„Já
nechápu, proč se s ním najednou nebavíš,“ prohlásila.
„Hermiono,
už jsem ti to říkala snad stokrát. Prostě jsme se na něčem neshodli. Dva lidi,
jedna věc a dva jiné názory. To je celý.“
„Takže
kvůli nějaké hlouposti zahodíte všechno, co jste si mezi sebou za ten rok a půl
vybudovali?“
Zamračila
jsem se. „Není to hloupost.“
„Tak
kvůli čemu?“ vyptávala se dál Hermiona.
„Kvůli…
to je jedno,“ mávla jsem rukou. „Prostě to neřeš. V Harrym jsem se
spletla. Nepochopil to, co jsem mu svěřila.“
„Pšt,“
zasyčela na nás madame Pinceová. „V knihovně bude ticho. Jestli si chce
povídat, běžte jinam.“ Kdybychom si chtěli povídat, tak jdeme do společenské
místnosti. Jenže tam je teď Harry s Ronem.
„Omlouváme
se, už budeme potichu,“ omluvila se jí Hermiona za nás obě a pak se obrátila
znovu na mě. „A co kdybychom to Ron a já pochopili?“
„Bojím
se, že ne. Nechci to riskovat a tohle téma už uzavírám a konec tečka.“
„Dobře,
už o tom nebudeme mluvit.“
„To
říkáš už po deváté a vždycky se pak k tomu vrátíš,“ připomněla jsem jí.
„Protože
se to snažím pochopit. Jste nejlepší kamarádi, jste si tak podobní a prostě se
k sobě hodíte. A teď to najednou něco naruší a nikdo neví co. Tobě by to
na mém místě nevrtalo hlavou?“
„Fajn,“
pokrčila jsem rameny. Začala jsem si sbírat sešity a knihy a nacpala jsem si je
do batohu, který jsem si přehodila přes rameno. „Tu esej na lektvary napíšu
někde jinde. Tady se nedá pracovat.“
Zamířila
jsem ke dveřím knihovny a uvažovala jsem, kde dodělám tu esej. Musíme ji
odevzdat už zítra a já přísahám, že tohle je naposled, co nechávám úkoly na
poslední chvíli. Jenže to neřeší můj problém, kde teď dodělám úkol. Většinou se
dělají buď v knihovně anebo ve společenské místnosti. Tady se nedá
pracovat, když Hermiona neustále vyzvídá a ve společenské místnosti je zase
Harry s Ronem.
Poslední
dobou se snažím Harrymu vyhýbat a on mě také, jak jsem si všimla. Veškeré
přátelství, které mezi námi kdy bylo, je teď pryč. Nedokážeme spolu vydržet ani
v jedné místnosti a raději jsme přešli do naprosté ignorance přítomnosti
toho druhého. Taková je aspoň moje taktika, ale často mívám pocit, že mě Harry
pozoruje, jako kdybych měla každou chvílí použít svoje schopnosti.
Právě
jsem procházela kolem jedné uličky polic s knihami o kouzelných tvorech,
když jsem zaslechla Harryho jméno. Zastavila jsem se a zůstala jsem schovaná za
rohem uličky. Jen jsem se o trochu
posunula blíž, abych mohla lépe slyšet, o čem se přesně baví. Opravdu se bavili
o Harrym jenže způsobem, který se mi vůbec nelíbil.
„Justin
je teď hrozně vystrašený z něho.“ Opravdu mluví o tom samém Harrym Potterovi?
„Schovává se u nás v ložnici. Navíc se mi Justin přiznal, že na začátku
roku řekl Potterovi, že je z mudlovské rodiny.“
„Co
když ale nejde jen po čarodějích z mudlovských rodin, Ernie?“ zeptala se
malá holka s copy. „Vezměte si Alici. Pochází z čarodějnické rodiny,
to vím jistě. Naši se znají s jejími rodiči.“
„Kdo
ví, jak to u Alice bylo. Třeba se k tomu jenom připletla, když šel po
Daisy,“ vysvětloval jí Ernie.
„A
proč by šel Potter po Daisy?“
Na
to už měl Ernie připravené vysvětlení: „Aby dostal Beckerovou do týmu. Všichni
vidí, že jsou nejlepší kamarádi, tak proč by ji nepomohl dostat se do týmu? Už
tam byla jako náhradnice, tak stačila jenom jedna maličkost. Zbavit se Daisy.“
„A
kočka? Colin Creevey? Ty vysvětlíš jak?“
„Všechno
to do sebe zapadá, Hannah. Potter měl předtím rozepři s Filchem, potom se
stalo to s tou kočkou. Ten malej prcek ho zase neustále fotil a
otravoval.“
„Ale
vždycky vypadal tak normálně,“ slyšela jsem říkat slabý Hannin hlásek. „Přece
by nemohl být Zmijozelův dědic a budoucí černokněžník, že ne? Vždyť porazil
Ty-víš-koho.“
„Jenže
nikdo neví, jak ho tehdy porazil. Voldemort byl mocný černokněžník a Potter byl
jenom mimino. Mohl tehdy použít nějaké svoje skryté schopnosti. Takhle dlouho
tajil, že umí mluvit s hady. Možná má ještě další schopnosti.
Z druhé
strany uličky se ozvalo odkašlání a vzápětí se tam vynořil Harry. Jak dlouho tu
poslouchá? A nemá být ve společenské místnosti?
„Ahoj,“
pozdravil je zdvořile, ačkoliv jsem na něm zpoza rohu viděla jeho potlačovanou
rozzuřenost. „Hledám Justina.“ Aha, tak proto je tady.
„Co
mu chceš?“ vyštěkl na něj opatrně Ernie.
„Jenom
mu chci vysvětlit, co se dělo v Soubojnickém klubu. Že jsem toho hada
neštval proti němu, ale snažil jsem se odehnat.“
„Vždyť
málem Justina uštknul,“ namítnul Ernie.
„Málem,“
zopakoval po něm Harry. „A jinak se ho vůbec nedotknul. A všichni viděli, jak
had couvnul, když jsem na něj promluvil.“
„Jenže
nikdo neví, co jsi mu říkal.“ Lže. Já jsem Harrymu rozuměla, akorát jsem to
nikomu neřekla. „Mohl jsi mu říct, ať se stáhne a potom zaútočí.“
„Umíš
snad ty mluvit s hady?“ vybuchl Harry. „Neumíš, takže netušíš, co jsem mu
říkal!“ Ani jsem se mu nedivila, že vybuchl. Po pravdě jsem se docela musela
držet, abych tam na ně také nevpadla. Copak ta lidská blbost nemá meze?
„Neumím
to a ani to nechci umět,“ odsekl Justin. Ten kluk má odvahu, takhle odporovat
někomu, o kom je přesvědčený, že bude černokněžníkem. „Nechci mít tuhle
Zmijozelovu schopnost a ani žádnou jinou.“
„Jestli
tím narážíš na ty údajně skryté schopnosti, tak můžeš být klidný. Žádnou další
skrytou schopnost já nemám. To bys
musel hledat o kousek dál.“
Stiskla
jsem ruku v pěsť. Jenže nebylo to na ty mrzimorská tupce. Bylo to kvůli
Harrymu. Nikdo, kdo o tom něco nevěděl, tuhle narážku na mě nemohl pochopit.
Ale jestli bude Harry dál trousit takové poznámky o schopnostech, tak to jednou
někomu dojde.
Harry
prošel dveřmi vedoucí ven z knihovny a já jsem zamířila za ním. Takhle už
se nemůže dál chovat. Musí si dávat větší pozor na jazyk.
Jak
jsem tak naštvaně šla chodbou za Harrym, nedávala jsem pozor na cestu. Neviděla
jsem proto někoho, kdo se vynořil za rohem. A jak už to mívám ve zvyku, tak
jsem do něj vrazila. Alespoň jsme neskončili na zemi. Takhle se mi jenom
podařilo vysypat mu na zem veškeré pergameny a knihy, které nesl v ruce.
„Promiň,“
omlouvala jsem se mu, když jsem si klekla na zem a pomáhala jsem mu sbírat ze
země jeho věci. Teprve v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že jsem vlastně
vrazila do Cedrica Diggoryho.
„To
je dobrý, nic se nestalo,“ uklidňoval mě.
„Musím
si začít dávat větší pozor, kam šlapu,“ poznamenala jsem.
„Nebo
kam si sedáš,“ dodal Cedric. Narážel tak na to, jak jsem si loni v září
sedla pod Vrbu Mlátičku a on mě před ní zachránil.
„V
sedání už si dávám teď větší pozor,“ prohlásila jsem.
Trochu
naklonil hlavu a potom mi řekl: „Jo, to určitě. To vysvětluje, proč mi právě
teď sedíš na mém úkolu na astronomii.“
„Co?“
zeptala jsem se zmateně a trochu jsem se nadzvedla. Opravdu jsem na něčem
klečela. „To není sezení, to je klečení. To se nepočítá.“
„Jasně,“
usmál se Cedric a zvednul ze země pergamen. To byla poslední věc, co jsem
shodila, takže už jsme se konečně zvedli ze země.
„Jinak
jak se ti daří?“ zeptal se mě.
„Víceméně
dobře. A jak tobě po tom s Alice?“
Cedric
trochu zvážněl. „Pořád se přesvědčuju, že bude v pořádku. Aspoň Prýtová to
neustále tvrdí. Je škoda, že prošvihne Vánoce. Jsou to její nejoblíbenější dny
v roce. Vlastně kvůli tomu tu na Vánoce zůstanu. Jindy jezdívám domů, ale
letos nechci, aby tu byla na Vánoce sama. Budou to moje první Vánoce strávené
v Bradavicích.“
„Moje
taky. Letos tu taky zůstanu.“
„Škoda,
že se teď v tom sněhu nedá běhat. Mohli bychom si dát o svátcích kolečko
kolem Bradavic. Teda pokud ještě chodíš běhat, už jsem tě dlouho venku po ránu
neviděl.“
Pokrčila
jsem rameny. „Trochu jsem zlenivěla. Ale jako novoroční předsevzetí si dám, že
na jaře zase začnu.“
„Tak
se na jaře sejdeme venku,“ usmál se na mě Cedric.
Možná
mi chtěl ještě něco říct, jenže to jsem se už nedozvěděla. Chodbou se nesl
hrozivý křik nesoucí se vzduchem. Ten
křik musel pocházet z patra nad námi. Nerozuměla jsem, kdo nebo co křičí.
Rozuměla jsem jenom jednu větu: „DALŠÍ PŘEPADENÍ!“
A
v tu chvíli se kolem prohnal Ernie Macmilian ženoucí se po schodech nahoru
stejně jako všichni ostatní. Rozběhla jsem se za nimi. Aniž bych věděla, kde
nastal další útok, po chvíli jsem se tam dostala. Stačilo jenom jít
s davem.
Když
jsem dorazila do chodby a ještě předtím, než jsem stihla zahlédnout, kdo je
obětí, jsem slyšela Ernieho hlas: „Přistižen při činu!“
Prosím,
že to neznamená to, co si myslím? Bohužel znamenalo. Na zemi ležel Justin
Finch-Fletchey a kousek od něho Skoro-bezhlavý Nick. Jenže to nebylo všechno.
Vedle profesorky McGonagallové stál Harry a Ernie na něj ukazoval.
„To
by stačilo!“ okřikla ho McGonagallová. Vzápětí jsem viděla, jak někam odvádí
Harryho. Tohle jeho pověsti coby Zmijozelova dědice pomůže. Sakra, Harry, do
čeho ses to zase dostal?
Zamířila
jsem rovnou do naší společenské místnosti. Doufala jsem, že tam budou Hermiona
a Ron. Zapadla jsem do křesla vedle nich a vyhrkla jsem: „Víte už, co se
stalo?“
„Další
kamenná oběť?“ zeptal se Ron.
„Jo,“
přikývla jsem. Takže už to zaslechli od ostatních. Pak jsem si všimla Hermiony
výrazu, která koukala na Rona.
„Jak
si to věděl?“ zeptala se ho.
Ron
pokrčil rameny. „Tipnul jsem si.“
„A
jen tak náhodou se trefíš?“ zeptala jsem se. „Nemáš v tom náhodou prsty?“
„Náhodou
ne,“ Ron se podrbal na hlavě. „A až tak úplně tip to nebyl.“ Rozhlédl se kolem
a trochu ztlumil hlas. „Včera večer Harry zase slyšel ten hlas.“
„Ten
z Předvečeru všech svatých?“ zeptala jsem se. „Vždyť od té doby už ho
neslyšel, ne?“
„Slyšel.
Vždycky den předtím než se našla nějaká oběť.“
„A
proč nám to Harry neřekl rovnou?“
„Protože
je stejný tajnůstkář jako ty,“ odpověděl mi Ron. „A navíc se to snaží utajit. Není
dobré, že slyší hlasy, který nikdo jiný neslyší.“
„Obzvlášť
když si o něm všichni mluví jako o Zmijozelově dědici,“ dodala jsem.
„Myslíte,
že je možné, aby byl opravdu jeho dědic?“ zeptal se Ron. „Umí mluvit
s hady, slyší hlasy… a nikdo neví, jak porazil Voldemorta.“
„Něco
podobného o něm říkala jedna skupina Mrzimoráků před chvíli v knihovně. A
Harry je slyšel.“
„Ou.
To asi nedopadlo dobře,“ pronesla Hermiona.
„Ne,
to nedopadlo,“ zavrtěla jsem hlavou. „A o chvíli později našli zkamenělého Justina
a Harryho, jak nad ním stojí.“
„Stejně
všichni uvidí, že se pletou, až z Malfoye dostaneme přiznání,“ prohlásila
jsem. „Lektvar už bude skoro hotový.“
„Teoreticky
by to šlo provést o vánočních prázdninách,“ navrhla Hermiona. „Malfoy zůstává
v Bradavicích. Ale co bylo s Harrym, když ho našli u Justina?“
Pokrčila
jsem rameny. „McGonagallová ho někam odvedla. Víc nevím.“
Kam
ho odvedla, jsem se dozvěděla až večer od Hermiony. Chvíli po našem rozhovoru
jsem totiž zanechala Rona a Hermiona ve společenské místnosti samotné. Nechtěla
jsem se potkat s Harrym. Takže to, jak navštívil Harry ředitelnu, jim
vyprávěl bez mé přítomnosti.
Než
jsme se nadáli, začaly vánoční prázdniny. Většina studentů odjela na Vánoce
domů, ale letos jich bylo mnohem víc kvůli strachu ze zkamenění. Na Vánoce
zůstala v Bradavicích jenom hrstka studentů a mezi nimi i Malfoyovi.
Poprvé jsem tak poznala výhodu prázdné společenské místnost. Mohli jsme si
zabrat nejlepší místa u krbu.
Ráno
na Boží hod mě probudila Hermiona. „Vstávej! Máš tu dárky.“
„Co?“
mumlala jsem zmateně ze spaní a převalila jsem se na druhý bok.
„Máš
tady dárky. A jeden se ti asi bude hodně líbit.“
„Co
se mi bude líbit?“ zeptala jsem se rozespale, když jsem se posadila a snažila
jsem se rozlepit oči.
„Nedám
ti ho, dokud si nerozbalíš ten zbytek dárků.“ Podívala se na hromádku dárků u
mé postele. „To ti nebude trvat tak dlouho. Moc toho není.“
Vylezla
jsem z postele a přesunula jsem se ke své hromádce. Měla pravdu. Těch
dárků opravdu moc nebylo. Celkově by se dali spočítat na jedné ruce. Byla jsem
z toho zklamaná. Copak na mě všichni zapomněli? Já nejsem malicherná.
Nechci žádné drahé dárky, stačí mi jen maličkosti. Vždyť i já jsem ostatním dávala
jenom maličkosti. Hermioně, Ronovi, Fredovi, Georgovi, Ginny… To je takový
problém dát někomu malý dárek nebo prosté přáníčko?
Od
Hagrida jsem dostala nějaké cukroví jeho výroby, takže než ho začnu jíst, budu
si muset pořídit kladivo, abych to cukroví nějak rozlomila na menší kousky.
Nechci si vylámat zuby. Od paní Weasleyové jsem dostala také cukroví a také,
což mě překvapilo, ručně pletený Weasleyovský svetr. Ten dostávají tradičně
jenom Wesleyovi a loni i Harry. Nejspíš je plete pro Harryho a pro mě
z toho důvodu, že nemáme rodiče. Od paní Wesleyové je to milé. A to bylo s rozbalováním všechno. Víc
jsem toho nedostala.
Obrátila
jsem se na Hermionu, které mě zvědavě pozorovala.
„Takže
jaký dárek se mi bude líbit?“ zeptala jsem se jí.
Hermiona
se usmála. „No, když už sis rozbalila všechny dárky, tak už ti to můžu říct.
Nechtěli jsme ho dávat sem, protože kdybys ho viděla, tak už by ses na ty
ostatní dárky nepodívala.“
„Takhle
schválně napínáš moji zvědavost a protahuješ to?“
„Ano,“
přikývla. „Ten dárek na tebe čeká dole ve společenské místnosti.“
Sotva
jsem si nazula pantofle a vklouzla jsem do županu, už jsem sbíhala schody dolů.
Byla jsem zvědavá, co to je za dárek, když to takhle tají. A také mi vrtalo
hlavou, kdo za tím vším stojí. Jenom Hermiona, Ron nebo ještě někdo další?
Dole
ve společenské místnosti jsem viděla jenom Freda a George, jak sedí
v křeslech ve svých Weasleovských svetrech. Chvíli jsem se rozhlížela po
místnosti, jestli ten dárek nenajdu. Kluci se mi mezitím smáli.
„Přestanete
se mi už laskavě smát?“ obořila jsem se na ně, když už jsem toho měla dost.
„Hledáš
něco?“ zeptal se mě George nevinně.
Podívala
jsem se na kluky. Byli kousek od vybuchnutí smíchem.
„Jo,“
přikývla jsem. „Ale nevím co.“
„Zkus
se otočit,“ poradil mi George.
Udělala
jsem, co mi řekl, a otočila jsem se. Teď jsem viděla to, co jsem předtím ve své
horlivosti přehlédla. Hned vedle schodiště k našim ložnicím byl opřený o
zeď dlouhý a úzký balíček. Vzala jsem ho do ruky a položila jsem ho na opěradlo
jednoho křesla. Zvědavě jsem z balíčku strhala obal a pak jsem překvapením
vykulila oči.
Mezi
balicím papírem na mě koukalo koště. Závodní koště. Lesklé, nové závodní koště.
Pro mě. Podívala jsem se na značku. Zameták 5.
„Líbí?“
zeptal se mě Fred, který se teď postavil vedle mě.
„Já…
nevím, co říct.“
„Tak
nic neříkej,“ prohlásil George. „Ono se stačí na tebe jenom podívat.“
„To
je od vás?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Tak
trochu,“ pokrčil Fred rameny a podal mi jeden list, který byl u balíčku, a já
si ho předtím nevšimla. Stálo na něm:
Šťastné a veselé Vánoce!
A
pod tím byla spousta podpisů. Už chápu, proč jsem měla nahoře tak málo dárků.
Všichni se mi složili na koště. A mezi těmi podpisy byly i dva od dvojčat.
Skočila
jsem jim kolem krku. „Kluci, já vám strašně moc děkuju. Tohle musela stát hodně
peněz.“
„Díky
tomu, kolik lidí se ti na to složilo, každý přidal jenom trošku,“ vysvětlil mi
Fred.
„Stejně
vám za to strašně moc děkuju,“ děkovala jsem jim, zatímco jsem se jich stále
držela. Upřímně jsem neměla moc daleko k slzám
„A
mimochodem,“ řekl Fred potichu a lehce se ke mně naklonil, abych to slyšel
jenom já. „Tohle všechno vymyslel Harry.“ Pak se narovnal a já jsem ho pustila.
Nebylo
mi jasné, proč to říká tak potichu. Před Georgem to přece není žádné tajemství.
Pochopila jsem to, až když jsem se otočila ke schodišti. Stáli tam Hermiona a
Ron, kteří mě s úsměvem pozorovali. Jejich podpisy byli na listu také a
stejně tak i Harryho, který také stál na schodišti a pozoroval mě, jenže on se
neusmíval. Těžko říct, co se mu honilo hlavou. Ale asi to bylo kvůli té vánoční
náladě, že jsme dočasně zapomněli na svoje neshody. Nebavili jsme se spolu jako
kamarádi, ale na vánoční hostině jsme vydrželi sedět v okruhu jednoho
metru a úspěšně jsme se ignorovali. Jenom mě celou dobu vrtala hlavou otázka,
jestli bych takový dárek, neměla Harrymu nějak oplatit.
Zažila
jsem pak to, čemu se říká pravá bradavická vánoční hostina. Spousta jídla:
pečené krocany, hordy smažených nebo pečených brambor, šťávy, omáčky… Na
všechno jsem měla chuť, všechno jsem chtěla ochutnat, ale i můj žaludek má
svoji hranici. A to jsme měli v plánu jít se pak s Weasleyovými ven
koulovat. Takže jsme to nakonec odložili na odpoledne.
A
během té koulovačky se nám podařilo tajně si promluvit v naší čtveřici.
Hermiona nám oznámila: „Dnes bychom mohli provést to s tím Malfoyem.“
„Už
dneska?“ vyhrkl Ron.
Hermiona
přikývla. „Lektvar je hotový. Stačí jenom přidat poslední přísadu. Něco
z toho, v koho se chceme proměnit.“
„Nemusím
pít žádný Goylův nehet, že ne?“ zeptal se Harry a tvářil se přitom znechuceně.
„Ne,
bude stačit vlas,“ uklidnila ho Hermiona, ačkoliv se pak netvářil o moc
nadšeněji.
„Ale
musíme se dohodnout, jak to uděláme. Rozdělíme se, jak jsme plánovali kdysi?“
zeptala se Hermiona. „Mě se už podařilo získat vlas od Millicent Bulstrodeové.
Vy dva půjdete za Crabbea a Goyla a zbývá nám Kate. Ty by ses měla vydat za
Rebekou,“ obrátila se na mě.
„Neměli
jsme kdysi dávno v plánu se rozdělit na dva týmy po dvou?“ zeptala jsem se
opatrně.
„Nad
tím jsem uvažovala, ale pak mě napadlo, že na Malfoye možná bude potřeba víc
lidí. Nevadí ti, že tam budeš sama?“
„Jestli
chceš, tak klidně můžeš jít za Crabbea,“ navrhnul mi Ron.
„Díky,
Rone, ale myslím, že si vystačím s… Za koho bych měla jít?“
„Co
za tu zrzku, jak jsem ji s ní párkrát viděl?“ navrhnul.
„A
víš její jméno?“ zeptala jsem se. „Nejela na prázdniny domů?“
„Nevím,“
pokrčil rameny.
Povzdechla
jsem si. „Víte, co? Já si nějak poradím.“ Zvedla jsem se od stolu. „Sejdeme se
v sedm u Uršuly i s těmi vlasy,“ oznámila jsem jim a odešla jsem.
V hlavě
už jsem měla svůj plán a nepotřebovala jsem na to žádné vlasy ani nehty.
Vlastně s tímhle nápadem přišel Tom před pár týdny. Já jsem to pak
domyslela a vytvořila jsem z toho plán. Tom navrhnul, ať použiju změnu
vzhledu v astrální podobě. Už jsem tu změnu s ním trénovala, takže
jsem se teď nebála, že by mi to nevyšlo. A plán jsem si připravila dopředu.
V koho
se proměním, jsem si rozmyslela ještě před začátkem prázdnin. Vybrala jsem si nějakou
Lenku Láskorádovou a Pansy Parkinsovou. Nebyla jsem si jistá, jestli půjdu do
Zmijozelu nebo do Havraspáru, a tak jsem se připravila na obě varianty a obě
proměny jsem trénovala.
Proto
jsem si těsně před pátou zašla do ložnice a napila jsem se uspávacího lektvaru.
Nebudu ani muset vysvětlovat, proč jsem si šla lehnout už tak brzo. Stejně sem
nikdo nepůjde. Holky z ročníku jsou na prázdniny doma, Hermiona už bude
v umývárně a nikdo jiný sem nechodí.
Zamířila
jsem do umývárny. Tom se nabídnul, že by šel se mnou za Malfoyovou, ale řekla
jsem mu, že nemusí. Tohle dokážu sama. Chtěla jsem to dokázat sobě i jemu.
„Tak
můžeme začít,“ prohlásil Harry, když jsem vešla do umývárny.
„Taky
tě zdravím,“ pozdravila jsem ho jízlivě, ale Harry mě ignoroval.
Vedle
kotlíku už byly připravené čtyři skleničky, ve kterých byl rozlitý lektvar.
Škoda toho lektvaru v té mojí skleničce. S trochou štěstí se mi to
podaří nějak zachránit. Vedle těch sklenic byli připravené také nějaké hábity:
tři zmijozelské a jeden havraspárský.
„Tak
každý si tam hodíme tu část těla a vypijeme to,“ pronesla Hermiona. Jenže já
jsem si tak uvědomila jeden zádrhel ve svém plánu. Musela bych předstírat, jak
se měním, a to by mohlo být podezřelé. Mohla bych to předstírat špatně a třeba
Harry by to potom mohl poznat. Ne, musíme to vypít každý zvlášť.
„Hele,
ten lektvar účinkuje jenom hodinu, že jo?“ zeptala jsem se Hermiony. Jenže to
byla řečnická otázka, protože jsem ani nečekala na odpověď a pokračovala jsem
ve svém návrhu. „A když to vypijeme tady, tak tím zbytečně ztratíme čas cestou
do společenských místností. Není to zbytečné?“
„Takže
navrhuješ, abychom to vypili až na záchodech poblíž těch společenských
místností?“ zeptala se mě Hermiona.
„Jo,“
přikývla jsem. „Vy to vypijete dole ve sklepení a já to vypiju v té… jak
se jí říká? No prostě v jedné věži, jak se tam jde napravo.“
„To
zní jako dobrý nápad,“ souhlasil se mnou Ron a nakonec souhlasil i Harry a
Hermiona. Takže jsme každý vzali jednu skleničku a hábit, schovali jsme to pod
hábit a vyrazili jsme různými směry. Já nahoru a oni dolů. Nevím, jak hodlají
oni najít zmijozelskou společenskou místnost, ale já už jsem měla svůj plán
připravený. Stačilo najít někoho z Havraspáru a držet se ho. To mi
netrvalo dlouho, po chvíli jsem zahlédla nějakého páťáka v modrém hábitu,
jak jde do jedné z věží. Nejspíš to bude nějaký šprt, co se učí i o
vánočních prázdninách na ty zkoušky, které se skládají v pátém ročníku a u
kterých jsem zapomněla, jak se jim říká. Myslím, že to začínalo na M nebo na N.
Každopádně
jsem si nemusela dělat starosti s tím, jestli mě uvidí nebo neuvidí, jak
ho sleduju. Stačilo se zneviditelnit. Nakonec ten páťák vyšel snad stovku
točitých schodů, než se konečně dostal ke dveřím, které měli jenom klepadlo ve
tvaru orla. Tohle nejspíš bude vstup do jejich společenské místnosti. Jenže
místo, aby se ten orel zeptal na heslo, zeptal se: „Když oheň je začátek, voda
je dar, země je spása, co je vzduch?“
Co
je tohle za blbý vstup do koleje? To mají tyhle hádanky vždycky? Jak tohle může
někdo vědět?
„Vzduch
je svoboda,“ promluvil ten páťák. Tak fajn, někdo tohle může vědět a jak je
vidět, já do Havraspáru nepatřím.
Ocitla
jsme se v kruhové místnosti s obrovskými okny, kolem kterých byly dlouhé
elegantní modré závěsy, jenže všechny závěsy byly roztažené, aby byl vidět sníh
venku. Celá komnata vypadala elegantně, noblesně a nadýchaně. Tahle místnost se
mi líbí.
Prošla
jsem kolem obrovské mramorové sochy Roweny z Havraspáru a blonďaté hlavy Malfoyové
u krbu a vyšla jsem jedny schody, o kterých jsem si myslela, že vedou
k holčičím ložnicím. Měla jsem štěstí, trefila jsem se. Zapadla jsem do
jedné ložnice. Bylo mi jedno, komu patří, já prostě potřebuju teď chvíli
soukromí.
Naštěstí
tu mají stejně jako u nás jedno velké zrcadlo, tak jsem se k němu
postavila a začala jsme s přeměnou vzhledu. Přimhouřila jsem oči a
zatajila jsem dech. Nechala jsem své vlasy, ať postupně blednou, dokud
neztratily veškerou červeň a nestaly se blonďaté. Páni, já jako blondýna
vypadám…no, nebudu to komentovat. Prostě je to nezvyk. Teď ještě zbývá obličej a postava. To je
vždycky obtížnější. Kdybych měla fotku, tak je to snazší. Jenže takhle jsem si
musela zapamatovat každičkou část obličeje a těla.
Díky
Merlinovi, že jsem to předtím cvičila s Tomem. Právě kvůli tomu jsem nyní
vůbec nepoznávala tu osobu v zrcadle. Tohle jsem nebyla já. Tahle osoba
byla hubenější než já, jiné vlasy, menší nos a užší oči. Vypadala nevinněji než
já. Nakonec jsem veškerou proměnu proměnila tím, že jsem si přes svůj zelený
svetr oblékla modrý hábit. Co nejvíc jsem ho zapnula, protože by někdo mohl
poznat dárek od paní Weasleyové. A ještě jeden detail, napřed se musím
zviditelnit.
Potom
jsem sešla schody dolů a posadila jsem se na sedačku vedle Malfoyové. Jinak
byla celá místnost prázdná, vypadá to, že všichni zdrhli na prázdniny domů.
„Ahoj,“
pozdravila jsem ji přátelsky.
Překvapeně
se na mě podívala. „Ty si nejela na Vánoce k tátovi?“
Kruci.
Doufala jsem, že zůstala tady na Vánoce. Přesto jsem tušila, že tady
v tomhle bodě může můj plán selhat. Budu to muset nějak ukecat anebo ji
v nejhorším případě pak vymažu paměť.
Mávla
jsem rukou. „To neřeš. Prostě jsem teď tady,“ pokrčila jsem rameny.
„Jsem
ráda, že jsi tady,“ řekla mi a pak se podívala do plamenů v krbu. „Aspoň
se tu nebudu sama bát.“
„Vždyť
se nemáš čeho bát,“ pokusila jsem se ji uklidnit a obejmula jsem ji kolem
ramen. „To monstrum z Tajemné komnaty jde jen po těch z mudlovských
rodin a ty jsi z čistokrevné. Ty se bát nemusíš.“
Povzdechla
si a opřela si hlavu o moje rameno. „Ty víš, že se nebojím toho monstra.“
„A
čeho?“
„Katherine
Beckerové,“ zašeptala skoro neslyšně. Ztuhla jsem. Proč se mě bojí? Vždyť jsem
jí nic neudělala.
„Proč?
Co ti provedla?“ vyptávala jsem se jí možná až příliš dychtivě.
Zvedla
hlavu a zamračila se na mě. „Už jsem ti to přece vyprávěla.“
Sakra,
nesmí pojmout žádné podezření. Musím ji uklidnit. „Jenže já jsem to předtím, až
tak plně nepochopila, jak to bylo. Bylo to takové zmatené.“
Znovu
se podívala do plamenů. „Sama nevím, jak to bylo. Nějak se to tenkrát
v Předvečer všech svatých semlelo. V jednu chvíli jsem byla dole
s Dracem u jeho stolu a v další chvíli ona něco vyvádí s mojí
krví…“
„S
tvojí krví?“ skočila jsem jí do řeči. „Ona něco vyváděla s tvojí krví? Jakože
to byla ona, kdo to maloval na tu zeď?“
Pokrčila
rameny. „Nikdo jiný tam nebyl. Takže nejspíš ano.“
„Ne,“
vyhrkla jsem a postavila jsem se. „Takhle to nemohlo být. Ty lžeš. Bylo to
jinak.“
„Jak
to můžeš vědět? Ty jsi tam nebyla,“ zamračila se.
„Já…“
Sakra, kvůli svojí blbosti se prozradím.
„A
dneska se chováš divně… navíc tu nemáš vůbec být,“ začala uvažovat a přitom se
postavila. Její zrak pak spočinul na mém límci od hábitu, zpod kterého musel
být vidět kousek zeleného svetru. Než jsem jí stihla zarazit, tak mi rozepla
hábit ještě víc. Potom se mi podívala do očí a já jsem v jejích očích
spatřila strach. „Ten…tenhle svetr jsem dneska viděla na ní. Ty… ty nejsi
Lenka.“
„Jsem
Lenka,“ namítla jsem, ale už to bylo marné.
„Ty
jsi Beckerová,“ vyhrkla vyděšeně a rozběhla se ven z místnosti. Do háje,
takhle ji nemůžu nechat utéct. Musím tuhle událost dostat z její hlavy. A
když už tam budu, tak se kouknu na tu vzpomínku z Předvečeru všech
svatých.
„Počkej!“
volala jsem a utíkala jsem za ní. Nevím, jestli to bylo tím, že je rychlá ona,
nebo tím, že jsem přestala běhat, ale nemohla jsem ji dohnat. Možná to bylo ale
taky tím, že se mi podařilo v šestém patře zakopnout a ve třetím patře
jsem se srazila s dvěma třeťačkami. Přesto ale byla dost rychlá a uměla
dobře kličkovat. Jestli se příští rok dostane do famfrpálového týmu a díky
svému tatínkovi se tam dostane určitě, tak budeme mít, co dělat. Jenže na
druhou stranu jestli ji nechytím a nedostanu ji, tak mě vyhodí ze školy a
příští rok mě trápit nemusí.
Dohnat
se mi ji podařilo až ve sklepení. Ale bylo to spíš mojí blbostí, že jsem ji
chytila až tam. Proč mi musela trvat tolik pater, než jsem si uvědomila, že
jsem v astrální podobě a můžu použít svoje schopnosti? Takže jsem si
v jedné dlouhé chodbě ve sklepení představila, jak se její boty přilepily
k podlaze. Málem se natáhla, ale účel to splnilo, už mi nemohla utéct.
V klidu jsem ji udýchaná obešla a podívala jsem se jí do obličeje.
„Hele,
mě se bát nemusíš,“ vysvětlovala jsem jí. „Já ti nic neudělám. Já chci jenom,
abys mi řekla pravdu, co se dělo tenkrát v Předvečer všech svatých.“
„Pravdu
znáš. By…byla jsi tam.“
„Tak
si představ, že mám výpadek paměti, a vysvětli mi to. Zatím vím, že se tam dělo
něco mezi mnou, tebou a tvým bratrem.“
„Draco?
Ale…“ začala mluvit, ale pak se odmlčela. Jen mlčela, koukala do země a
pokoušela moji trpělivost.
„Ale
co?“ vyhrkla jsme netrpělivě, když už jsem to nevydržela. Chytila jsem ji za
bradu a donutila jsem ji podívat se mi do očí. „Řekni mi, co se tam dělo.“
„Neřeknu
ti to,“ zavrtěla hlavou. „Budeš to muset z mojí hlavy dostat jinak stejně
jako si Dracovi ukradla jeho vzpomínku.“
„Vzpomínku?
Jakou?“
„Tu
o dopisech. Co jsi mu řekla kdysi u jezera. Řekl mi o tom už dřív, ale od
Předvečeru všech svatých si na to sám nepamatuje.“ Sakra, pitomý sourozenecký
sdělování tajemství. Copak mezi nimi nemůže být trochu sourozenecké rivality?
Možná proto běžela právě do sklepení. Utíkala za Malfoyem, aby ji ochránil
přede mnou.
„Fajn,
tak…“ začala jsem, jenže mě zarazila uprostřed věty. Vyběhla dopředu a vyhnula
se mi. Zůstala jsem tam jen překvapeně koukat na její boty přilepené
k podlaze. Ona se vyzula. Rozběhla jsem se za ní. Nesmí se dostat
k Malfoyovi. Teď jsou u něj navíc i Harry, Ron a Hermiona. Těžko bych jim
to vysvětlovala.
Jenže
moje snažení o další chycení bylo zmařené hned za rohem. Někdo mě chytil za
ruku. V první chvíli jsem čekala, že to bude Malfoy, jenže tenhle kluk měl
tmavé vlasy. Nebyl to ani Harry, byl to Tom.
„Tome?“
vyhrkla jsme překvapeně a pokusila jsem se mu vytrhnout.
„Tady
bys teď neměla být. Dostaň se odsud. Sebe i tu Malfoyovou.“
„Proč?“
zeptala jsem se. „Já ji musím dohnat. Musím jí vymazat paměť.“
„Ty
to ještě neumíš poznat, ale ta příšera z Komnaty je poblíž. Musíš odsud
utéct.“
Tohle
mi nemusel říkat dvakrát. Rozběhla jsem se směrem za Rebekou. Je mi jedno, jak
moc ji nemám ráda, zkamenět si nezaslouží ani ona.
Ale
sotva jsem zabočila za roh, už jsem viděla, že jdu pozdě. Tohle bylo poprvé, co
jsem viděla pořádně zblízka zkamenělého člověku. Rebeka zkameněla v běhu,
útočník musel být před ní. A nikde nebylo ani stopy po útočníkovi.
Nedokázala
jsem se pohnout. Jen jsem zírala na Rebeku. Kdybych byla rychlejší, mohla jsem
zachránit. To kvůli mně byla tady dole, já jsem ji sem zahnala. Kdyby nebylo
mě, tak je nahoře ve svojí ložnici v bezpečí. Do očí se mi začaly drát
slzy. Neměla jsem ji ráda, ale tohle si nezasloužila. Tohle si nezasloužil
nikdo. A byla to moje vina.
Někdo
ke mně zezadu přistoupil a položil mi ruce na rameno. Bylo mi jasné, kdo to je.
„Nedívej
se na ni. Jenom tě to víc rozruší,“ řekl mi a otočil mě čelem k sobě.
Přímo před očima jsem tak měla jeho černou košili.
„Je
to moje vina,“ řekla jsem Tomovi a zabořila jsem obličej do jeho hrudi.
„Není,“
odmítl to. Lehce mně od sebe odstrčil a prstem jemně nadzvedl moji bradu. Donutil
mě tak podívat se mu do obličeje. „Nebyla jsi to ty, kdo ji nechal zkamenět.
Ani to neumíš, a i kdybys byla jen o trochu rychlejší, tak tady stojí ty sochy
dvě. Ty za to nemůžeš.“
„Ale
můžu,“ namítla jsem. „To kvůli mně byla tady dole.“
„To
byla jenom špatná souhra náhod, řízení osudu. Navíc nezůstane zkamenělá navždy.
Takže teď se na mě pořádně podívej a řekni nahlas, že to není tvoje vina.“ Tom
musí mít velké charisma, protože jeho slova zabírala. Měl pravdu. Já za to
přeci nemůžu.
„Není
to moje vina,“ zamumlala jsem.
„Řekl
jsem pořádně.“
Ušklíbla
jsem se a nahlas a zřetelně jsem prohlásila: „Není to moje vina.“
„Takhle
se mi líbíš,“ usmál se na mě Tom a donutil mě tak taky se usmát.
„Děkuju,“
řekla jsem mu a obejmula jsem ho. „Děkuju za to, že mi se vším pomáháš.“
„To
nic není,“ řekl mi, když jsem ho pustila. „Pojď radši zpátky nahoru, než někdo
uvidí, jak nějaká blondýnka objímá prázdný vzduch.“
„To
by působilo asi divně.“ Usmála jsem se a ledabyle jsem si hrábla rukou do vlasů,
přičemž mi pár vlasů spadlo do obličeje.
Právě
tenhle pramen vlasů vzal Tom do ruky a zastrčil mi ho za ucho. „Mimochodem
blonďaté vlasy ti docela sluší.“
„Myslíš?“
pousmála jsem se nevinně.
„Myslím,“
zopakoval Tom a přitom prsty lehce zavadil o mou tvář. Jeho ruka pak sjela níž
a on mě obejmul kolem ramen. „Pojďme, než někdo vyjde ven ze společenské
místnosti a uvidí tě.“
„Počkej,“
zarazila jsem se. „Tady je zmijozelská společenská místnost?“ zeptala jsem se
ho a ukázala jsem za sebe směrem k Rebece.
Tom
přikývnul. „A taky se tudy jde k mrzimorské společenské místnosti.“
„Ukaž
mi ten vstup do zmijozelské,“ požádala jsem ho.
„Proč?“
zeptal se.
„Je
tu jedna věc, kterou musím vyřešit,“ vysvětlila jsem mu. „A ještě něco musím
napravit.“
Společně
jsme se otočili a prošli jsme kolem zkamenělé Malfoyové. V tu chvíli, kdy
jsme šli kolem, jsem uhnula pohledem a schválně jsem se dívala na druhou
stranu. Tom mě dovedl před vlhkou kamennou zeď.
„Tohle
je ono?“ zeptala jsem se ho. „A heslo asi náhodou nevíš, co? Nebo máte taky
nějaké hádanky?“
„Tohle
není Havraspár,“ ušklíbnul se. „Ale heslo stejně nevím. Od mých školních let se
nejspíš změnilo.“
Pokrčila
jsem rameny. „Tak to uděláme postaru.“ Stačila chvilka soustředění a za minutu
už jsem byla opět průhledná. Pak už mi nic nebránilo projít zdí, což jsem
udělala, ale byl to hodně nepříjemný pocit. Na jazyku jsem cítila chuť, jako
kdybych tu zeď lízala. Fuj.
Zmijozelská
společenská místnost byla dokonalým opakem havraspárské místnosti. Zatímco
havraspárští zdůrazňovali nebe a hvězdy a celá jejich místnost byla vzdušná a
nadýchaná, tady to bylo úplně jinak. Nízký strop a hrubé kamenné zdi byly celé
pokryty zelenou barvou. Nábytek byl noblesní a elegantní, ale přesto to všechno
působilo ponuře. Chyběla mi naše dravost a veselost červené barvy.
„Celá
naše společenská místnost je pod jezerem, proto tu nikde nenajdeš okna,“
vysvětlil Tom. „Co přesně máš teď v plánu?“
„To
uvidíš,“ odpověděla jsem mu šeptem, když moje oči spatřily tři postavy
v křeslech. Jeden blonďatý a naproti němu dva tlusťoši. Zamířila jsem
k nim, ale šla jsem tak, abych šla za zády těch černovlasých.
„Takže
tebe nenapadá, kdo by to mohl být?“ zeptal se jeden z tlusťochů.
„Už
jsem ti to jednou říkal, Goyle,“ odpověděl mu netrpělivě Malfoy. „Ale celá
škola si myslí, že to je Harry Potter. To by si na to musel sehnat mozek. To
spíš by to mohla být Beckerová.“
Zarazila
jsem se. Jak jsem ho napadla já?
Malfoy
si toho nevšiml, ale já jsme viděla, jak jeden z nich ztuhl. Tohle musí
být Harry. A právě on se pak zeptal: „Proč myslíš, že ona?“
„Sestra
si to myslí,“ odsekl Malfoy a zadíval se do plamenů v krbu. „A taky se jí
bojí. Tehdy v Předvečer všech svatých něco Beckerová provedla mojí sestře
a já zjistím co.“
„Proč?“
zeptal se druhý tlusťoch, tedy Ron. „Proč by to dělala?“
„Nevím,“
zavrtěl hlavou Malfoy. „Kolem Beckerové je spousta otázek. A nic nedává smysl.
Zničehonic se tady objeví dopisy o našem přijetí a vím určitě, že jsem ten svůj
předtím spálil. A pak tvrdí, že je vyčarovala ze vzduchu,“ odfrkl si.
„Ale
to přece nejde, že ne?“ zeptal se Ron přitrouble.
Malfoy
se na něj zamračil. „Jasně, že jde, ale ona to tehdy ještě nemohla umět. Vždyť
ji nešly ani blbý paprskový kouzla.“
„Možná
měla štěstí,“ navrhnul Harry v podobě Goyla.
„Nikdo
nemůže mít takový štěstí. A rozhodně by pak nemohla mít takový štěstí, že bych
na to najednou zapomněl. Kdybych to předtím neřekl Rebece, tak o tom teď ani
nevím.“
„To
je…“ začal Ron v podobě Crabbea.
„Divný,“
dodal Harry.
Malfoy
je stejně ignoroval, takže si mohli říkat, co chtěli.
„Tohle
všechno naznačuje, že by mohla být Zmijozelův dědic. Jenže jak to dokázat?“
uvažoval nahlas. Pravděpodobně mu bylo jedno, že ho slyší i Crabbe a Goyle, od
těch dvou bezmozků nečekal, že by mohli něco vyzradit. Přesto se na ty dva
podíval, jestli je něco napadne. Když oba dva pokrčili rameny, tak zavrtěl
hlavou a zadíval se znovu do plamenů. „Ten deník,“ zamumlal po chvíli.
Zpozorněla
jsem. Co ví o Tomovi? Ohlédla jsem se, jak na to zareagoval Tom. Jenže on tady
nebyl. Kam šel?
„Jaký
deník?“ zeptal se Ron a ti tři tak získali opět mou pozornost.
Malfoy
mávnul rukou a dál koukal do plamenů, přičemž uvažoval nahlas. „Co o něm
mluvila Rebeka… sama ho u sebe chvíli měla. A pak ho předala Beckerové kvůli
nějakému Tomovi.“ Do háje, Malfoyi, buď už zticha.
„Tom?“
zopakoval Harry.
Malfoy
ho pořád ignoroval. „Musím ten deník od ní nějak získat. Neviditelným pláštěm.“
Sakra,
neviditelný plášť. Úplně jsem zapomněla, proč jsem tady. Jenže jak se mi má
podařit projít kolem Harryho? Musí si mě nevšimnout. Chvilku jsem se
soustředila, dokud jsem si hábit nepřebarvila na zeleno. Havraspárského by si
tady všimnul hned.
Nadechla
jsem se a prošla jsem kolem nich. Snažila jsem se vypadat nenápadně a zamířila
jsem ke schodům. Měla jsem chuť ohlédnout se a zjistit, jestli se na mě Harry
dívá, ale odolala jsem pokušení. To by bylo ještě víc podezřelé. Místo toho
jsem sešla schody k chlapeckým ložnicím a zamířila jsem do místnosti, u
které bylo napsáno, že se jedná o ložnici druhého ročníku.
Vešla
jsem dovnitř a pustila jsem se do hledání neviditelného pláště. Nejprve jsme
musela zjistit, která postel patří Malfoyovi. To jsem poznala celkem brzo podle
Nimbusu 2001. Potom následovalo pracné hledání. Trvalo mi docela dlouho, než
jsem ho našla. Předtím jsem ale stihla prohrabat snad všechny jeho věci.
Většinou tam stejně neměl nic významného.
Najednou
se otevřely dveře a dovnitř někdo vpadnul.
Nejprve jsem se lekla a můj první reflex byl se schovat. Bylo to ale
zbytečné v mojí astrální podobě. Když jsem se pak uklidnila, tak jsem si
všimla, že to je Malfoy.
Vtrhnul
dovnitř a naštvaně přešel ke svojí posteli. Nejprve asi třikrát kopnul do svojí
postele, než se na ni konečně posadil a schoval hlavu do dlaní. Byl tak
rozčilený, že si ani nevšiml svých rozházených věcí, které jsem nestihla
uklidit. Už ví o Rebece.
Racionální
část mozku mi radila, využít příležitosti a vymazat mu z hlavy všechno, co
o mně ví. Jenže jsem to nedokázala udělat. Ale proč? Jo, protože teď je celý zničený a teď se mi
vážně nechce lézt do jeho hlavy a všechno to cítit s ním. Tak jsem si to
odůvodnila. Už teď při pohledu na něj jsme s ním až moc soucítila. Měla jsem pocit, že jenom koukat se na něj,
jak trpí, mě ničí. Instinktivně jsem k němu natáhla ruku ve snaze ho nějak
uklidnit, ale včas jsem ji stáhla zpátky. Ne, tohle je přece Malfoy. On by to
pro mě neudělal, takže se stopnu a půjdu pryč.
Plášť
jsem schovala pod hábit a opatrně jsem vyšla ven z ložnice. Tam jsem si
uvědomila, jak moc se už setmělo a jak blbě je vidět. To hledání mi muselo
trvat déle, než jsem si myslela. Proto jsem luskla prsty a nechala jsem kolem
sebe šířit nenápadné světlo. Společenská místnost byla prázdná, takže jsem pak
klidně prolezla zdí. Venku na chodbě už Rebeka nebyla, asi už ji odnesli.
Vlastně ji nejspíš musel najít Harry s Ronem, když jim vyprchal lektvar a
oni odcházeli pryč.
S neviditelným
pláštěm pod hábitem jsem dorazila až nahoru do naší společenské místnosti. Byla
jsem příliš zaměstnaná myšlenkami na to, co se dělo ve sklepení, že jsem ani
pořádně neuvažovala. Astrálně jsem prolezla skrz Buclatou dámu s tím, že
odnesu do Harryho ložnice plášť a možná k tomu naškrábu na lístek vzkaz. Kluci
už nejspíš touhle dobou spí a Hermiona taky. Zítra to pěkně všichni probereme a
řekneme si, co jsme zjistili.
Všechno
se to ale překazilo, když jsem vešla ke klukům do ložnice. Sotva jsem tam totiž
vlezla, zaslechla jsem tiché „Lumos,“ a vzápětí mě ozářilo světlo.
„Kate?“
oslovil mě Harry, který seděl na své posteli a v ruce držel hůlku.
„No?“
odpověděla jsem nejistě a přikryla jsem si oči rukou. Přeci jen jsem šla celou
cestu skoro potmě a na takové světlo jsem najednou nebyla zvyklá.
„Co
jsi říkal?“ zamručel ospale Ron z vedlejší postele a podíval se do míst,
kde jsem stála já. „Co tam máš?“
Prosebně
jsem se podívala na Harryho a přidržela jsem si prst u úst.
„Nic,“
zavrtěl Harry hlavou. „Spi dál.“
Oddechla
jsem si a ruku jsem dala dolů. Kývla jsem hlavou směrem ke dveřím. Harry to
pochopil. Vylezl z postele a společně se mnou sešel zpátky dolů do
společenské místnosti.
„Co
jsi udělala Rebece?“ zeptal se mě dole pod schody.
„Nic,“
vyhrkla jsem. „Netuším vůbec, o čem pořád mluví.“
„A
to zkamenění?“ pokračoval ve vyptávání.
„Těsně
jsem to minula. Poznala mě a pak přede mnou začala utíkat, tak jsem ji honila.
Kdybych byla o trochu rychlejší, tak jsem zkamenělá taky. Takhle jsem všechno
prošvihla a přišla jsem k hotovému.“
„Proč
jsi nepoužila normálně lektvar jako my?“ zeptal se mě.
„Já
jsem ho použila,“ namítla jsem.
„Nelži
mi!“ vyhrkl Harry. „Nelži mi do očí. Kdyby si ho použila stejně jako my, tak už
ti jak dávno vyprchá. Jenže ty vypadáš pořád jinak.“
Sakra,
já jsem blbá. Jak jsem mohla zapomenout na to, že nevypadám jako já. Přivřela
jsem oči a během chvilky jsem se změnila na svou normální podobu. „Chtěla jsem
vyzkoušet tohle a ušetřit jednu dávku lektvaru. Spokojený?“ zeptala jsem se ho.
„Ne,“
zavrtěl hlavou. „Co jsi potom dělala tam dole u Malfoye? Viděl jsem tě, takže
nezapírej.“
„Já…“
nadechla jsem se a chtěla jsem mu to nějak vysvětlit. „Víš co? Já už mám dost
toho vysvětlování. Nebudu tu jako u výslechu. Všechno už víš. Prostě jsem
chtěla procvičit svoje schopnosti a změnu vzhledu. Nikdy nevíš, kdy se mi to
bude hodit. Nechtěla jsem o tom mluvit před Hermionou a Ronem. Tobě bych to
řekla, jenže to bys napřed musel pochopit, co pro mě ty schopnosti znamenají. A
kdybys to chápal, tak mi nedáváš žádná ultimáta.
A s tou Malfoyovou
to nevyšlo, to uznávám. Tam jsem udělala chybu, ale na tom teď nezáleží. Já
blbá jsem pak ještě šla k Malfoyovi pro tvůj neviditelný plášť. Takže tady
ho máš,“ vytáhla jsem ho zpod hábitu a hodila jsem mu ho. Pak jsem zamířila ke
schodišti a cestou jsem ještě Harrymu sdělila: „Až budeš schopný přijmout mě
takovou, jaká jsem, tak za mnou přijď.“
Žádné komentáře:
Okomentovat