem ho do ruky. „Pardon, ale já vážně musím jít.
Rozebereme to, až přijedu.“ A než stačila vychovatelka něco namítnout, vyšla
jsem ven na ulici.
Ušla
jsem sotva několik metrů, když se dveře otevřely znovu. Čekala jsem, že to bude
běsnící McCourtneyová. Proto jsem přidala ještě víc do kroku.
„Kate!“
zavolal na mě někdo a popoběhl ke mně.
Hned
jsem poznala hlas té zrádkyně a tak jsem zastavila. Otočila jsem se na ni a
podívala jsem se jí do očí. „Proč si to udělala?“ vyhrkla jsem na ni.
„Já
jsem nechtěla,“ namítla.
„Tak
si to neměla dělat!“
„Když
já jsem na tebe byla vážně hodně naštvaná. Ty tam máš svůj vlastní nový
dokonalý svět, do kterého nepatřím. Tak jsem ti ho chtěla nějak nabourat.“
„Přestaň!“
okřikla jsme ji. „Přestaň s těmi výmluvami! Mě je úplně jedno, proč jsi to
udělala. Hlavní je, že jsi to udělala. Zradila si.“
„Ale-“
„Ne!“
zarazila jsem ji. „Já jsem ti věřila. Svěřila jsem ti svoje tajemství. Znáš
každé moje tajemství a prozradíš to zrovna Valerii. Nechceš takhle náhodou taky
napsat Malfoyovi o těch mých snech?“
„Promiň,“
zamumlala Annie potichu.
„Na
tohle bude potřeba něco víc, než obyčejný promiň,“ odsekla jsem a otočila jsem
se k ní zády. Odešla jsem od ní a nechala jsem ji stát samotnou na
chodníku. Přidala jsem do kroku a pospíchala na nádraží.
Na
nádraží jsem dorazila pět minut před jedenáctou. Kufr jsem naložila na
nejbližší vozík a rozjela jsem se směrem k nástupišti 9 a 10. Ta jízda mi
trochu připomínala létání na koštěti, protože jsem se chvílema docela
přiblížila k jeho rychlosti. Nejprve jsem jenom běžela a tlačila před
sebou vozík, ale nakonec jsem stála na okraji vozíku, odrážela jsem se od země
jako na koloběžce a kličkovala mezi lidmi. Myslím, že se mi povedlo několik
lidí i srazit na zem. S touhle šílenou rychlostí jsem se během chvilky dostala
k požadované přepážce mezi nástupišti. Ani jsem nebrzdila, jenom jsem
namířila vozík na přepážku a projela jsem zdí.
Nástupiště
už bylo skoro prázdné, byli tam většinou jen rodiče mávající svým dětem. Začala
jsem brzdit, ale moje brzdná dráha byla moc velká. Kdo ví, kde bych nakonec i
s vozíkem skončila. Nakonec jsem to vyřešila po svém. Zhruba někde u
vagonu, který byl určený na kufry, jsem sebe i kufr vyložila. Při pádu se mi
rozepnul batoh, nejspíš se jezdec zipu za něco zachytil a rozepnul se. Vozík
ten pokračoval dál. Ani jsem nezahlédla, kde skončil. Snad to nebylo na
kolejích. Sama i s kufrem jsem zůstala rozpláclá ležet na zemi. A kromě
toho se všude okolo povaloval obsah mého batohu.
Bleskově
jsem se ale zvedla svůj kufr a sebe ze země a naházela jsem si věci do batohu.
Neměla jsem čas na nějaké válení na zemi. Nemluvě o tom, že jsem už tak poutala
moc pozornosti svojí jízdou. Kufr jsem dala do vagonu. Vedle mě tam taky ještě
nějaký rodič narychlo dával kufr a mám pocit, že to byl pan Weasley. Nebo mi ho
to aspoň připomnělo.
Průvodčí
zapískal a vlak se začínal rozjíždět. Bohužel, já jsem v něm pořád nebyla.
Rozběhla jsem ke dveřím vlaku. Naštěstí byli stále otevřené, protože tam stálo
několik studentů, kteří se vykláněli ven a mávali svým blízkým. Když zahlédli
mě, jak k nim běžím, ustoupili, abych měla volné místo. Natáhla jsem ruku
ke dveřím. Chybělo mi jenom pár centimetrů. Ještě kousek. Vlak zrychlil. Také
jsem přidala. Už jenom kousek. Moje prsty se otřely o chladný kov. Natáhla jsem
ruku ještě víc, ale nedostáhla jsem. Z vlaku někdo vystrčil hubenou bledou
ruku a chytil mě. S pomocí toho někoho se mi konečně podařilo naskočit do
vlaku. Oddechla jsem si. Sice jsem se trochu proběhla, ale nakonec jsem to
stihla.
„Velmi
zajímavý způsob nastupování,“ okomentoval můj výstup jemný dívčí hlas.
„Díky
za pomoc,“ odpověděla jsem, aniž bych věděla komu. Podívala jsem se na ní a
strnula jsem. Byla to Malfoyová. To ona mi pomohla.
Povzdechla
jsem si. Ne, dneska už jsem se jednou nechala někým vytočit. Můžu být ráda, že
to nemá zá následek moje vyloučení ze školy. Přeci jen jsem použila kouzlo. I
když na druhou stranu dnes začíná školní rok, takže teoreticky jsem ten zákaz
neporušila.
„Užila
sis prázdniny?“ zeptala se mě mile.
„Byly
báječný,“ odsekla jsem. Na ten její milý úsměv na tváři ji neskočím.
„Špatná
nálada?“ pokračovala a dál se na mě usmívala.
„Jak
si na to přišla?“ zeptala jsem se jí jízlivě. Zamířila jsem k ní. Stála
uprostřed uličky, takže jsem ji musela obejít. Když jsem kolem ní procházela, tak
do mě trochu strčila. Těžko říct, jestli to bylo schválně nebo ne, protože
v tu chvíli sebou pravděpodobně kvůli nějaké nerovnosti na koleji celý
vlak škubnul. Kvůli tomu Malfoyová narazila do mého boku a batohu. Obě jsme to
mlčky přešly a každá si šla svou cestou.
Nakukovala
jsem do kupé a hledala jsem svoje kamarády. Nikde jsem neviděla ani hnědou
bujnou hřívu vlasů, pihatého zrzka a ani černovlasého hubeňoura. Pak jsem ale
zahlédla někoho povědomého. Seděla v kupé sama.
„Ahoj
Ginny,“ pozdravila jsem jí, když jsem vcházela dovnitř.
„Ahoj,“
pozdravila mě. Posadila jsem se naproti ní a pořádně jsem si zapnula batoh.
„Nevíš,
kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se jí.
„Nevím,“
pokrčila rameny. „Percy ten bude asi v prefektském vagonu a dvojčata ta
někde něco vyvádějí.“
„Vlastně
jsem myslela spíš Harryho a Rona,“ vysvětlila.
Znovu
pokrčila rameny. „Od té doby, co jsem prošla s našima na nástupiště, jsem
je neviděla.“
V tu
chvíli se otevřely dveře kupé. Zvedla jsem hlavu. Čekala jsem, že tam bude
Harry a Ron, ale nebyli to oni. Byla to ta hnědá hříva vlasů.
„Ahoj
holky,“ pozdravila nás a posadila se vedle mě. „Víte, jakou dá práci vás
najít?“
„Já
tu sedím asi tak minutu a ve vlaku jsem asi ta dvě minuty.“
„Dvě
minuty?“ vytřeštila Hermiona oči. „A jak si pro Merlina stihla včas nastoupit?“
„Vlastně
jsem tak trochu naskakovala za jízdy. A že neuhodnete, kdo mi podal ruku a
pomohl mi, dostat se včas do vlaku?“
„Harry?
Ron?“ tipovala Hermiona.
„Fred
a George?“ zkusila to Ginny.
Zavrtěla
jsem hlavou. „Malfoyová,“ odpověděla jsem si sama na svou otázku.
„Vidíte?
Já říkala, že není jako Malfoy.“
„Třeba
je,“ namítla Ginny.
„Jo,
třeba jenom něco plánuje. Nebo si nevzpomínáš, co provedl loni Malfoy na moje
narozeniny?“
„Co
provedl?“ vyzvídala Ginny.
Mávla
jsem rukou. „Jenom jsem mu tak trochu naletěla. To nestojí za řeč.“
„Ona
mu totiž naletěla hodněkrát,“ vysvětlila jí Hermiona.
„Hele!“
ozvala jsem se. „Zas tak často ne. Jenom dvakrát…třikrát…maximálně čtyřikrát.
Za jeden školní rok to není tak špatný.“
„A
potom abychom tě z toho mi dostávali,“ dodala Hermiona.
„Vždyť
ty si mě zachránila jenom dvakrát, dvakrát jsem si zvládla pomoct sama.“
„A
z toho jednou jsi skončila na ošetřovně se zápalem plic a poraněnou
nohou,“ poznamenala Hermiona.
Probodla
jsem jí pohledem. „Fajn, příště se na Malfoye vykašlu. Spokojená?“ vyhrkla jsem
na ni trochu podrážděně.
Ginny
asi vytušila problémy. „Co se vrátit k původnímu tématu?“ navrhla.
„A
to je jaké?“ zeptala se Hermiona.
„Kde
je Harry a Ron,“ vysvětlila ji Ginny.
Hermiona
se rozhlédla, jako kdyby byli schovaní někde tady. Pak se podívala na Ginny.
„On nešel s tebou?“
Zavrtěla
hlavou. „Rozdělili jsme se. Dneska jsme měli hodně pomalé ráno, několikrát jsme
se vraceli, protože někdo něco zapomněl. Na nádraží jsme dorazili tak pět minut
před odjezdem. První šel Percy, pak táta s mým kufrem, poté dvojčata a
potom já s mamkou. Ron s Harrym měli jít hned po nás.“
Podívala
jsem se na Hermionu. „Taky tě napadlo to, co mě?“ zeptala jsem se jí.
Přikývla.
„Nestihli vlak. Tak napíšou po Hedvice dopis do Bradavic a nějak je tam dopraví
jiným způsobem.“
„Jo,
snad je to napadne.“
„A
proč si dorazila pozdě ty?“ ptala se mě Ginny. „Vždyť bydlíš v Londýně,
máš to blízko.“
„Jo,
jenže jsem vyrazila pozdě,“ odpověděla jsem jí. Jejich tázavé pohledy mě
donutily pokračovat ve vysvětlování. „Pamatujete, jak jsem vám říkala, že jsem
se pohádala s Annie? Tak až do dneška jsme spolu nemluvily. No a těsně
předtím než jsem odešla, se objevila Annie a my se usmířily.“
„Tak
to je dobře,“ poznamenala Hermiona.
„Jo,
jenže pak z ní vypadlo, co udělala.“ Na chvíli jsem se odmlčela, přičemž
jsem zatnula ruce v pěst. „Po té hádce nenapadlo tu zrádkyni nic lepšího,
než jít vyžvanit všechno Valerii.“
„Co
všechno?“ zeptala se Ginny.
„Všechno.“
„Všechno
jako všechno o kouzelnickém světě?“ tázala se Hermiona.
„Počkat,
Annie věděla o našem světě?“ ptala se Ginny.
Přikývla
jsem.
„Z
tebe to leze jak z chlupaté deky. Ano, jakože věděla o tom světě nebo ano,
jakože té holce řekla všechno?“
„Obojí,“
odpověděla jsem.
Hermiona
se plácla do čela. „U Merlinových vousů,“ zaklela.
„Tak
to udělala pěknou blbost,“ konstatovala tento fakt Ginny.
„A
já s ní už nechci nikdy mluvit,“ prohlásila jsem. „Zrádkyně jedna.“
„Už
chápu, proč jsi tak podrážděná,“ prohlásila Hermiona.
A
tak jsme celou cestu do Bradavic strávili jenom my tři v jednom kupé.
Udělali jsme si takovou dámskou jízdu, protože Harry a Ron nedorazili. Dohodli
jsme, že nejspíš vážně nestihli vlak. Možná kdybych na chvíli usnula, tak by se
mi podařilo zjistit, kde jsou. Chvíli jsem se i vážně snažila usnout, jenže mi
to nešlo, tak jsem to vzdala. Asi jsem na spaní dneska až moc naštvaná. Celkově
mám dneska docela smůlu.
Nakonec
jsme všechny tři už převlečené do hábitů vyšly z vlaku, když zatavil na nádraží
v Prasinkách. Ginny se společně s ostatními z prvního ročníku
vydala za Hagridem k loďkám. My s Hermionou jsme si užívaly naší
první jízdu v jedno z kočárů, které jezdily samy, a nemusel je
táhnout žádný tvor. Společně s ostatními ročníky jsme pak zasedly ke svým
kolejním stolům. Dokud nedorazili prváci, tak panoval v místnosti hluk,
protože se všichni zdravili se svými spolužáky. I my s Hermionou jsme se
pozdravili s celým nebelvírským druhým ročníkem. Tedy se všemi kromě Rona
a Harryho, kteří nebyli nikde k nalezení.
Objevily
se až při zařazování prvního ročníku. Potají vklouzli do síně a posadili se
k našemu stolu o několik metrů dál, protože u nás už nebylo místo. Přesto
se jim na sebe podařilo upoutat trochu pozornosti. Částečně to bylo kvůli
jejich oblečení, protože na sobě neměli hábit a byli jen v mudlovském
oblečení. Šťouchla jsem loktem do Hermiony a ukázala jsem na ně. Hermiona se na
ně podívala a protočila oči.
„Já
říkala, že se sem nějak dostanou. Ale mohli se aspoň převléknout,“ zamumlala
potichu. Tentokrát jsem protočila oči já kvůli její posedlosti školním řádem.
Asi
o minutu později do mě strčila Hermiona a ukázala na Snapea. Právě mířil
k Ronovi a Harrymu, kteří ho neviděli. „Nevíš, co se děje?“ zeptala se mě.
Pokrčila
jsem rameny. „Nevím, ale tuším problémy.“ Na chvíli jsem se zamyslela. „Myslíš,
že kdybych se tam objevila a zkusila se za ně přimluvit, tak by to nechal být,
ať je to cokoliv?“
„Takže
konečně přiznáváš, že seš Snapeův oblíbenec?“
„To
jsem neřekla!“ vyhrkla jsem možná až moc nahlas, protože se na mě McGonagallová
káravě podívala. „Jenom toho využívám,“ dodala jsem tišeji.
Podívaly
jsme se znovu na Snapea. Právě někam odváděl Harryho a Rona. Bohužel, jsme
nemohly s Hermionou dělat nic jiného než nic. Vrátily jsme se ke sledování
zařazování prvního ročníku do kolejí.
„Malfoyová
Rebeka!“ vyvolala profesorka další jméno.
Naklonila
jsem se k Hermioně. „Sázím na Zmijozel.“
„Šššt“
zasyčela na mě Hermiona. „Víš, že se nesázím.“ Po chvíli ale dodala „Myslím, že
to bude spíš Havraspár.“
„Hej!“
zavolal na nás někdo šeptem. Otočila jsem hlavu. Byla to dvojčata.
„Sázím
galeon, že se dostane do Zmijozelu,“ navrhl George.
„Ale
já si taky myslím, že se dostane do Zmijozelu,“ namítla jsem.
George
pokrčil rameny.
„Čert
to vem,“ mávla jsem rukou. „Sázím na Havraspár.“
„Platí,“
potvrdil naší sázku George.
Obrátila
jsem hlavu zpátky ke stoličce. Už seděla na stoličce a na hlavě měla Klobouk.
Netrpělivě jsme očekávali, co vykřikne.
„HAVRASPÁR!“
zakřičel na celou síň. Malfoyová seskočila ze stoličky a zamířila ke stolu
v modrém.
Pousmála
jsem se. Natáhla jsem ruku ke Georgeovi a ten mi do ní vložil galeon.
„Díky,
Hermiono,“ poděkovala jsem Hermioně za její tip.
„Vidíš,
já říkala, že možná nebude tak špatná. Nedostala se do Zmijozelu.“
„Hermiono,
i kdyby byla v Nebelvíru, tak je to pořád Malfoyová.“
A
pak skončilo zařazování, během kterého se Ginny dostala do Nebelvíru. Pak
konečně nastala hostina. Měla jsem hlad jako vlk. Jenže během jídla mi vzadu
v hlavě hlodal takový malý červíček svědomí a starostí, který neustále
přemýšlel o Harrym a Ronovi. Na hostinu se nevrátili a všimla jsem si, že se
během hostiny na chvíli ztratil Brumbál a McGonagallová. Oba se pak ale vrátili
a na konci hostiny Brumbál došel k řečnickému pultíku.
„Ehm,
ehm,“ odkašlal si, čímž upoutal pozornost všech studentů, ačkoliv někteří ještě
dojídali. „Rád bych vás přivítal v novém školním roce. Jsem rád, že vidím
staré tváře ale i nové. Nejprve vás musím ale upozornit na několik maličkostí.
Především, že vstup do Zapovězeného lesa je zapovězený, jelikož je velmi nebezpečný.“
Jo, loni mě tam málem udusil Voldemort. „Také bych vám měl připomenout, že
kouzlení na chodbách je zakázané. A jako poslední bych vám rád představil
nového profesora obrany proti černé magii Zlatoslava Lockharta.“
Jeden
muž ve zlatém hábitu za učitelským stolem se postavil. Všem věnoval okouzlující
úsměv a vysloužil si tak velký potlesk obzvlášť od dívčího obyvatelstva.
„To
je ten z toho obchodu?“ zeptala jsem se Hermiony. „Co tady dělá? Kde se tu
vzal?“
„Ty
jsi neposlouchala, co říkal na Příčné ulici? Tam nám oznámil, že nás bude učit
a pak dal Harrymu ty knihy.“
„Sorry,
to co říká pouštím jedním uchem dovnitř a druhým ven.“ Hermiona mě za tu
poznámku probodla pohledem. Ale copak můžu za to, že předtím jsem měla plnou
hlavu toho divného hlasu?
Naštěstí
jsme pak už mohli konečně jít do našich společenských místností. Hned jsem si
tam zabrala jedno křeslo u krbu a batoh jsem si pohodila k nohám. Hermiona se
rozhlížela kolem.
„Něco
hledáš?“ zeptala jsem se jí.
„Harryho
a Rona,“ vysvětlila.
„Však
oni přijdou. Dřív nebo později. V Bradavicích už jsou, takže jsou
v bezpečí.“
„Půjdu
se po nich podívat,“ oznámila mi.
„Holka
jedna praštěná,“ zamumlala jsem, ale to už Hermiona neslyšela, protože mizela
ven portrétem.
A
měla jsem pravdu. Nakonec Harry a Ron opravdu dorazili. Sice do té doby
uplynula asi hodina času, kdy jsem poslouchala drby ostatních. Většinou
diskutovali právě o Harrym a Ronovi. Někdo přišel s tím, že pomocí
létajícího auta se dostali do Bradavic. Zas tak pitomí snad nejsou. I
když…vždyť Weasleyovi přece mají létající auto. Napřímila jsem se
v křesle. To jsou idioti! Oni to snad vážně udělali.
A
právě v tu chvíli dovnitř vešel Harry a Ron. Jejich příchod následoval
bouřlivý potlesk a gratulace k jejich parádnímu příjezdu. Všichni jim
gratulovali a plácali je po zádech. Jenom tři lidé z toho nebyli moc
nadšení. Jedním z nich byla Hermiona, která se mračila, a Percy, který se
jim právě chystal dát pořádnou přednášku. Tím třetím člověkem jsem byla já.
Harry a Ron se raději vymluvili, že jsou dost unavení a vyplížili se nahoru do
ložnic. To byla moje příležitost. Popadla jsem batoh, přehodila jsem si ho přes
rameno a vyrazila jsem nahoru za nimi. Ani jsem neklepala a prostě jsem vtrhla
dovnitř.
„Tak,“
začala jsem, když jsem za sebou zaklapla dveře. „Můžete mi říct, co vás to
napadlo?“
„Taky
tě zdravíme,“ prohlásil Ron.
„Jo,
jasně,“ mávla jsem nad tím rukou. „Co jste to vyváděli? To jste prostě nemohli
napsat McGonagallce nebo Brumbálovi dopis a oni by vás nějak do školy dostali.
Proč vás napadlo zrovna auto? A proč jste vůbec nestihli vlak? Copak je tak
těžký na něj naskočit včas? I já jsem ho stihla. Sice těsně ale stihla.“ Kluci
na mě vyjeveně koukali, jako kdybych byla duch.
„Kate?“
oslovil mě opatrně Harry.
„Co
je?“ vyjela jsem na něj.
„Jseš
vážně Kate?“
„Ne,
jsem archanděl Gabriel. Kdo jinej bych byla?“
„No
většinou seš to ty,“ začal Harry „kdo dělá průšvihy a nikdo ti to nevyčítá. Ani
když mi uděláme nějakou blbost, tak nám to jindy nevyčítáš. Co se stalo?“
„Nic
se nestalo,“ odsekla jsem mu. „Prostě mám blbej den. Ta se zachová jako
podrazácká mrcha, málem nestihnu vlak a ta plánuje, Merlin ví co. A potom se vy
dva málem necháte vyloučit z Bradavic.“ Vyšla jsem ven a vztekle jsem za
sebou práskla dveřmi. Zamířila jsem rovnou do svého pokoje.
Ignorovala
jsem všechny okolo. Prostě jsem šla ke svojí posteli. Otevřela jsem batoh a
vysypala jsem jeho obsah na postel. Pak jsem začala strkat jeho obsah do
nočního stolku. Kruci, proč se mi dneska všechno sype na hlavu? Jasně, vyhrála
jsem aspoň ten jeden galeon. Jediná pozitivní zpráva za den.
Skoro
všechno už jsem měla dané ve skříňce. Levou rukou jsem sáhla na postel, aniž
bych se na ní podívala, ale nic jsme nenahmatala. Otočila jsem hlavu. Už tam
nic nebylo. Podívala jsem se do skříňky. Potom jsem znovu prozkoumala batoh.
Ne, nikde to nebylo. Do hajzlu. Dneska je vážně blbý den. Nejdřív se stane to
všechno a teď navíc někam zmizí deník Raddlea.
Žádné komentáře:
Okomentovat