Hermiona
„Povězte
mi to ještě jednou,“ zopakovala jsem a podívala jsem se na Harryho a Rona,
kteří mě přišli navštívit na ošetřovně. Kate tu byla chvíli před nimi, ale pak
když přišel Harry, tak raději zase odešla.
„Hermiono,
už ti to vyprávíme popátý,“ řekl otráveně Ron.
„Jenže
já to chci slyšet doslova,“ trvala jsem dál na svém.
„Nejsme
ty, abychom si pamatovali každý slovo, co kdo kdy řekne.“
Zamračila
jsem se na něj. „Já si nepamatuju všechno doslova. A podezříváme tu naši
kamarádku, u toho si musíme být jistí.“
„Všechno
by se nám to mnohem víc usnadnilo, kdyby nám jedna osoba prozradila, co ví,“
prohlásil Ron a podíval se na Harryho.
Harry
uhnul pohledem a prohlásil: „Slíbil jsem jí, že vám to neřeknu, a svoje slovo
dodržím.“
„Dobře,
takže shrneme si, co víme pěkně popořadě, jak to šlo za sebou,“ navrhla jsem. „Čím
to začalo?“
„Tím
Malfoyový dopisem?“ zeptal se Ron.
„Nejspíš,“
přikývla jsem.
Harry
zavrtěl hlavou. „Něco tu bylo ještě dřív. Poprvé ve vlaku cestou do Bradavic se
zmínila o tom, že je Dudley tlustý.“
„No
a?“ zeptal se Ron. „Vždyť je to pravda.“
„Jenže
já jsem jí o tom předtím neřekl,“ odpověděl Harry. Rona to ještě víc zmátlo,
jenže mě něco zaujalo na Harrym. Tvářil se zvláštně. Jako kdyby o tom věděl
něco dalšího.
„Proč
mám tušení,“ zeptala jsem se ho „že víš, proč to věděla?“
„Možná
to vím,“ pousmál se Harry. „No co? Slíbil jsem ji, že vám to neřeknu. Neslíbil
jsem, že vás nenavedu.“
„A
navedeš nás ještě víc?“ pokusil se Ron dostat z něj víc.
„Zatím
ne,“ zavrtěl hlavu. „Nenapadá mě teď jak, ale až budete u něčeho podobného, tak
se ozvu.“
„Fajn,
takže jedeme dál. Potom byl ten Malfoyovo dopis. Jak to mohla udělat?“ zeptal
se mě Ron.
„Nevím,“
přiznala jsem.
„Páni,
ty něco nevíš?“ zeptal se Ron jízlivě.
Probodla
jsem ho pohledem. „Kdybych mohla, tak zajdu do knihovny něco zjišťovat a nelítala bych po hřišti na stupidním koštěti, což nepřináší žádný užitek.“
„Hele,
trochu to uklidníme, ano?“ uklidňoval nás Harry. „Vrátíme se k tématu.“
„Dobře,
takže co bylo dál?“ zeptal se Ron.
„Pak
byla divná na tom Harryho prvním zápase,“ řekla jsem. „Chvílemi byla mimo a
potom sebou házela.“ Na chvíli jsem se zamyslela a pak jsem prohlásila: „Radši
to už začnu zapisovat.“
Harry
mi podal pergamen, pero a inkoust. „Potom přišlo to její jezerní koupání,“ řekl
mi a já jsem to tam hned připsala.
„Dobře,
co bylo dál?“ zeptala jsem se, když jsem dopsala slovo. Podívala jsem se na
Harryho a Rona a oba dva vypadali, že usilovně přemýšlejí. „To vás nic dalšího
nenapadá? Vždyť toho určitě bylo víc.“
„Možná…“
ozval se Harry, ale pak se zarazil. „To nic není.“
„Co?“
vyhrkl Ron. „Tak nám to řekni.“
„To
nic není. Jenom jsem si vzpomněl, jak jsem měl loni o Vánocích pocit, jakoby
tam byla se mnou.“
„Myslíš,
jak si byl v knihovně nebo u toho zrcadla?“ zeptal se Ron.
„Ehm…u
toho zrcadla. Když jsem tam viděl svoje rodiče a sourozence.“
„Počkat,“
zarazila jsem ho. „Říkal jsi, že si tam viděl jenom rodiče. O bratrech a
sestrách jsi nic neříkal.“
„Byl
tam jenom jeden a nebylo ani vidět, jestli je to holka nebo kluk. Prostě tam
byl můj táta, který držel mě, a moje maminka, která držela hodně malý miminko.“
„Jo
a tenkrát nás napadlo, jestli náhodou nejsou s Kate sourozenci. Však víš,
ta podoba s jeho mámou a tak,“ dodal Ron.
„A
není?“ zeptala jsem se.
„Ptal
jsem se na to Brumbála a ten mi řekl, že ze spolehlivých zdrojů ví, že moje
maminka nebyla nikdy znovu těhotná a že nejsem z dvojčat.“
„Dobře,
takže zpátky k jejím tajnostem,“ pokrčila jsem rameny a podívala jsem se
do pergamenu. „Co bylo dál?“
„Asi
až to na konci roku,“ pokrčil Harry rameny.
„Co
bylo na konci roku? Myslíš to s Quirellem?“ zeptala jsem se ho, protože
tohle mi nedávalo smysl. Vždyť tam se přece nestalo nic zvláštního kromě toho,
že Harry a Kate málem umřeli.
„No,
jo. Já vám to vlastně neřekl,“ podrbal se Harry na hlavě. „Prostě ve chvíli,
kdy jsem ztrácel vědomí, jsem ji uviděl.
Bylo to asi na vteřinku, než jsem omdlel.“
„Dobře,
takže tohle tam připíšu,“ prohlásila jsem a začala jsem psát.
„Možná
tam můžeš ještě napsat, jak se přede mnou zastavila zelená smrtící kletba. Zastavila
se ve vzduchu a rozplynula se.“
Překvapeně
jsme se s Ronem na Harryho podívali. Ani jsme si nevšimla, že mi pero
vypadlo z ruky. „Nechtěl bys nám začít takové podstatné detaily říkat
dřív?“ zeptala jsem se ho.
Harry
pokrčil rameny. „Asi jsem zapomněl. Ani Kate jsem to neřekl, ví to jenom
Brumbál a ani ten to nebyl schopný vysvětlit.“
„A
neukazovalo by to spíš na to, že si něco provedl ty?“ zeptal se Ron. „Vždyť tou
dobou už možná Kate byla v tom bezvědomí vedle a přes plamen se prostě
nemohla nedostat.“
„Já
jsem nic neudělal,“ bránil se Harry. „Tohle jsem já nebyl.“
„Tak
já to připíšu na seznam,“ řekla jsem a začala jsem hledat pero.
„Co
bylo první divného s ní v tomhle školním roce?“ zeptal se Ron.
„A
co prázdniny?“ zeptal se Harry.
„A
bylo něco o prázdninách?“ zeptala jsem se, když jsem našla pero a připsala jsem
do seznamu další řádek.
Harry
nic neřekl, místo něj promluvil Ron: „Odkdy má ten deník?“
Na
chvilku jsem se zamyslela. „Myslím, že asi tak od konce září. A od té doby ho
má pořád u sebe.“
„Co
může být na deníku tak zvláštního, že ho nosí pořád u sebe?“
„Je
vidět, že neznáš dívky,“ oznámila jsem mu.
„Já
bych pochopil, kdyby si deníček psala Levandule nebo ty, ale Kate je taková… normální.
Vždyť ani nezbožňuje Lockharta jako vy všechny ostatní.“
„To
bude tím, že není její typ. Ona je spíš na černovlasý. Jednou nám to říkala
v ložnici.“ Zarazila jsem se. Na něco jsme si vzpomněla. Tehdy řekla jedno
jméno.
„Co
je?“ zeptal se mě Ron.
„Jak
jste říkali, že se jmenoval ten někdo, jak souvisel s tím předáním
deníku?“
„Tom,“
odpověděl mi Harry. „Proč?“
„Kate
jednou řekla, že se jí líbí Tom. A potom jednou řekla něco o svých narozeninách
a Tomovi.“
„Myslíš,
že tohle všechno je ten samý Tom?“ zeptal se Ron.
„Dávalo
by to smysl,“ prohlásil Harry. „Možná je Tom Zmijozelův dědic a nějak se
s ním zapletla Kate.“
„A
znáte někdo nějakého Toma?“ zeptala jsem se jich.
„Dean
Thomas to asi nebude, co?“ zeptal se Ron.
Harry
se uchechtnul. „Ten bude těžko Zmjozelův dědic. Ale jinak si žádného Toma tady
na hradě nevybavuju.“
„Možná
se s ním schází někde jinde,“ navrhnul Ron. „Myslíte, že si o něm něco
napsala do toho deníku?“
„Nejspíš
ano,“ přikývl Harry a pak se ho zeptal: „Míříš tím tam, kam si myslím, že
míříš?“
„Jestli
myslíš dočasné půjčení jejího deníku, tak jo, myslím.“
„To
myslíte vážně?“ vyhrkla jsem a oba dva se na mě podívali. „Ukrást někomu deník
je špatné. Je to zlý a podlý. Každá holka potřebuje mít svoje soukromí, do
kterýho by jim neměl nikdo zasahovat. Každý potřebuje mít tajemství.“
„Mám
pocit, že Kate si to tajemství a soukromí vybrala už loni na takových dvacet
třicet let dopředu,“ prohlásil Ron.
„To
není vtipný,“ zamračila jsem se na něj.
„Jiný
způsob tu není a dobrovolně nám to neřekne. Musíme zjistit, jak to s ní
je. Jestli ji nějaký hajzl využívá, tak si to s ním vyřídím.“
Usmála
jsem se. Je milé, jak ji tak pěkně chrání. „Nebudete k té krádeži
potřebovat mě, že ne?“ zeptala jsem se jich. „Protože nebelvírské ložnice jsou
začarované tak, že kluci k holkám nemůžou.“
„Tak
to tě budeme potřebovat,“ odpověděl mi Ron. „Asi bys jí to měla vzít
v noci, až bude spát. Takže budeme muset čekat, než tě pustí
z ošetřovny.“
Povzdechla
jsme si. Napřed poruším spoustu pravidel kvůli mnoholičnému lektvaru a teď
ještě budu krást nejlepší kamarádce její deník. Jakoby nestačilo, že si za
jejími zády píšu s její bývalou nejlepší kamarádkou, o které nechce ani slyšet.
Ne, tohle prostě neudělám.
Z ošetřovny
mě ošetřovatelka propustila až na začátku února. Prošvihla jsem tak celý měsíc
výuku. Ostatní mi sice nosili zápisky, ale to nebylo ono. Navíc jsem jediná ve
třídě, kdo je schopný si dělat zápisky na dějinách, takže lednovou výuku už
nikde nezískám. Možná Percy by byl ochotný mi to půjčit, jinak si to budu muset
nastudovat z učebnice.
Látka
z hodin ale nebyla jediný můj problém. Dalším mým problémem byla Kate.
Harry na mě neustále tlačil, abych získala od Kate její deník. Já vím, že si o
ní dělá starost, ale tohle už je moc. Přece se jí nebudu hrabat
v soukromí.
„Jestli
tam bude nějaká jiná barva, tak přísahám, že ti obarvím hlavu na modro,“
zaslechla jsem Katin hlas z koupelny.
„Možná
by ti slušela,“ navrhl hlas Parvati.
Mluvila
na Levanduli, jak jsem zjistila, když jsem vešla také do koupelny. Naskytnul se
mi zajímavý obrázek na všechny tři. Kate se skláněla nad vanou a vedle ní byla
Levandule, která ji právě sprchou mířila na hlavu. Kromě toho měla na sobě Kate
jenom podprsenku a jinak měla přes sebe přehozený bílý hadr. Parvati stála
vedle nich a zkoumala nějakou krabičku.
„Co
tu vyvádíte?“ zeptala jsem se.
Odpovědí
mi byla otázka od Kate: „To je Hermiona?“
Parvati
se na mě podívala a odpověděla jí. „Jo, je to ona.“
„Tebe
už pustili z ošetřovny?“ ptala se mě Kate, ačkoliv ji bylo přes tu tekoucí
vodu těžké rozumět.
„Jo
a ty bys to věděla, kdyby si nezdrhla před Harrym,“ řekla jsem jí vyčítavě.
„Proč
si tam vlastně byla?“ vyptávala se mě Parvati. „Kate nám pořádně nic neřekla.“
„Nepovedený
lektvar. To neřeš,“ mávla jsem rukou. „Radši mi vysvětlete, co je to tady za
akci.“
„To
se hned dozvíš,“ pověděla mi Levandule a vypnula vodu. Zároveň vytáhla
z kapsy hůlku a namířila ji na Katinu hlavu, na kterou jsem stále pořádně
neviděla. „Arefaciet!“
„Tohle
kouzelně sušení vlasů je vážně docela užitečné,“ prohlásila Kate a narovnala
se.
Zalapala
jsem po dechu. Tohle není možný. Tohle už prostě nebyla Kate, rozhodně ne ta,
kterou jsem znala. Ta mívala tmavě rudé vlasy a tahle bytost je měla všechny
dokonale blonďaté.
„Kate?
Jsi to vážně ty?“ zeptala jsem se jí opatrně.
Ta
bytost přede mnou se na mně usmála. „Chtěla jsem zkusit něco nového.“
„Chápu
tvůj údiv,“ řekla mi Parvati. „Taky jsme tomu nevěřili, když za námi přišla
s žádostí o pomoc.“
„Nikdy
by nás nenapadlo, že Kate bude zrovna ten typ holky, která si kvůli klukovi
obarví vlasy,“ prohlásila Levandule.
Kate
se na ní překvapeně podívala. „Jak tě napadlo, že to je kvůli klukovi?“
„Vyznačuješ
všechny znaky zamilovanosti. V jenom kuse jsi duchem mimo, usmíváš se,
snažíš se vypadat pěkně a tak. Přečetla jsem dost milostných příběhů, abych to
poznala. Takže kdo to je?“
„Já…“
Kate se na chvíli odmlčela.
„Nejmenuje
se náhodou Tom?“ zkusila jsem se zeptat.
„Jak
to víš?“ vyhrkla bez rozmyslu. Teprve pak se zarazila a opravila se: „Teda, jak
jsi na to přišla?“
„Párkrát
už jsi to jméno zmínila,“ pokrčila jsem rameny.
„Povídej,
jak vypadá?“
„Z
jaké je koleje?“
„Z
jakého je ročníku?“
„Kolik
mu je?“
„Jak
se jmenuje dál?“
Parvati
s Levandulí ji zahrnuly otázkami. Tady jsem navíc. Proto jsem vyšla ven a
zamířila jsem dolů do společenské místnosti ke klukům, kde jsem se posadila
vedle nich.
„Jdu
do toho,“ řekla jsem jim. Oba dva se na mě nechápavě podívali, tak jsem dodala:
„Vezmu jí ten deník.“
„Super,“
vyhrkl Harry a pak se zarazil. „Proč tak najednou?“
„Právě
si kvůli tomu Tomovi obarvila na blond.“
„Co…
cože?“ zakoktala překvapeně.
„Ta
Kate, kterou známe?“ zeptal se Harry.
„Nevím
jak ty, ale já tuhle Kate už neznám. A právě proto chci přijít na to, kdo ji
tak ovlivňuje.“
----------------
Tom
„Myslíš
to vážně?“ zeptala se mě nevěřícně s nadějí v hlase.
„Ano,“
přikývl jsem.
„A
je to vůbec možné?“ zeptala se. „Vrátit se časem do minulosti?“
„Existují
určitá období v roce, kdy je časoprostor slabší. Vlastně je to jenom jeden
den v roce a je to jenom jednou za pět let,“ vysvětlil jsem jí.
„A
to bude teď někdy?“ zeptala se.
„Bude
to 14. února na svatého Valentýna.“
„A
my to opravdu dokážeme? Cestovat časem?“
„S tvými schopnostmi,
s mými rady a s naší snahou dokážeme cokoliv.“
Usmála se. „Společně bychom mohli ovládnout svět,“ navrhla a podívala se na oblohu. Dneska byla pěkná noc, mraky někam odletěly a zůstala po nich jenom obloha plná zářících hvězd.
Usmála se. „Společně bychom mohli ovládnout svět,“ navrhla a podívala se na oblohu. Dneska byla pěkná noc, mraky někam odletěly a zůstala po nich jenom obloha plná zářících hvězd.
„To
si dáme do programu na příští měsíc- Tenhle se budeme věnovat tvému původu.“
Na
chvilku se zamyslela. „Bude to zvláštní vědět, kdo jsem.“
Ano,
ty zjistíš, kdo jsi ve skutečnosti zač, zatímco já zjistím, co se tu osudnou
noc stalo. Co mě tehdy zničilo. Potter to být nemohl, nemá žádnou moc. To jsem
už z něj vycítil tehdy při naší výpravě do knihovny pro recept. A přesto,
když se dotknul astrální Kate, tak mě dokázali společně přemístit daleko pryč.
Mezi těmi dvěma něco je a já přijdu na to, co to je. Vlastně už to tak trochu
tuším, ale po Valentýnu budu mít jistotu. Mám štěstí, že teď spolu nemluví,
protože prohlubovat tu jejich společnou sílu do mých plánů nezapadá.
„Ale
to víš už teď,“ namítnul jsem. Vzal jsem ji za ruce a otočil jsem si ji čelem
k sobě. „Podívej se na mě. Ty jsi Katherine Beckerová. Jsi bilokantka a
máš obrovskou moc. Akorát pak budu vědět, komu můžu poděkovat za to, že stvořil
tak úžasnou bytost.“
Podívala
se mi do očí a já do jejích. „Myslíš si,
že jsem úžasná?“ zeptala se mě. Přitom se postavila na špičky a dostala se tak
do úrovně mojí hlavy. Takhle mi připadá roztomilá, jak se ke mně natahuje jako
dítě ke svému oblíbenému plyšákovi.
„Ano,
myslím.“ odpověděl jsem a naklonil jsem se k ní. Možná tenhle náš vztah by
nebyl až tak úplně beznadějný. Koneckonců jsme oba dva bilokanti a to nás pojí.
„A
co si ještě myslíš?“ zeptala se mě.
Uhnul
jsem pohledem a podíval jsem se na její vlasy. Zároveň jsem pustil jednu její
ruku a vzal jeden pramen mých vlasů do ruky. Zvláštní, jak stačí jedna poznámka
a hned si kvůli mně obarví vlasy. Taková oddanost se jen tak nevidí.
„Myslím,
že ti ty blonďaté vlasy sluší,“ řekl jsem jí potichu. Naklonila se ke mně ještě
blíž.
To
už nás opravdu dělilo jen několik centimetrů. Dívali jsme se navzájem do očí.
Má je zelené, což je moje oblíbená barva. Barva Zmijozelu. Už jen tím pohledem
jsem cítil to spojení mezi námi. Stačilo se jenom naklonit o kousek dopředu a ochutnat
její rty.
Jenže
to se nestalo. Místo toho všechno zčernalo.
-------------
Ron
„Ten
deník je prázdný?“ zeptal jsem se.
„Vypadá
to tak,“ řekl Harry, který rozčileně listoval černou knížkou ve snaze něco
nalézt. „Kdyby tu byla někde aspoň věta nebo slovo nebo pouhý písmeno!“
„Šššt,“
zasyčela na něj Hermiona. „Nebo tě uslyší Pinceová a vyhodí nás.“
„Proč
jsme vlastně tady?“ zeptal jsem se.
„Protože
Kate právě prohledává celý pokoj a hledá tohle,“ ukázala na knížku.
„Bylo
hodně těžké jí to ukrást?“ zeptal se Harry.
„Ani
ne,“ zavrtěla hlavou. „Nebyla tam. Asi tak v jedenáct se prostě sebrala a
odešla.“
„A
řekla ti, proč nebo kam šla?“ zeptal jsem se.
„Já
už jsem to vyptávání vzdala. Stejně by si zase něco vymyslela. Myslím, že šla
za Tomem. Navíc, kdybych se jí zeptala, tak bych ji musela vysvětlovat, proč
jsem byla tou dobou ještě vzhůru.“
„Tak
bys jí řekla, že jsi potřebovala na záchod,“ navrhnul jsem.
„Nechci
jí lhát. Už tak se cítím blbě, když jsem jí ukradla deník.“
„Není
možné, že to píše neviditelným inkoustem?“ navrhnul jsem.
„Už
jsem to zkoušela odhalit kouzlem hned, jak jsem od ní ten deník získala. Nic se
nestalo.“
„Takže
jsme tam, kde jsme byli předtím,“ prohlásil jsem a přitom jsem otevřel deník na
první stránce. Tam jsem si něčeho všimnul. „Hele, tady něco je,“ vyhrkl jsem.
„Co
tam je?“ zeptala se Hermiona.
„T.
R. Raddle,“ přečetl jsem nahlas jméno v deníku.
„To
Té by mohl být ten Tom,“ napadlo Harryho.
„Ale
pořád to nedává smysl,“ prohlásila Hermiona. „Napsala si jeho jméno na první
stránku starého prázdného deníku?“
„Tohle
není její písmo,“ namítnul jsem. „T. R. Raddle…to m něco říká…dejte mi
chviličku,“ řekl jsem ostatním a na chvíli jsem se zamyslel. Odkud to jen znám?
Už to mám! „Získal před padesáti lety vyznamenání za mimořádné služby škole.
Visí to v Pamětní síni a já jsem právě na tuhle plaketu tenkrát vrhl další
slimáky.“ Otřásl jsem se při té vzpomínce.
„Před
padesáti lety?“ zopakovala Hermiona. „Jak by se s ním pak potom mohla teď
stýkat.“
„Třeba
je to duch. Jako duch k ní promlouvá a manipuluje s ní. Mohl otevřít
Tajemnou komnatu tenkrát a může jí s pomocí Kate otevřít i dnes.“
„Kate
není ten typ, co by sebou nechal manipulovat,“ namítnul Harry.
„Kolikrát
už naletěla Malfoyovi? Navíc zamilované holky dělají různé blbosti. Třeba si
označí všechny hodiny svého milovaného v rozvrhu srdíčkem,“ ušklíbl jsem
se na Hermionu. Hermiona mě probodla pohledem.
Harry
si vzal deník do ruky a potěžkal ho, jako kdyby tak z něj mohl něco
zjistit. „Nechám si ho zatím u sebe."
----------
----------
Kate
Naštvaně
jsem kopla do postele. Tohle přece není možný. Přece nemohl jen tak zmizet.
Posadila jsem se na postel a vložila jsem si hlavu do dlaní. Někdo ho musel
vzít, sám přece nezmizel. Určitě to byl Malfoy. Jenže jak by se sem dostal? Neviditelný
plášť jsem mu vzala, takže ten použít nemohl. Možná zkusil také Mnoholičný
lektvar nebo se sem mohl proplížit v noci. Brr, Malfoy vedle mě, když
spím. Hnusná představa. Ne, tak to být nemohlo, nevěděl by heslo od koleje.
Jenže na druhou stranu on by si to určitě dokázal nějakým způsobem zjistit. Je
to přece Malfoy.
„Tady
vybuchla bomba, nebo co to tady vyvádíš?“ ozvalo se ode dveří.
Podívala
jsem se na Levanduli. „Jenom dělám jarní úklid,“ odpověděla jsem jí možná
trochu moc jízlivě.
„Říkej
si tomu, jak chceš, ale tohle není úklid. A navíc není jaro. Takže cože to tu
přesně vyvádíš?“
„Prostě
něco hledám,“ odsekla jsem a začala jsem uklízet všechny vyházené věci zpátky
na své místo.
„Tak
promiň, já se jenom ptám,“ odpověděla mi Levandule uraženě.
Povzdechla
jsem si. „Ne, ty promiň. Ztratilo se mi něco, co je pro mě opravdu hodně
důležité a nemůžu to najít, tak jsem podrážděná,“ omlouvala jsem jí. „Hele,
neviděla jsi tady nedávno náhodou někoho podezřelého nebo tak něco? Někoho, kdo
tady nemá co dělat?“
„Ehm…
ani ne,“ zavrtěla hlavou a vyndala něco růžového ze svého nočního stolku.
„Plánuješ na dnešek s tím tvým Tomem něco výjimečného?“ zeptala se mě.
„Proč
bychom měli dneska plánovat něco výjimečného?“ zeptala jsem se jí.
Podívala
se na mě překvapeně. „Vždyť je dneska Valentýn,“ oznámila mi.
Tentokrát
jsem to byla já, kdo byl překvapený. Tohle mi úplně vypadlo z hlavy.
„Dneska je 14. února?“
„Jo,
je,“ přikývla Levandule. „Takže asi nic neplánujete, ale pořád máš šanci, že tě
něčím překvapí. Jdeš na snídani? Lockhart si pro nás prý připravil nějaké
překvapení,“ zahihňala se.
Jasně,
speciálně kvůli Lockhartovi tam půjdu. Bude to muset nějak přežít, protože
právě jsem změnila plány na dnešní den. Jestli je dneska opravdu ten den, kdy
je ta časová kontinuita nebo tak něco slabá, tak to nehodlám prosedět ve třídě.
Raději se o to pokusím sama bez Tomových rad a budu se modlit, abych neskončila
u dinosaurů.
„Běž
sama. Mně dneska nějak není dobře.“ Zakašlala jsem. „Asi si zajdu ještě na
ošetřovnu.“
Levandule
odešla a já jsem zůstala v místnosti sama. Batoh, ve kterém jindy nosívám
učebnice a sešity na vyučování, jsem vyprázdnila. Místo toho jsem do něj
nacpala polštář. Uvažovala jsem i o dece, ale tu jsem nakonec zamítla. Zabírala
by příliš místa, takže ji raději nahradím svým školním pláštěm. Nakonec jsem si
do batohu zabalila ještě lektvar na spaní. Poslední dobou ho mám velkou
spotřebu.
Takhle
vybavena jsem vyšla z ložnice a zamířila jsem do Síně. Sotva jsem tam
vešla, tak jsem se zhrozila té hrůzy. Proboha. Všude samá růžová. Nikdy jsem se
nestavěla vyložené proti růžové, ale jestli tohle do zítřka nezmizí, tak začnu
stávkovat. A to ani nemluvím o těch divných trpaslících v růžové.
Ne,
tady už déle nevydržím. Navíc už pořádně ani nemám čas- Za chvíli začne první
hodina a snídaně zmizí. Takže jsem si rychle přibalila do batohu pár housek a
trochu slaniny. Cesty časem asi nebude dobré provozovat nalačno.
Ve
chvíli, kdy zazvonila na první hodinu, už jsem vycházela ze síně. Vůbec mě
netrápilo, že přijdu o vyučování. Zjistit, kdo jsou moji rodiče, je mnohem
důležitější. Navíc Levandule rozhlásí, že jsem šla na ošetřovnu.
Chodby
byly v tuhle dobu po zvonění většinou prázdné. Maximálně několik opozdilců
pospíchalo na hodiny. S batohem jsem mířila nahoru do vyšších pater,
protože tam jsou nepoužívané učebny. Měla jsem v plánu si nějakou pěknou
najít, zamknout dveře a usnout. Mohla jsem sice zůstat v naší ložnici, ale
tam riskuju, že přijdou holky a budou se mě snažit vzbudit. Nechci riskovat
zničení mého plánu něčím takovým.
Nakonec
jsem dorazila až do sedmého patra. Věděla jsem, že tady někde byla nějaká pěkná
nepoužívaná učebna… nebo byla na té druhé straně chodby? Takže otočka a jde se
zpátky. Hmm, možná že vlastně byla přeci jenom tam. Jo, asi byla tam. Anebo
byla tam? Kde sakra byla? Kam mám jít? Doleva nebo doprava?
Sakra,
takhle tu chodím dokola kolem jedné prázdné zdi jako idiot. Koutkem oka jsem se
podívala na tu zeď. Hele, jsou na ní dveře. To je divné. Nepamatuju si, že bych
je tu někdy předtím viděla. Třeba je za nimi nějaká nepoužívaná učebna, kterou
právě teď hledám. Vzala jsem za kliku a otevřela jsem dveře.
Žádné komentáře:
Okomentovat