pátek 1. dubna 2016

Jak psát?


Taky byste chtěli napsat nějakou knihu, která by se úžasně prodávala? Jenže jak to udělat?

Pokud si pokládáte tyto otázky a čekáte, že zde na ně naleznete odpověď, tak vás zklamu. Nemám ponětí, jak to udělat. Vím jenom, že musíte mít dobrý nápad na příběh a ten pak dobře řemeslně zpracovat. Naučit se to spisovatelské řemeslo je nejspíš možné na různých školách nebo workshopech, ačkoliv já jsem nezkoušela ani jedno, takže ho neovládám. Jenom vím, že se tím člověk musí doslova propsat, ať mu to bude trvat jeden rok či dvacet let. Od mého prvního napsaného příběhu uběhlo zhruba třináct let a mnoho přečtených knih a povídek, přičemž jsem nasbírala různé zkušenosti a ty jsem se rozhodla sepsat do tohoto článku.

1) Pravopis a typografie

Ano, tohle je asi nejčastějším problémem. Na tohle je jedna jednoduchá rada. Nebuďte líní a přečtěte si pravidla pravopisu a typografie. Pak si přečtěte svoji povídku. Všechno, co je červeně nebo modře podtržené opravte (kromě jmen, které to pravděpodobně také podtrhlo). Pak si zkontrolujte shodu přísudku s podmětem. Taktéž zkontrolujte, zda stejně jako já jedním překlepem nezaměňujete jsem a jsme. Pro jistotu si to pak po sobě ještě jednou přečtěte.

2) Přímá řeč

Přísahám, že tohle je chyba, za kterou vám omlátím klávesnici o hlavu. Gramatické chyby jsem schopná odpustit, stejně jako chyby v interpunkci. Ale za špatně psanou přímou řeč, vás ponesu v zubech.
Zapamatujte si, že je potřeba v rozhovorech pravidelně klikat na enter. Neexistuje postava, která by nebyla dostatečně důležitá na to, aby si nezasloužila svůj vlastní odstavec pro svou řeč. Dokonce i Červíček mluvil ve svém vlastním odstavci.

Claire vešla do lokálu místní hospody a rozhlédla se okolo. Nakrčila nos, když pocítila smrad z cigaret. Měla chuť se otočit a opustit prostor, ale neměla na výběr. Zamířila k muži, který seděl u baru a oslovila ho: "Tati, pojď už domů," Muž se mírně pootočil od svého půllitru a pohlédl na dceru. "Domov? Vždyť už nemáme pořádný domov." "Tohle neříkej," snažila se ho jeho dcera uklidnit. "Pořád máme střechu nad hlavou." "Kterou nám každým dnem vezmou," nespokojeně zamručel.

Claire vešla do místní hospody a rozhlédla se okolo. Nakrčila nos, když pocítila smrad z cigaret. Měla chuť se otočit a opustit prostor, ale neměla na výběr. Zamířila k muži, který seděl u baru a oslovila ho: "Tati, pojď už domů,"
Muž se mírně pootočil od svého půllitru a pohlédl na dceru. "Domov? Vždyť už nemáme pořádný domov."
"Tohle neříkej." Jeho dcera na něj znepokojeně pohlédla. Nerada ho viděla v takovém stavu. Nespokojeně se kousla do rtu, než na otce znovu promluvila: "Pořád máme střechu nad hlavou."
"Kterou nám každým dnem vezmou," nespokojeně zamručel.

Vidíte ten rozdíl? Není těžké uhodnout, která z výše zvolených variant je správná. Zároveň můžete vidět, že je jedno, jestli je přímá řeč v novém odstavci na začátku či na konci. V příkladu je vidět správné použití uvedení do přímé řeči ve všech variantách. S tečkou na konci, s čárkou na konci či s použitím dvojtečky.

3) Úvod

Ahoj. Jmenuji se Jarmila Nováková, je mi 19 let a žiji s rodiči v Paříži. Vždycky jsem si připadala obyčejná, ale pak se všechno změnilo.
Pokaždé, když vidím takový úvod, tak autorce (s variantou kluka jsem se ještě nesetkala) napíši, že tímto úvodem podceňuje sama sebe jako autorku. Naznačuje tím, že je neschopná napsat povídku tak, aby se čtenář dozvěděl informace z příběhu, proto mu to musí sdělit hned na začátku. Snad tohle upozornění zabere.
Začínat jménem hlavní postavy je úplně zbytečné, tedy pokud píšete ich-formu. Zrovna před pár dny se mi stalo, že jsem psala povídku do literární soutěže a až v polovině příběhu při jednom rozhovoru jsem si uvědomila, že nemám pojmenovanou hlavní postavu.
Pár let zpátky jsem četla něco o úvodu do povídky. První větou byste měli upoutat čtenáře. Můžete zvolit variantu "rovnou ho hodit do akce". Mám pocit, že jako příklad tam bylo uvedené něco s hlavou a pádem. Buď někomu upadla hlava anebo někdo spadl a uhodil se do hlavy... Ať to bylo jakkoliv, tak čtenáře hned napadne otázka, proč spadl, a bude číst dál.
Já sama bych začátky povídek rozdělila do tří kategorií. První je akce, kterou jsem již zmínila. Druhá je poněkud poklidnější a já ji nazývám "koukání z okna". Nemusí to být přímo okno, může se dívat z balkonu, do zrcadla, na kolemjdoucí lidi či cokoliv jiného. Pointou je, že se na něco dívá, popisuje to a přemýšlí nad tím. Může to být partner/ka hlavní postavy hrající si s jejich dítětem anebo mladší sestra, která je jediným žijícím příbuzným a momentálně si lakuje nehty či brousí meč (případně brousí nehty, ale lakovaný meč nedoporučuji). Hlavní postava se tak snadno dostane k přemýšlení o svém životě. Tahle varianta bude nejspíš vhodnější pro ich-formu, ale i v er-formě ji můžete použít.
Třetí variantou je "rozhovor". Čtenář je rovnou vržen do dialogu s nějakou postavou. Tady je nutné dát si pozor na výběr téma. Nesmí to být žádný bezduchý rozhovor, který povedete s kamarádkou u kávy. Musí mluvit o něčem podstatném. Třeba o nadcházející popravě, to rozhodně zaujme.


4) Vzhled a oblékání postavy

Znáte ten pocit, když zahlédnete nějaký kousek v obchodě, zamilujete se do něj, ale pak zjistíte jeho cenu? Můžete se pak na něj maximálně chodit koukat, zkoušet si ho v kabince, ale nikdy s ním z obchodu neodejdete. Je pak hrozně lákavé obléknout ho svoji hlavní hrdince, že ano? Udělali jste  to? Pokud jste na to odpověděli ano, tak odstupte od klávesnice, dejte ruce nad hlavu, protože literární policie vás právě obklíčila!
Vy ostatní neprovinilí tímto zločinem vězte, že popisování vzhledu je zbytečné. Ano, hodí se vědět barvu a délku vlasů, barvu očí, postavu a různé zvláštní znaky, ale nemusí být v každé kapitole popis toho, co si vaše postava dnes obleče na sebe. Oblečení byste měli popisovat jediné v případě, že to bude nějak důležité pro děj. Například vaše hlavní hrdinka si oblékne nějaké sexy šaty, kvůli kterým ji pak její matka vyvede z večírku, obviní ji z toho, že vypadá jako krvavá děvka a začne hádka (poznal někdo, o jaké scéně z jaké knížky mluvím)?
Abych to shrnula, pokud vaše postava nosí často nějakou uniformu (bradavické stejnokroje, armádní uniforma, zbroj), tak ji někde v prvních kapitolách zmiňte a popište. Následující popisy oblečení by pak měli být jedině v případě zvláštních příležitostí, jako jsou třeba šaty na ples nebo na svatbu, anebo při razantní změně. To je například když vaše postava se rozhodne být za drsňačku a květované šaty, které nosila doteď, vymění za černý kožený obleček s bičíkem. Anebo si zapálí svoje svatební šaty a ty pak přehoří v kostým reprodrozda.

5) Sex

Sex patří k životu a život patří k literatuře. Bylo by tedy logické, kdyby sex patřil i k literatuře, že ano? Bohužel, tahle myšlenka je špatná. Napsání milostné scény je to nejtěžší, co může spisovatele potkat. Za pár kapitol mě jedna taková scéna čeká v Dangerous Liaisons a já se divím, že se v nocí nebudím hrůzou se strachem, jak jen tu scénu napíšu. Ani neznám pořádně autory a knihy, kde by byl sex dobře popsán. Jako jediný příklad mě napadá série Sukuby od Richelle Mead. U erotických scén selhávají i jinak dobří autoři. Ve Velké Británii se proto koná literární soutěž o nejhůře napsanou erotickou scénu. Byla v ní nominována i kniha od Rowlingové, která vypadla až ve finálním kole.
Existují dva styly milostných scén, kterými by se daly rozdělit milostné scény i ve filmech. V první verzi se dočkáme líbání, objetí, potemnělé místnosti, romantické hudby, následovat bude svlékání, ale jen do spodního prádla, oba dva si zalezou pod deku a střih. V další scéně už je ráno a oni se vedle sebe probouzejí aneb to pikantní vystřihli.
Druhá verze je ve stylu HBO. Nahotu rozhodně uvidíte. Prsa, zadky a pravděpodobně i předky (a ne, nemyslím tím rodové předky). Jednou jsem u takové scény v seriálu Tell me love me přemýšlela, jestli je to porno nebo ne. Nakonec jsem dospěla k závěru, že nebylo, protože mu nestál.
Pokud se někdo rozhodně aplikovat druhou verzi do svého příběhu, tak je velká pravděpodobnost, že to dopadne blbě. Právě tohle je ta scéna, kterou je tak těžké popsat. V jednu chvíli to připomíná hraní twisteru. Ona dala ruku tam, on jí dal ruku tam, ona dala ruku zase jinam, dělala s ní to a to, on dal ruku zase jinam, strčil prsty tam a pak tam strčil něco jinýho... Čtenář pak počítá všechny údy a přemýšlí, jak to dělají, že si nic nezlomili.
Když se vám pak podaří odstranit twister ze scény, tak přijde další problém. Jak pak popisovat ty části těla? Když totiž použijete pravé názvy, tak to nebude sexy. Když je nahradíte nějakými obraznými přirovnáními (štěrbinka, poupě rozkoše, meč, kord), bude to trapné. Jak to potom napsat? Na tuhle otázku vám odpověď nedám, protože nemám ponětí.
Můj názor na tyhle scény je, že není ostudou, když autor použije první verzi milostných scén. Častokrát je to i lepší. Vždycky není nezbytně nutné mít podrobnou představu o tom, co a jak dělali. Raději rozviňme čtenářovu fantazii tím, že děj v posteli/na stole/na kuchyňské lince/na gauči/ve stoje/na pračce/ve sprše/v kabince/v bazénu/ve vířivce/na lavičce/na zadní sedačce auta jen naznačíme a čtenář si to domyslí. Pokud chtějí vyloženě sexuální scény, ať si jdou hledat erotické povídky na erotické stránky.

Edit: Na návrh kamarádky ještě zmiňuji, kolik by se zhruba mělo objevit sexuálních scén v příběhu. Pokud jich tam totiž dáte moc, bude se vaše postava nudit. Podle mě by stačilo kolem tří sexuálních scén na příběh o délce cca 300 stránek. Pochopitelně to ale závisí především na situacích a postavách.

6) Co vynechat a co připsat

Tahle rada se bude týkat především fanfiction, protože u ní se bude nejčastěji vyskytovat. Pár měsíců zpátky jsem četla povídku HP fanifiction. Už nemám ponětí, jak se jmenovala nebo od koho byla. Vím, že to bylo o nějaké vymyšlené holce, která prostě nastupuje taktéž do Bradavic (klasické klišé... ale nemám si co stěžovat, když to taky píšu). Asi ve druhé nebo třetí kapitole jela vlakem do Bradavic. Celá cesta byla shrnuta v jedné kapitole s tím, že se seznámila a spřátelila se známým nebelvírském triem. Nic víc se tam nestalo. Nebylo ani přesně jasné, jak se vlastně skamarádili.
V zásadě většina HP fanfiction tohoto typu začíná tím, že nová vymyšlená postava dostane dopis, jde nakupovat do Příčné ulice a pak jede vlakem do Bradavic, aby tam byla zařazena. Ty nákupy a cesta vlakem ale nejsou až tak nezbytně nutné, pokud se tam nic nového nebude dít. Čtenáři, kteří klikají na HP FF většinou tuší, že před odjezdem do Bradavic se nakupuje na Příčné ulici a do školy se jede vlakem. Není potřeba jim to připomínat.
Na druhou stranu je možné s tím pracovat. K tomu se výborně hodí Draco Malfoy. V knihách se s Harrym potkal v kupé, ale kdyby u toho byla naše nová postava, tak by to bylo jenom prosté přepisování knihy, což nechceme. Dejme tedy tomu, že těsně předtím se vydá na záchod anebo se ji prostě jen nebavilo sedět a šla se projít. O kus dál se potká s Dracem v uličce, omylem do sebe vrazí. Draco si to pochopitelně nenechá líbit, oboří se na ní, přičemž se urazí naše postava a hádka je na světě. Oba pak nasupeně odcházejí. Draco za Harrym a Ronem do jejich kupé, zatímco naše postava pokračuje v cestě vlakem. U jednoho kupé zahlédne okýnkem, jak v něm Weasleyovic dvojčata vyvádějí psí kusy. Jako zvědavý student prvního ročníku zůstane zvědavě koukat, čehož si všimnout dvojčata. Následují dvě varianty. Buď se seznámí a navážou přátelský kontakt anebo dvojčata naší neznalé postavě provedou nějaký vtípek. Naše postava se pak může urazit, zasmát se anebo jim o pár týdnů později v Bradavicích nějak vrátit. Vidíte, co jsem zvládla splácat během pár minut? A to máme k dispozici jenom vlak plný studentů. Představte si, co by se mohlo dít v Příčné ulici, kde by mohl být kdokoliv (kromě Voldemorta, toho asi neokecáte)..
Teď vidíte, že je možné z obyčejné historky vykřesat něco zábavného. Pokud si ale myslíte, že by to pro děj nebylo žádným přínosem, tak můžete takové scény rovnou vynechat a přiskočit rovnou k zařazování. Znáte snad nějakou povídku, která by začínala: "HAVRASPÁR!" (Či jakákoliv jiná kolej).

7) Délka kapitol

Na facebooku jsem se již párkrát setkala s otázkou "Jak dlouhé píšete kapitoly." Nyní se marně snažím vzpomenout si, jestli někdo napsal vyšší číslo než já. Častokrát se tam cítím trochu zvláštně, protože většina napíše něco okolo 1000 - 2000 slov. Můj průměr se poslední dobou pohybuje kolem 4000 slov. Poslední otázka na facebooku byla dokonce položená den poté, kdy jsem dopsala svoji kapitolu o 10 000 slovech.
Někdy před lety jsem si vymyslela takový systém:
  • méně jak 1000 slov - není to nic
  • 1000 - 2000 slov - je to něco
  • 2000 - 3000 slov - může se tomu říkat kapitola, ale krátká
  • 3000 - 5000 slov - může se tomu říkat normální kapitola
  • 5000 slov a víc - je to dlouhá kapitola
Ve skutečnosti ale na počtu slov nezáleží. Důležité je říct si, co se má v té kapitole dít. Pak stačí jenom psát, dokud se to všechno nastane. Potom to můžete taktéž rozdělit, což se mi stává docela často. Nemám ponětí, co ty postavy v té kapitole dělají, ale stává se mi, že mám napsáno něco kolem 4000 slov a daná událost ještě ani nezačala. V takovém případě tu událost přesunu do další kapitoly.
Ale pozor, takovéhle posuny doporučuju jenom tak dvakrát nebo třikrát. Pokud nějakou scénu posouváte už potřetí, je lepší ji už opravdu napsat. Takhle jsem ve druhé části Kate několikrát posouvala famfrpálový zápas. Potřetí už jsem se rozhodla, že tam prostě bude a žádné odsuny. Doteď si pamatuji, jak jsem měla napsáno už 5000 slov a ten pitomý zápas ještě ani nezačal. 
Nechci tady promlouvat nikomu do duše, že musí nutné psát dlouhé kapitoly. Já mám raději delší, ale nedokážu odůvodnit, proč jsou delší. Prostě si vymyslete pro každou kapitolu nějakou hlavní událost. A ať to není jenom obyčejné popovídání se spolubydlící. Udělejte v jedné kapitole Vánoce a popište tam, jak všichni přijeli, jak si sedli u večeře, pak si rozdali dárky a následující dny. V další kapitole pak může být zase oslava Silvestra, kde se třeba Sylvie vyspí s Emanuelem, Emilíe se bude snažit klidnit opilého Adama a Eva bude o samotě sedět v koutě, dokud se tam neobjeví tajemný cizinec a nevyzve ji k tanci. Nesnažte se takový večírek rozdělovat na víc kapitol, je to zbytečné. Lepší je držet se zásady jedna kapitola = jeden den + nějaké kecy ohledně toho, co se dělo v mezipauzách.

8) Závěr

Další otázka, kterou na facebooku často vídám. Smutný, šťastný nebo otevřený konec?
Šťastný konec by asi chtěli všichni. Padoucha byste měli vždycky porazit (i když by bylo zajímavé, kdyby pro jednou vyhrál padouch), všechny neshody vyřešit a nechat je žít šťastně až do smrti. Problémem je, že to nepůsobí moc reálně. Co v životě skončí vždy šťastně? Všechno má své světlé i tmavé stránky. Proto bych šťastný konec zvolila hlavně k oddechovým povídkám. Pokud píšete přeslazenou romanci, tak ji darujte šťastný konec. Povídkám laděným v humorném duchu se také hodí šťastný konec (ačkoliv smutný konec by byl dobrý fór).
U smutného závěru už musíte více přemýšlet. Padoucha zabijeme, ale něco přitom obětujeme. Třeba přitom někdo zemře. Jenže kdo? Někdo důležitý, ale někdo kdo si konec zaslouží. Jako příklad bychom mohli použít Severuse Snapea. Po tom, jaký život prožil, pro něj musela být smrt úlevou. Na druhou stranu smrt Lupina, Tonksové, Freda a dalších postav, proběhly pravděpodobně proto, aby měli také nějaké ztráty. Všichni to přežít nemohli. 
Nejhorší ze všech konců je pravděpodobně otevřený konec. Ten by se měl zakázat (píše někdo, kdo ho před pár dny sám napsal). Jen si vzpomeňme na konec seriálu Angel. Skupinka hlavních postav stojí vyzbrojená a proti nim běží armáda démonů. Konec seriálu. Producenty by za to měli zavřít.
Otevřený konec můžete použít, pakliže plánujete pokračování. Pak je povolený. V jiných případech s ním musíte být velmi opatrní. Minimálně ho nechat otevřený jenom z jistého úhlu a něco naznačit.

9) Proč vlastně psát?

Poslední věc, která mě ve facebookových skupinách irituje. Lidé tam často napíšou příspěvek s nějakým námětem na příběh a následně položí otázku, zda by to někdo četl?
Vždycky mám nutkání jim napsat, ať nepíšou pro čtenáře ale sami pro sebe. Kdybychom měli psát jenom pro čtenáře, tak rovnou můžeme být automaty na povídky.

Pojmenujte hlavní postavu:
Vyberte žánr:
Chcete tam romantiku:
Pokud ano, tak jak se má jmenovat protějšek postavy:
Napište požadovanou délku kapitol: 
*****
Děkujeme za vaši žádost. Vaše povídka bude k dispozici za měsíc.

Vidíte ten nesmysl? Příběh přeci vymýšlíte vy a taktéž ho i vy řídíte. Proč potom psát jenom podle toho, zda to někdo bude číst? Pokud věříte svému nápadu, tak se vždycky najde někdo, kdo ho bude číst. Čtenáře máte na svůj příběh nalákat, navnadit je na to, co napíšete. Nemusíte skákat, jak oni pískají. Nezaprodávejte se!


10) Mary Sue

Posledním bodem našeho programu je velmi častý. Vymyslíme si hlavní hrdinku, klidně i ve fanfiction a dosadíme ji do jejího prostředí, přidáme špetku speciálních schopnosti, trochu tragičnosti a na mírném ohni za stálého míchání po pár kapitolách získáme Mary Sue. Nyní prosím odložte pochodně a moje lynčování nechte na později. Já vím, že tenhle popis sedí na moji Kate, ale napřed mě to nechte dovysvětlit.
Nemyslím si, že byste měli všechny takové hrdinky (či hrdiny, i když s touhle variantou jsem se ještě nesetkala) ze svých příběhů vyškrtnout. Jen je potřeba být s takovou postavou opatrní. Musíte eliminovat její výjimečnost. Ideální by bylo, aby se v průběhu příběhu objevili další s podobnými schopnostmi. Další věcí je nebát se hlavní hrdinku ztrapnit. Například posadit ji na stoličku před celou školu, vrazit jí na hlavu Moudrý klobouk a pak jí nechat z kapsy kváknout žábu. Trapas jak vyšitý. Další možností je nechat vyhodit do vzduchu učebnu lektvarů (jenom mě pak nepráskněte Snapeovi, že vám to radím) anebo na hodině přeměňování vytvořit želvě pruhovaný krunýř, protože proužky jsou IN (na kterou povídku narážím tentokrát?).
Spousta lidí si myslí, že Mary Sue je prostě jen dokonalá postava. To je její stručná definice, ale ve skutečnosti se z vaší postavy může stát Mary Sue velmi snadno. Nějakou dobu zpátky jsem narazila na článek, ve kterém autorka načrtla hrubý popis hrdinky. Tragicky jí zemřeli rodiče, je nechutně bohatá, každý se za ní zamiluje, po nocích si bere masku a vydává se bojovat za dobro a tak dále... Nakonec prozradila, že právě popsala Batmana. Tudíž on je vlastně Gary Stu, což je Mary Sue v mužské podobě, ale je nám to úplně jedno, protože je to prostě Batman.
Naléhám tedy na všechny autory a autorky, aby si důkladně promysleli, zda jejich postavy nejsou moc jako Mary Sue a Gary Stu. Dají se na to najít různé testy (příklad). Nejsou sice stoprocentně přesní a není možné se na ně úplně spolehnout. Já to tedy aspoň nedělám. Právě jsem totiž ten test zkusila na svoje postavy. Zhruba všechny vymyšlené postavy z Kate jsou Mary Sue nebo s ní jen hraničí. Všechny vymyšlené postavy z Kletby jsou originální a dobře napsané. Potom jsem test zkusila i sama na sebe. Kdybych byla v nějaké originální sérii, tak jsem dobře napsaná postava, ale ve fanfiction bych hraničila s Mary Sue.
Takže raději si s tím nedělejte až tak velké starosti a řiďte se vlastním úsudkem. Dobře zvažujte každý prvek, který dělá vaši postavu výjimečnější, a zvažujte, jestli je opravdu tak nezbytně nutný. Nebojte se svoji postavu ztrapnit, protože ji to udělá o něco skutečnější. Oni z toho monitoru nemůžou vylézt a pomstít se nám za to. Naštěstí. 

Líbily se vám některé moje rady? 
Souhlasíte s nimi? 
Máte na něco jiný názor? 
Potom neváhejte napsat mi ho do komentářů!

11 komentářů:

  1. Ten meč by si mohla maximálně nalakovat blondýna a to na vrch růžovým lakem :D
    Krvavá děvka = VA
    Ohledně sexu, když má podle mě v tom člověk praxi tak se mu to zdá snadnější. Mohla jsi tam ještě ohledně sexu načrtnou problém s názvem Kolik sexuálních scén má mít povídka?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem přesvědčená o tom, že zkušenosti v tomhle nehrají ani takovou roli. Maximálně to, že budeš mít lepší přehled o praktikách a polohách. Ale můžeš být v posteli naprostou sexuální bohyní, ale to neznamená, že to dokážeš přenést na papír.

      Vymazat
  2. Tyhle články osobně moc nečtu. Ale pro jednou jsem udělal výjimku a za mě moc pěknej článek.

    Pouze bych se zastavil u těch sexuálních scén. Mně nejvíce sedí styl, který použil Mario Puzo v Kmotrovi. Má to atmosféru, není to naturalisticky vypsaný a zároveň autor úplně nevystřihává.

    Co se týče závěrů, tak nejvíce na mě zatím zapůsobil příběh hry s názvem SOMA. Jedná se o sci-fi s hodně filozofickým podtextem. Ačkoliv příběh skončí vcelku jednoznačně, nutí tě to ke konci k otázkám a přemýšlení.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, uznání zrovna od tebe potěší.
      Hru SOMA vůbec neznám, ale shodou okolností jsem na Kmotra při psaní článků narazila. Když jsem se snažila googlit něco o erotických scénách v literatuře, tak v jednom článku byl zmíněn Kmotr i s čísly stránek, kde by měl mít sex. Schválně jsem si ho stáhla, ale ty čísla stránek mi k tomu nějak neseděly a sex byl nenalezen, takže jsem to s ním nakonec vzdala.

      Vymazat
    2. To mě těší :)

      Jestli sleduješ český let's playery, doporučuji Agraelův let's play na Somu Ten příběh je fakt luxusní. Agraelus je ale dost vulgární, takže jestli jsi citlivé děvče, tak tě předem varuji :-p Nebo si to samozřejmě zkus zahrát sama.

      Jestli bys měla zájem, můžu ti mailem poslat skeny těch scén z Kmotra. Tu knihu mám doma a nedám na ni dopustit :)

      Vymazat
    3. Na ty videa se možná někdy podívám anebo to zkusím hrát... Zařídím to do programu, až skončí semestr.
      A za ty scény ti budu vděčná, usnadníš mi práci. Může mi je poslat přes email, twitter (pokud to tam jde)... Anebo přes facebook, ten nám chybí do sbírky.

      Vymazat
  3. Přímá řeč, tak jo, nechci se s nikým dohadovat, ale myslím si, že neexistuje vůbec žádné "pravítko" podle kterého by to mohlo být úplně přesně správně. Protože každý píše jinak a všechny možné varianty jsou ok. (vyjímky jsou, to ano)
    Úvody bývají též taková pochybná věc, ale pokud někdo píše fanfic, takže ne prostě jen tak z ,,fleku," bývá to jednodušší, ale zas je pak těžké napsat něco jiného, něco ,,bez předlohy" třeba jen s vlastním návrhem, myšlenkovou mapu a dalšími věcmi.
    Přemnožený vzhled a oblékáni se dá přežít. Četla jsem povídku, kde to bylo popsáno v každém 4.-5. odstavci a přesto ten výtvor byl prostě úžasný, i když se nic nemá přehánět. Někdy stačí jen dát ke kapitole jednoduchý obrázek (nedoporučuji jen oblečení, je to divné), jak ta postava vypadá.
    Pátému bodu se lze celkem snadno vyhnout, i když někdy čtenáři přestávají mít zájem, ztrácí ho. To, co s Viky píšeme také (možná zatím) nic takového neobsahuje, ale to je jen z důvodu, zdá se, že na to momentálně nemáme nervy.
    Toto se dá většinou doladit, ale mnohdy to bývá složité.
    Délka kapitol, u tohoto s tebou souhlasit nebudu, a to z důvodu, že počet slov nemusí být zrovna zas tak velký, například ta tvoje 10 tisícová kapitola mne už potom začala i celkem dobře nudit, někdy je lepší to nepřehnat, ale zároveň nesnáším kapitoly o třech pětiřádkových odstavcích, zato bych poslala literární policii vraždit. Je to absolutně nemorální, takové krátké úseky povídky.
    Otevřený konec je asi nejhorší u světových spisovatelů. (Můžeme zakousnout Richelle..) Protože jim nemůžete napsat, co jako dál? Je to šílené ale někdy se to hodí, přesto konce typu - žili šťastně až do smrti (ok, to je přehnané..) nebo nakonec zemřel i poslední z posledních - jsou divné. Je to asi individuální, ke každému dílu se hodí něco jiného.
    To jak jsi napsala, že se autoři nemají `zaprodávat` je dost výstižné, vlastně, když napíštete, dřív než začnete psát povídku, takové ty informace, jako, páry (ne ponožek..), typ atd, tak to může fungovat stejně jako ve světě kolem, v ekonomice/marketingu.. prostě všude. Pro ty, kteří nemají žádný nápad, co psát je to vlastně nejednodušší způsob jak získat osnovu pro povídku, proto je to velmi nevýhodné.
    Typ Mary Sue, stává se, že to prostě vyjde takto ,,blbě." Dokážeme to ovlivnit jan my sami, protože nikdo jiný to přece nenapsal, no a to ztrapnění (aw, 7. kapitola.. a McGonnalka :d) je to dobrý způsob, navíc to zcela obvykle patří k životu, jinak by byla vlastně i celkem nuda.
    Vlastní úsudek je dobrý, ale zas když vás někdo zkritizuje tak, že přestanete už to není dobré, takže něco víc z vlastního úsudku a truchu z toho okolí. - Jak už jsem říkala nic se nemá přehánět, a to ani na jedné hranici! :)

    Jinak na tebe mám též i otázku. Co si myslíš o "dělených povídkách," tedy těch, kdy dva (nejčastěji) autoři píšou povídku společně a střídají se třeba po kapitolách, jaký je tvůj názor?

    Rose
    (Rose & Viky)
    fantascytwilight.blog.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U přímé řeči mi tolik nezáleží jestli je tam správně použitá tečka, čárka nebo dvojtečka. Tyhle chyby jsou podobné úrovně jako špatná interpunkce. Ale jakmile někdo nedělá odstavce, tak mám chuť kamenovat, upalovat, lynčovat. To je prostě chyba, na kterou jsem extra vyhrazená.
      U těch sexuálních scén je podle mě dobře, že to co píšete, to zatím neobsahuje. Maximálně to jenom naznačit. Já sama si nemyslím, že bych něco takového zvládla napsat se vším všudy. Proto to raději přeskakuju.
      U té délky kapitol jsem psala, že záleží hlavně na tom, aby se tam dělo to, co autor(ka) určí.
      Sekce o zaprodávání byla mířená hlavně proti tomu, co vídávám denně na facebooku. Někdo tam zhruba nastíní děj povídku a nakonec se zeptá "Četl by to někdo?" Jenom dneska jsem to zahlédla snad třikrát.
      O dělených povídkách si myslím, že jsou fajn. Sama jsem pár let zpátky plánovala s kamarádkou jednu takovou psát (a právě přemýšlím o čem měla být... a teď mám chuť jí napsat).

      Vymazat
  4. Skvelý článok ! :) Myslím, že hlavne pre začínajúcich bloggerov je to skvelé :)
    My blog : THE COLORFUL THOUGHTS

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :) I když si myslím, že tohle bude hlavně pro začínající pisatele povídek ať už na bloggeru, blog.cz nebo wattpadu.

      Vymazat
  5. Tak tohle byl vážně hodně poučný a užitečný článek. S pravopisem jsem se nikdy moc nezabývala, protože co přehlédnu já, opraví program, ale sama mám kupříkladu se zmiňovanou přímou řečí pořád ještě problémy. Taky je docela fajn se zamyslet nad vzhledem postavy a i tvým posledním bodem. Nad čím jsem se ale zapřemýšlela asi nejvíc je zmínka o délce kapitol.
    Každopádně s delšími povídkami nakonec ani tak nebojuji po "vymýšlecí" stránce, ale spíše po té časové a s tou toho moc nezmůžu :)
    Lory Humble

    OdpovědětVymazat